Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Olgy Jarešové, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024 č. j. 21 Cdo 1930/2024-588, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Michala Křižky, advokáta, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením o porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout nepodáním žaloby vedlejším účastníkem. Obvodní soud pro Prahu 1 její žalobu (v pořadí druhým rozsudkem) zamítl, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jeho rozsudek (také v pořadí druhým rozsudkem) potvrdil. V následném dovolání stěžovatelka vymezila dvě otázky, které podle ní zakládaly jeho přípustnost. První otázku, zda má soud v úmyslu postupovat podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a rozhodnout v obdobné věci, zbavuje jej to povinnosti provádět řádné a úplné dokazování podle § 122 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a řídit se judikaturou dovolacího soudu, považovala za dosud neřešenou. Při řešení druhé otázky týkající se - stručně řešeno - hodnocení důkazů, rozložení důkazního břemene a zdržení se absurdního výkladu se měl městský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení (II. a III. výrok). Mimo jiné uvedl, že prostřednictvím nastolené právní otázky a námitkou "nerespektování judikatury" stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu. Skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Připomenul také, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel. Městský soud při rozhodnutí o uplatněném nároku nevyšel ze závěru o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou, nýbrž ze zjištění o skutkovém stavu věci odůvodňujících závěr o naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, jehož neplatnost stěžovatelka zamýšlela uplatnit u soudu.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud neposoudil přípustnost dovolání, i když byl výslovně upozorněn na naprosto zásadní a opakované nerespektování judikatury městským soudem, které bylo v dovolání konkrétně uvedeno. Zcela bez povšimnutí ponechal, že byť z judikatury vyplývá, že důkazní povinnost měl nést žalovaný a soud s odkazem na § 18 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, použije výklad pro zaměstnance nejpříznivější, tak prakticky veškeré důkazy musela navrhnout a dodat stěžovatelka a městský soud se problematikou § 18 zákoníku práce vůbec nezabýval, dokonce jí bagatelizoval, když uvedl, že § 18 zákoníku práce není pravidlo pro hodnocení důkazů, jako je § 132 a násl. o. s. ř.

4. Dále stěžovatelka připomíná, že ve stejné věci Nejvyšší soud vydal v roce 2022 rozsudek, kterým rozhodl o dovolání protistrany, a to v její prospěch a vrátil řízení odvolacímu soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí. V tomto rozsudku naopak zdůrazňuje, že důkazní povinnost je v projednávané věci na straně žalované, že stěžovatelka (jakožto žalobkyně v řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru) některé věci prokazovat nemusí, ani vlastně nemůže, neboť to nelze, že má být aplikováno ustanovení § 18 zákoníku práce, ze kterého vyplývá, že se použije výklad pro stěžovatelku (jakožto zaměstnance) nejpříznivější a Nejvyšší soud nevidí důvod, proč by nemohl zpochybnit správnost skutkového stavu zjištěného soudem nižšího stupně.

5. Městský soud, jako soud odvolací, naprosto ignoroval judikaturu a ustanovení § 18 zákoníku práce. Své rozhodnutí opřel o výpověď člověka, který byl v průběhu několika let čtyřikrát vyslechnut u tří různých soudů, pokaždé vypovídal jinak a městský soud vybral z jeho výpovědí tu, která byla "nejvíc proti stěžovatelce". Nejvyšší soud za této situace dovolání odmítl a dovolací řízení nepřipustil, čímž porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.

8. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku.

9. Problematikou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání řádné vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro posouzení věci bylo rozhodné, zda Nejvyšší soud neodmítl dovolání jako nepřípustné, aniž by k tomu byly dány zákonem stanovené podmínky. Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu v dovolání musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). V souladu s § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Občanský soudní řád tedy jasně stanovuje, jaké má mít dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek náležitosti.

10. Ústavní soud shledal, že stěžovatelčiny námitky proti napadenému usnesení odmítajícímu dovolání z důvodu nedostatečného vymezení jeho přípustnosti, nejsou opodstatněné. Nejvyšší soud z obsahu dovolání (přiloženého k ústavní stížnosti) dovodil, že stěžovatelka spatřovala přípustnost dovolání v kritice skutkových zjištění a skutkových závěrů městského soudu. Námitky proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů uplatnila stěžovatelka také v ústavní stížnosti. Jakkoliv se snaží dát posuzované věci ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení svých základních práv, představuje použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, kterou stěžovatelka brojí proti samotnému pro ni nepříznivému výsledku řízení před obecnými soudy. Ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit ve svůj prospěch.

11. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, zabýval se námitkami obsaženými v dovolání a velmi precizně a srozumitelně osvětlil, proč nepostačují k naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na srozumitelné a logické úvaze Nejvyššího soudu, tudíž napadené usnesení nevykazuje žádnou kvalifikovanou vadu. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud svůj závěr o absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti odůvodnil přezkoumatelným způsobem a svévolné interpretace či aplikace zákona se ve věci stěžovatelky nedopustil.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu