Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Fialou, advokátem, sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2025 č. j. 9 As 240/2024-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2024 č. j. 3 A 22/2024-97 a rozhodnutí České advokátní komory ze dne 15. února 2024 č. j. 10.01-000639/23-0004, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České advokátní komory, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím České advokátní komory bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovateli neurčuje advokát k poskytnutí právní služby bezplatně podle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"). Česká advokátní komora dovodila, že pokud se stěžovatel domáhá poskytnutí právní služby pro podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") za situace, kdy nevyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky, jde ve smyslu odst. 5 zákona o advokacii o zjevně bezdůvodné uplatňování práva. Nadto své rozhodnutí odůvodnila tím, že stěžovatel nedoložil jména alespoň dvou oslovených advokátů, kteří mu odmítli poskytnout požadovanou právní službu ve smyslu § 18c odst. 3 zákona o advokacii.

3. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). V řízení před městským soudem byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků a současně mu byla ustanovena advokátka. Žalobu městský soud napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí České advokátní komory je přezkoumatelné, zákonné a věcně správné, neboť stěžovatel jakožto žadatel o určení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby nesplnil všechny podmínky stanovené zákonem o advokacii. Stěžovatel nesplnil podmínku stanovenou § 18c odst. 3 zákona o advokacii, neboť nedoložil, že by mu bylo dvěma advokáty odmítnuto poskytnutí právních služeb. Jako obiter dictum se městský soud ztotožnil s právním názorem České advokátní komory, že nevyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků představuje zřejmou překážku k úspěšnému podání stížnosti k ESLP, v daném případě tedy šlo o zjevně bezdůvodné uplatňování či bránění práva ve smyslu § 18c odst. 5 věty třetí zákona o advokacii.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 12. 2024 č. j. 9 As 240/2024-23 zprostil povinnosti zastupovat stěžovatele v řízení o kasační stížnosti advokátku, která mu byla ustanovena v řízení před městským soudem, neboť mezi ní a stěžovatelem došlo k narušení vzájemné důvěry. Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatele k předložení plné moci udělené advokátovi nebo doložení vysokoškolského právnického vzdělání.

5. Stěžovatel ve stanovené lhůtě splnění podmínky právního zastoupení nedoložil, ale následně (po uplynutí stanovené lhůty) požádal o ustanovení advokáta. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 1. 2025 č. j. 9 As 240/2024-40 návrh na ustanovení zástupce zamítl pro zjevnou neúspěšnost kasační stížnosti. Současně stěžovatele opětovně vyzval, aby ve stanovené lhůtě předložil plnou moc udělenou advokátovi, nebo prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání. Po marném uplynutí stanovené lhůty rozhodl Nejvyšší správní soud nyní napadeným usnesením o odmítnutí kasační stížnosti pro vady návrhu podle § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.").

II.
Argumentace stěžovatele

6. Za porušení svých základních práv stěžovatel považuje odmítnutí kasační stížnosti za situace, kdy mu kasační soud zamítl žádost o ustanovení advokáta pro zjevnou bezúspěšnost kasační stížnosti. Takový závěr podle stěžovatele představuje předčasné hodnocení meritorních otázek ještě před samotným projednáním věci. Stěžovatel byl rozhodnutím o neustanovení advokáta znevýhodněn na základě majetkových poměrů a byla mu fakticky uzavřena cesta ke kasačnímu soudu. Posouzení zjevné bezúspěšnosti kasační stížnosti nesmí nahradit řádné meritorní posouzení opravného prostředku. Omezení práva stěžovatele na přístup k soudu nebylo přiměřené.

7. K zásahu do práv stěžovatele mělo dojít rovněž rozhodnutím České advokátní komory, která stěžovateli odmítla určit advokáta k poskytnutí právní služby pro zastupování před ESLP, a to z toho důvodu, že stěžovatel nevyčerpal všechny vnitrostátní prostředky nápravy, a zamýšlená stížnost k ESLP tak představuje zjevně bezdůvodné uplatňování práva. Česká advokátní komora podle stěžovatele "překročila rámec svého rozhodování", pokud předjímala rozhodnutí ESLP. Pouhá existence formální možnosti podat ústavní stížnost podle stěžovatele neznamená, že jde o prostředek účinný a pro něj reálně dostupný. K tomu stěžovatel poukazuje na četné ústavní stížnosti, které v minulosti podával a které byly Ústavním soudem odmítnuty. ESLP přitom již v minulosti akceptoval některé stížnosti bez předchozího podání ústavní stížnosti.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

9. Ústavní stížnost je přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud z důvodu neodstranění vad kasační stížnosti nepřezkoumal rozsudek městského soudu. V části, která směřuje proti rozsudku městského soudu a rozhodnutí České advokátní komory, je ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal veškeré dostupné opravné prostředky.

IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

11. Řízení o kasační stížnosti (obdobně jako řízení dovolací či řízení před Ústavním soudem) je řízením, pro které procesní předpis vyžaduje kvalifikované zastoupení stěžovatele advokátem (podle § 105 odst. 2 s. ř. s. s výjimkou osob vyjmenovaných ve větě za středníkem). Navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může být zástupce ustanoven (§ 35 odst. 10 s. ř. s.). Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. je předpokladem pro osvobození od soudních poplatků (a tedy i pro ustanovení zástupce) skutečnost, že účastník doloží, že nemá dostatečné prostředky, a současně jeho návrh není zjevně neúspěšný.

12. Ve své judikatuře, vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů [viz např. nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (N 226/87 SbNU 587), bod 29], se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že samotné spory o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany (viz usnesení ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3126/24).

13. Případy, které se týkaly osvobozování od soudních poplatků a ustanovení zástupců, a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107), ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 13/98 (N 131/12 SbNU 245), ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), či ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)], nebo v nich šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281).

14. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatelem podaná kasační stížnost byla návrhem zjevně neúspěšným. Své závěry vysvětlil v odůvodnění usnesení ze dne 9. 1. 2025 č. j. 9 As 240/2024-40 (body 10 až 13), v němž se ztotožnil se závěry České advokátní komory i městského soudu v tom smyslu, že žádost stěžovatele o určení advokáta pro řízení před ESLP lze považovat za bezdůvodné uplatňování práva za situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny vnitrostátní prostředky nápravy. Nejvyšší správní soud dodal, že stěžovatel v řízení před městským soudem ani před soudem kasačním netvrdil, že by všechny vnitrostátní procesní prostředky vyčerpal. Zjevná neúspěšnost návrhu ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s. tak byla podle Nejvyššího správního soudu zjistitelná okamžitě, nesporně a bez jakýchkoliv pochyb, aniž by bylo nutno provádět dokazování nebo komplikovanější výklad právních předpisů. Jelikož kasační soud přijal závěr o zjevné bezúspěšnosti návrhu, konstatoval, že nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a tedy ani pro ustanovení zástupce z řad advokátů, a řádně vyzval stěžovatele k doložení podmínky zastoupení advokátem nebo vysokoškolského právnického vzdělání, což stěžovatel neučinil.

15. Na postupu Nejvyššího správního soudu neshledává Ústavní soud nic excesivního ani svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Nejvyšší správní soud neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu ani právo na právní zastoupení, pokud mu nepřiznal zastoupení advokátem z důvodu, že kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná. Protože stěžovatel nebyl zastoupen, nesplnil podmínky řízení a odmítnutí jeho kasační stížnosti pro vady návrhu nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k části směřující proti rozsudku městského soudu a rozhodnutí České advokátní komory ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu