Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené Mgr. Azrou Drozdek, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2025 č. j. Aprk 1/2025-48 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 3 A 57/2024-33, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") brojila proti postupu vedlejšího účastníka ve věci žádosti o udělení dočasné ochrany, který stěžovatelčinu žádost označil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Lex Ukrajina"). Městský soud napadeným usnesením řízení o žalobě podle § 48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, přerušil s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023 č. j. 8 Azs 93/2023-37, kterým se Nejvyšší správní soud obrátil na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "SDEU") s předběžnou otázkou, jejíž řešení může být pro posouzení věci stěžovatelky významné [pozn. stěžovatelčinu ústavní stížnosti proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 44/25 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].

3. Dne 11. 2. 2025 stěžovatelka podala u městského soudu návrh na určení lhůty podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Uvedla v něm, že usnesení o přerušení řízení považuje za nepodložené a není v souladu s praxí správních soudů; samotný městský soud totiž v celé řadě případů, které stěžovatelka vyjmenovala, ve skutkově stejných věcech (dočasná ochrana podle Lex Ukrajina) řízení nepřerušoval a věcně již rozhodl. Namítla, že z usnesení o přerušení řízení není zřejmé, proč právě v její věci je postupováno jinak. Návrh na určení lhůty postoupil městský soud v souladu s § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích Nejvyššímu správnímu soudu spolu s vyjádřením předsedkyně ve věci rozhodujícího senátu.

4. Nejvyšší správní soud shledal návrh nedůvodným, proto ho napadeným usnesením zamítl. Městský soud v projednávané věci přerušil řízení, neboť považoval za vhodné vyčkat, zda SDEU poskytne k čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES výklad, který by mohl být závazný pro posouzení projednávané věci. Podle Nejvyššího správního soudu nelze městskému soudu cokoli v jeho postupu vyčítat, obzvláště za situace, kdy jednotný postup neposkytuje ani judikatura Nevyššího správního soudu, resp. pochyby o správnosti výkladu uvedeného článku se rozhodl kasační soud vyřešit právě položením předběžné otázky SDEU. Městský soud tedy vydal usnesení o přerušení řízení v souladu se zákonem, jeho postup nelze považovat za účelový, ani za jinak zneužívající právo. Nejvyšší správní soud dospěl také k závěru, že dobu, po kterou se stěžovatelce nedostalo dosud rozhodnutí, lze z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny považovat za přiměřenou.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že městský soud se významným způsobem odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, kdy ve věcech skutkově obdobných věci stěžovatelky rozhoduje zcela odlišným způsobem. Bylo nutné, aby městský soud poskytl řádné a přesvědčivé odůvodnění, proč právě v její věci zvolil jiný postup. V napadeném usnesení městský soud toliko konstatoval existenci řízení před SDEU.

6. Kvůli formalistickému postupu městského soudu se stěžovatelka objektivně nemůže domoci kýžené ústavní ochrany svých práv u jakéhokoliv jiného orgánu, protože ochrana jejích práv je fakticky "pozastavena" na dobu neurčitou - přerušení závisí na tom, jak a kdy bude Nejvyšší správní soud schopen aplikovat závěry SDEU, ke kterým došel v případu Krasiliva.

7. Stěžovatelčina věc se týká zvlášť závažné záležitosti, tj. dočasné ochrany osob prchajících před ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, kterým je na území členských států EU poskytována ochrana na základě zvláštního (a především dočasného) instrumentu ochrany cizinců. Rozhodnutí bude do budoucna rovněž závislé na vývoji ozbrojeného konfliktu, a to zvyšuje právní nejistotu stěžovatelky a potřebu rozhodnout o jejím právu v co nejkratší době. Stěžovatelka navrhla eventuálně i zákaz městskému soudu pokračovat v průtazích v řízení a příkaz o věci neprodleně jednat a rozhodnout.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.

10. Výklad a aplikace předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tedy Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva.

11. Na základě těchto východisek není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat věcnou správnost názoru městského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, nevybočil-li jejich právní názor uvedený v napadených rozhodnutích extrémně z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jestli byly při jejich rozhodování zachovány ústavní kautely řádně vedeného soudního řízení.

12. Neposkytuje-li judikatura Nejvyššího správního soudu jednotný postup, unijní právo ukládá soudům posledního stupně povinnost obrátit se na SDEU vždy, mají-li o správném výkladu unijního práva důvodnou pochybnost. Položením předběžné otázky SDEU se předchází výkladovým rozdílům (rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 6. 3. 2018, C-284/16, Achmea, body 35. až 37.). Tak tomu je i ve věci stěžovatelky, kdy Nejvyšší správní soud požádal o výklad k čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, který by mohl být závazný pro posouzení její věci. Za tohoto stavu proto není neústavní závěr vyslovený v napadených rozhodnutích, že k okamžiku jejich rozhodování nedocházelo v řízení před městským soudem k průtahům (pozn. vzhledem k tomu, že SDEU předběžnou otázku zodpověděl rozsudkem ze dne 27. 2. 2025 C-753/23 Krasiliva, odpadl reálně důvod stěžovatelčiny stížnosti a lze v její věci rozhodnout).

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu