Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavních stížnostech stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3 - Žižkov, a stěžovatelky B. N., zastoupené Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2024 č. j. 7 Tdo 871/2024-2101, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024 sp. zn. 9 To 79/2024, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. ledna 2024 sp. zn. 1 T 40/2022, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2022 č. j. 9 To 306/2022-1286 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. srpna 2022 č. j. 1 T 40/2022-1004, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka má za to, že došlo k porušení čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny. Ústavní soud usnesením ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 748/25, I. ÚS 817/25 rozhodl o spojení obou věcí stěžovatelů ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 748/25.

2. Z obsahu ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že oba stěžovatelé byli trestně stíháni pro jednání, které (stručně řečeno) spočívalo v tom, že v bytě o výměře 71,01m2 společně chovali neodděleně až 42 koček domácích různého stáří, různých plemen a pohlaví ve zcela nevyhovujících podmínkách (nedostatečný chovný prostor, nedostatek soukromí, chemický stres, snížený počet zdrojů základních biologických potřeb a nedostatečná veterinární péče).

3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozhodl v pořadí prvým rozsudkem ze dne 1. 8. 2022 č. j. 1 T 40/2022-1004 tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství a stěžovatelku uznal vinnou pod body I. a II. zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku ve spolupachatelství v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

4. Z podnětu odvolání obou stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 25. 10. 2022 č. j. 9 To 306/2022-1286 rozsudek obvodního soudu v plném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

5. V pořadí druhým rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 1. 2024 č. j. 1 T 40/2022-1859 byli oba stěžovatelé shodně uznáni vinnými přečinem chovu zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství. Stěžovatelka byla podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna bodu II. obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

6. Městský soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2024 č. j. 9 To 79/2024-1995 rozsudek obvodního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že oba stěžovatele shodně uznal vinnými přečinem chovu zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství. Městský soud nově formuloval skutkovou větu odsuzujícího výroku tak, že vypustil skutkové závěry o zdravotním stavu a útrapách konkrétních osmi koček z chovu stěžovatelů. Městský soud dospěl k závěru, že s ohledem na přetrvávající pochybnosti ohledně dokumentace vedené v útulku, kam byly kočky po odebrání z bytu stěžovatelů umístěny, nelze dospět k závěru o konkrétním zdravotním stavu vybraných koček a jeho příčinách. Současně konstatoval, že bylo bez pochybností prokázáno, že všech 42 koček zajištěných při kontrole žilo ve zcela nevyhovujících podmínkách a bylo vystaveno značným útrapám. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu zákazu držení a chovu zvířat spočívajícím v zákazu držení a chovu koček domácích v trvání třiceti šesti měsíců. Stěžovatelka byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Dále jí byl uložen trest zákazu držení a chovu zvířat spočívající v zákazu držení a chovu koček domácích v trvání šedesáti měsíců.

7. Dovolání obou stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť se neztotožnil s jejich dovolacími námitkami.

II.
Argumentace stěžovatelů

8. Stěžovatel nesouhlasí se svým odsouzením za uvedený skutek. Má za to, že dokazování v jeho trestní věci bylo nedostatečné a že trestní soudy hodnotily provedené důkazy účelově. Stěžovatel se rovněž domnívá, že došlo k popření principu právní jistoty. Městský soud ve svém prvním rozhodnutí obvodnímu soudu vytkl nedostatečnost dokazování, a přestože obvodní soud tuto vadu neodstranil, městský soud ve svém následném rozhodnutí na dříve vysloveném požadavku netrval a akceptoval důkazní situaci. Za nedostatečně objasněnou část skutkové podstaty stěžovatel považuje zejména způsobení značných útrap, které měly kočky v jeho bytě zažívat. Užití standardů vyplývajících z vyhlášky č. 384/2021 Sb., o ochraně psů a koček při chovu za účelem rozmnožování (dále jen "vyhláška č. 384/2021 Sb."), která vstoupila v účinnost dne 1. 11. 2021, představuje nepřípustnou pravou retroaktivitu. Stěžovatel nemohl být s těmito novými požadavky seznámen ani se jim přizpůsobit, což odporuje zásadě právní jistoty a legitimního očekávání a je v rozporu s ústavními principy spravedlivého procesu. V postupu obecných soudů stěžovatel navíc spatřuje porušení principu subsidiarity trestní represe, neboť soudy nevysvětlily, z jakého důvodu věc nemohla být řešena v přestupkového řízení.

9. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v nedostatečné formulaci skutkové věty výroku o vině. Skutková věta výroku byla odvolacím soudem podstatným způsobem změněna a stěžovatelce nebyla dána možnost na tuto změnu reagovat a uplatnit svou procesní obranu. V rozsudku městského soudu není skutková věta dostatečně konkretizována a není v ní explicitně uvedeno, jakým konkrétním jednáním měli obvinění způsobit konkrétní následky a proč jsou tyto následky považovány za značné útrapy. Skutek nemá oporu v provedeném dokazování, neboť relevantní skutková zjištění soudu jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Obecné soudy se nijak nevypořádaly s otázkou, zda stěžovatelka byla chovatelkou koček. Skutková zjištění ve věci byla podle stěžovatelky založena na procesně nepoužitelných důkazech, neboť kontrola jejího bytu Městskou veterinární správou v Praze dne 10. 2. 2021 byla nezákonná. Trestní soudy podle stěžovatelky pochybily, pokud v rozporu s odbornými podklady dovodily, že chované kočky měly zažívat značné útrapy. Tyto následky nemůže posoudit soud, který nedisponuje potřebným vzděláním a odborností pro kvalifikaci a kvantifikaci dopadů na zvíře, a je tedy nutno vycházet z odborných závěrů dovozených zpracovaným znaleckým posudkem. Mezi značné útrapy nelze zahrnovat parametry nevhodných chovných podmínek, které samy o sobě značné útrapy podle odborných závěrů způsobovat nemohou. Stěžovatelka nesouhlasí s retroaktivní aplikací vyhlášky č. 384/2021 Sb. Užití standardů a výměr pro chov koček stanovených touto vyhláškou na chov v bytě stěžovatelky představuje nepřípustnou pravou retroaktivitu v neprospěch stěžovatelky. Obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť v minulosti bylo její obdobné jednání posuzováno jako přestupek a obecné soudy nezdůvodnily, v čem spatřují vyšší společenskou závažnost nyní posuzovaného jednání.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Oba stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

11. Napadají-li stěžovatelé rozsudky obvodního soudu, které byly zrušeny odvolacím soudem, pak k rozhodování o ústavnosti těchto rozsudků není Ústavní soud příslušný (z povahy věci není povolán rušit, co již bylo zrušeno; srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 126/23, ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2829/22, ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2719/21).

12. Ve vztahu ke zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavních stížností příslušný a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

14. Oba stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech napadají zejména skutkové závěry obecných soudů, zpochybňují provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů obecnými soudy. V řízení o ústavní stížnosti se však nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, resp. že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.

15. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že obecné soudy závěr o vině obou stěžovatelů řádně odůvodnily a náležitě vysvětlily své úvahy o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu chovu zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a odst. 1 trestního zákoníku.

16. Přijatá skutková zjištění obecné soudy založily na četných svědeckých výpovědích (sousedů, svědkyň, které provedly kontrolu v bytě dne 10. 2. 2021, svědka, který si od stěžovatelky koupit kotě, veterinářky, která přebírala kočky do útulku, a dalších), vzaly v potaz závěry znaleckého dokazování (zejm. revizního znaleckého posudku z oboru Veterinářství, odvětví Veterinární medicína) a přihlédly rovněž k listinným důkazům (protokol o kontrole Státní veterinární správy, navazující rozhodnutí o předběžné náhradní péči o týrané zvíře, spis z civilního sporu týkajícího se imisí z bytu stěžovatelů, protokol o pitvě provedené na dvou kadáverech koťat nalezených při kontrole bytu, a další). Lze konstatovat, že obecné soudy provedly dostatečně důkladné a vyčerpávající dokazování, v němž mají přijaté skutkové závěry svůj logický základ. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními shledat nelze.

17. Obecné soudy řádně vysvětlily své závěry o tom, proč ve smyslu uvedené skutkové podstaty jsou oba stěžovatelé odpovědní za chov všech koček, které byly zajištěny v jejich bytě, včetně těch, které údajně patří třetí osobě. Na základě provedených důkazů pak popsaly konkrétní obraz toho, v jakých podmínkách se zde kočky nacházely a jakými útrapami trpěly. Dostatečně se věnovaly rovněž tomu, zda je možné takové útrapy považovat za "značné" ve smyslu stíhané skutkové podstaty. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tvrzení, že obecné soudy nedisponují dostatečnou erudicí k tomu, aby si utvořily závěr o tom, zda skutečně došlo ke způsobení značných útrap. Přes nepochybný význam znaleckého dokazování pro posouzení uvedené otázky je to vždy soud, kdo v konečném důsledku činí právní závěr a rozhoduje o tom, zda za zjištěných skutkových okolností došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Obecné soudy na základě znalecky zjištěných a pospaných životních podmínek a jejich dopadu do psychického i fyzického zdraví koček uzavřely, že nejrůznější útrapy, které musela zvířata snášet, představují za všech zjištěných okolností při jejich komplexním posouzení ve všech souvislostech útrapy značné ve smyslu posuzované skutkové podstaty (viz body 68 a 69 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy při hodnocení důkazů, ani následném vyvozování skutkových a právních závěrů dopustily svévole či jiného extrémního vybočení z pravidel vyžadovaných ústavními předpisy, není proto jeho úkolem do jejich úvah zasahovat.

18. Vytýkají-li stěžovatelé městskému soudu změnu postoje k důkazní situaci oproti jeho prvnímu rozhodnutí, je třeba uvést, že obvodní soud k pokynu soudu odvolacího významně doplnil dokazování, a to zejména ve smyslu znaleckého dokazování, kdy si kromě znaleckého posudku předloženého obhajobou nechal vypracovat revizní znalecký posudek, jakož i další jeho doplněk, a vyslechl znalkyni, která se na něm podílela. Oproti prvnímu rozsudku obvodního soudu byla v dalším řízení změněna kvalifikace skutku z trestného činu týrání zvířat podle § 302 trestního zákoníku na trestný čin chování zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a trestního zákoníku, což se pochopitelně odrazilo i v rovině důkazní. Oba stěžovatelé si byli vědomi toho, že obecné soudy budou v dalším řízení posuzovat naplnění všech znaků skutkové podstaty podle nové právní kvalifikace, jejich možnost obhajoby v tomto smyslu nikterak neutrpěla.

19. Obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí na nepřípustné retroaktivní aplikaci právního předpisu, jak tvrdí stěžovatelé. Závěr o naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu obecné soudy neodůvodnily porušováním pravidel vyhlášky č. 384/2021 Sb., nýbrž konkrétními zjištěními o podmínkách v bytě stěžovatelů, jakož i o dopadech uvedených podmínek na kočky, které se zde nacházely. Posouzení "nevhodnosti podmínek pro chov" zvířat, ani "značných útrap", jakožto znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, nevyžaduje, aby byl pro jejich naplnění porušen podzákonný předpis.

20. Ani ostatním námitkám stěžovatelů Ústavní soud nepřisvědčil. Jde-li o tvrzení stěžovatelky o procesní nepoužitelnosti důkazů spojených s kontrolou bytu Státní veterinární správou, tato námitka již byla dostatečně vypořádána v usnesení Nejvyššího soudu (body 59 až 60 usnesení).

21. Nejvyšší soud se také dostatečně vyjádřil k otázce uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (body 71 až 75 usnesení). K tomu Ústavní soud pouze dodává, že princip subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. O dostatečnosti uplatnění jiného druhu odpovědnosti v nyní posuzovaném případě obecné soudy nebyly přesvědčeny, a to již s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka byla v minulosti za velmi podobné jednání sankcionována v přestupkovém řízení. Ze strany stěžovatelů navíc nešlo o jednorázový exces. Jelikož obecné soudy své úvahy v tomto ohledu řádně odůvodnily, Ústavní soud neshledal důvod jejich závěry přehodnocovat.

22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné. V části týkající se obou dříve zrušených rozsudků obvodního soudu Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu