Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivy Pavlíkové, Ph.D., advokátky, sídlem Kubišova 49/1303, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 53 Co 248/2024-479 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. května 2024 č. j. 60 C 337/2021-433, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Ing. Václava Řeháka a RNDr. Milady Řehákové, PhD., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

2. Vedlejší účastník se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal, aby soud rozhodl o správě společného jmění manželů (dále jen "SJM"). Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 4. 2024 č. j. 60 C 337/2021-419 rozhodl, že vedlejší účastnice je oprávněna výlučně užívat blíže specifikovaný pozemek s rodinným domem, a to od právní moci rozsudku do vypořádání SJM; za výlučné užívání nemovitostí je vedlejší účastnice povinna platit vedlejšímu účastníkovi 15 965 Kč měsíčně (výroky I. a II.). Obvodní soud dále rozhodl, že vedlejší účastník je oprávněn výlučně užívat, brát užitky, hospodařit a spravovat blíže specifikovanou bytovou jednotku, a to od právní moci rozsudku do vypořádání SJM; za výlučné braní užitků, hospodaření a spravování této nemovitosti je vedlejší účastník povinen platit vedlejší účastnici 6 230 Kč měsíčně (výroky III. a IV.).

3. Obvodní soud následně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 9. 5. 2024 přiznal stěžovatelce - jako ustanovené zástupkyni žalované vedlejší účastnice - odměnu za zastupování ve výši 32 670 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce (advokátce) přísluší odměna vypočtená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [dále jen "advokátní tarif"]. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby podle obvodního soudu činí 1 500 Kč podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4 advokátního tarifu. Stěžovatelce náležela odměna za 20 úkonů právní služby; za podání ze dne 3. 2. 2023 (sepis specifikace a doplnění důkazů), podání ze dne 17. 7. 2023 (návrh na prodloužení lhůty) a podání ze dne 21. 7. 2023 (doplnění odvolání) obvodní soud odměnu nepřiznal.

4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 11. 2024 prvostupňové rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

III.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že soudy neústavně snížily její odměnu za zastupování. Soudy chybně aplikovaly § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4 advokátního tarifu a vycházely z "obecné" tarifní hodnoty 10 000 Kč, přestože předmětem řízení byly dvě penězi ocenitelné nemovitosti a dvě penězi ocenitelné finanční kompenzace (celkem šlo o čtyři nároky). Nemovitosti i hodnota za jejich užívání přitom byly v době rozhodování oceněny znalcem v paralelním řízení o vypořádání SJM.

6. Stěžovatelka původně požadovala odměnu v celkové výši 1 452 726 Kč. Podle stěžovatelky měla být tarifní hodnota stanovena podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 3 advokátního tarifu na částku 18 920 00 Kč (součet ocenění obou nemovitostí a nároků na kompenzace), respektive sazba za jeden úkon právní služby měla činit 51 900 Kč. Stěžovatelka analogicky odkazuje na § 9 odst. 3 advokátního tarifu, podle kterého platí, že příslušnou tarifní hodnotu lze použít pouze, je-li předmětem právního jednání věc penězi neocenitelná. Závěr odvolacího soudu, že v daném případě jde o správu SJM jako jednoho majetkového společenství, nemůže založit "neocenitelnost" tohoto společenství penězi. To platí zvláště v řízení, ve kterém se neprojednává správa celého SJM, ale pouze dvou konkrétních nemovitostí.

7. Stěžovatelka dále namítá, že jí soudy měly přiznat odměnu za tři další úkony (podání ze dnů 3. 2. 2023, 17. 7. 2023 a 21. 7. 2023); uvedené úkony byly totiž objektivně nezbytné. Účelné bylo především doplnění odvolání, které stěžovatelka učinila po konzultaci s klientkou, v souladu s jejími zákonnými advokátními povinnostmi, jakož i v souladu s právem klientky na spravedlivý proces a právní pomoc.

8. Stěžovatelce mělo vzniknout legitimní očekávání, že její odměna bude vypočtena na základě příslušných ustanovení advokátního tarifu; postup soudů byl ovšem svévolný, nespravedlivý, neodůvodněný a v rozporu se zásadou rovnosti. Neadekvátně nízká odměna může mít demotivující účinky na práci advokátů a její kvalitu; soudy by se proto neměly odklánět od pravidel odměňování ustanovených zástupců. Stěžovatelka konečně zdůrazňuje, že v projednávané věci šlo o složitý soudní spor, který trval od roku 2021.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je sama advokátkou, nemusí být proto zastoupena jiným advokátem [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Stěžovatelčin návrh směřuje proti soudním rozhodnutím o nákladech řízení. Ústavní soud se problematikou nákladů řízení zabýval v nedávném stanovisku pléna, v němž uvedl:

"Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...] Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. [...] pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."

[stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34].

11. Ani skutečnost, že se obecný soud při rozhodování o nákladech řízení dopustí nesprávné aplikace podústavního práva, tedy sama o sobě nepředstavuje dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. Staví-li se totiž Ústavní soud k přezkumu nákladových výroků rezervovaně, projeví se tato zdrženlivost z povahy věci právě i v případech, kdy by měl na výklad či použití podústavních předpisů oproti obecnému soudu jiný názor. Ústavní soud není "nejvyšší nákladový soud" a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr obecného soudu, jemuž to přísluší především. Rozhodování o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního rozměru až v situaci, kdy se jedná o extrémní vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování (viz kupříkladu usnesení ze dne 21. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1869/24).

12. V nyní posuzované věci případě Ústavní soud shledal, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvedla žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by zakládala důvod k mimořádnému zásahu Ústavního soudu do činnosti obecných soudů. Stěžovatelka znovu zpochybňuje aplikaci jednotlivých ustanovení podzákonného předpisu - advokátního tarifu. Neuvádí žádné mimořádné okolnosti, které by dokládaly, že projednávaná věc svým významem přesahuje její vlastní zájmy: netvrdí kupříkladu existenci dlouhodobě rozporné judikatury obecných soudů či neodkazuje na jednotný názor doktríny. Za mimořádnou okolnost v tomto ohledu nelze bez dalšího považovat ani významný kvantitativní rozdíl mezi výší požadované odměny a výší odměny přiznané.

13. Podle Ústavního soudu je podstatné, že obecné soudy v napadených rozhodnutích odůvodnily, proč při určení tarifní hodnoty aplikovaly § 9 odst. 1 advokátního tarifu a nikoliv § 8 odst. 1 téhož předpisu. Konkrétně dovodily, že tarifní hodnotu sporu nelze určit podle cen dvou nemovitosti a odpovídajících finančních kompenzací, protože předmětem řízení je pouze správa SJM, a tedy nikoliv nemovitosti a kompenzace samotné. Takový závěr podle Ústavního soudu nelze označit za svévolný, či jinak ústavně excesivní.

14. Zjevně neopodstatněné jsou rovněž námitky stěžovatelky stran počtu odměněných úkonů. Odvolací soud konkrétně odůvodnil, proč jednotlivá podání ze dne 3. 2. 2023, 17. 7. 2023 a 21. 7. 2023 nelze posoudit jako úkony právní služby: odkázal na administrativní charakter podání a na neúčelnost doplnění odvolání (viz bod 5 napadeného usnesení odvolacího soudu). Tvrdí-li stěžovatelka, že tyto úkony měly být posouzeny jinak, není na tom nic mimořádného (ve výše vysvětleném smyslu).

VI.
Závěr

15. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Josef Fiala v. r.
předseda senátu