Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti El NIŇO BEVERAGES, a. s., sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2024 č. j. 30 Cdo 2213/2024-255, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2024 č. j. 11 Co 67/2024-242 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. listopadu 2023 č. j. 20 C 194/2017-223, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 12. 2008 č. j. 19 Cm 153/2008-23 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se při svých obchodních aktivitách užívání slova "Duracell" pro energetické nápoje nebo v souvislosti s energetickými nápoji a zdržet se výroby, distribuce a prodeje energetických nápojů pod označením Duracell a jejich uvádění na trh. Dne 23. 1. 2009 zadržel Celní úřad Kolín (dále jen "celní úřad") celkem 185 941 kusů plechovek energetických nápojů Duracell (dále jen "zboží") ve vlastnictví stěžovatelky. Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010 celní úřad uložil stěžovatelce správní trest pokuty ve výši jeden milion Kč a rozhodl o propadnutí zboží. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno, stěžovatelka posléze neuspěla ani se správní žalobou u městského soudu. Nejvyšší správní soud však vyhověl kasační stížnosti stěžovatelky a rozsudkem ze dne 11. 12. 2014 č. j. 10 As 157/2014-39 zrušil předcházející rozsudek městského soudu o zamítnutí správní žaloby i předcházející rozhodnutí celního úřadu a současně zastavil řízení o správním deliktu vedeném proti stěžovatelce. Zboží bylo dne 5. 12. 2011 zlikvidováno a celní úřad rozhodnutím ze dne 27. 3. 2012 uložil stěžovatelce také povinnost nahradit náklady likvidace ve výši 59 148 Kč.

3. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 519 804,54 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé z nezákonného rozhodnutí celního úřadu ze dne 6. 8. 2010, kterým jí byl uložen trest propadnutí věci, přičemž zboží bylo posléze zlikvidováno. Škodu představovaly náklady na výrobu prázdných plechů a víček u zboží. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky (opětovně) zamítl (jeho předcházející rozhodnutí ve věci zrušil městský soud po zásahu Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 22. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 3674/2021-172). Obvodní soud uzavřel, že celní úřad nebyl oprávněn k provedení likvidace zboží a shledal odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakož i příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a skutečností, že na jeho základě došlo k likvidaci majetku stěžovatelky. Ve vazbě na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3674/2021-172, obvodní soud uzavřel, že obaly jsou neobchodovatelné s ohledem na jejich vzhled a k tomu se vážící omezení předběžným opatřením, nicméně mohou mít určitou hodnotu jako zdroj druhotné suroviny. Posuzoval proto, jakou mají hodnotu jako zdroj druhotných surovin. Obvodní soud stěžovatelku podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), poučil o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání, ze kterých by vyplývala hodnota obalového materiálu (185 941 kusů plechovek), případně hmotnost použitého hliníku, a také náklady, které vzniknou při likvidaci obsahu plechovek a zajištění prodeje obalu jako zdroje druhotných surovin. Stěžovatelka navrhla k důkazu internetovou nabídku obchodní společnosti Kovošrot Lorenz, s. r. o., a obchodní společnosti Bako, s. r. o. Tyto internetové stránky však obsahovaly pouze obecné informace o výkupu druhotných surovin, bez vazby na projednávanou věc, tedy určení hodnoty obalového materiálu označeného stěžovatelkou. Stěžovatelka dále navrhla k důkazu vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika ceny a odhady ke zjištění ceny kovového hliníkového odpadu, avšak ani přes poučení nezaplatila zálohu uloženou jí usnesením ze dne 22. 8. 2023 č. j. 20 C 194/2017-204, ve spojení usnesením ze dne 14. 9. 2023 č. j. 20 C 194/2017-209. Obvodní soud proto s odkazem na § 141 odst. 1 o. s. ř. důkaz znaleckým posudkem neprovedl a žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene ohledně vzniku škody a její výše.

4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, avšak městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. Konstatoval, že obalový materiál byl zpracován na konečný výrobek obsahující nápoj a na svém obalu byl opatřen nekalosoutěžními znaky, v důsledku čehož se stal neobchodovatelným, za což vedlejší účastnice neodpovídá. To však nevylučuje možnost prodeje obalového materiálu jako druhotné suroviny. Obvodní soud proto správně vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů ke zjištění hodnoty obalového materiálu. Ztotožnil se s hodnocením obvodního soudu, že tuto hodnotu nelze dovodit pouze z obecné informace obsažené v internetových nabídkách výše uvedených obchodních společností. Důkaz znaleckým posudkem nemohl být v řízení proveden, neboť stěžovatelka ani přes výzvu a poučení neuhradila zálohu na provedení tohoto důkazu. Za tohoto stavu obvodní soud správně uzavřel, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o vzniku škody a její případné výši. Pro úplnost městský soud uvedl, že vzhledem k vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu nemůže obstát argumentace stěžovatelky, že mohla prodat zboží odběratelům mimo členské státy Evropské unie.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu napadeným usnesením odmítl. Odkázal na závěry svého dřívějšího rozsudku v téže věci č. j. 30 Cdo 3674/2021-172 a závěry obsažené v rozsudku ze dne 28. 7. 2023 vydaném v související věci č. j. 30 Cdo 1191/2023-332. Stěžovatelka vztahuje svůj nárok na náhradu škody k hodnotě obalového materiálu, jehož vlastnictví byla v důsledku nezákonného rozhodnutí a následné likvidace zbavena. Stěžovatelka pominula, že obalový materiál byl zpracován na konečný výrobek obsahující nápoj, a na svém obalu byl opatřený nekalosoutěžními znaky. V důsledku toho se výrobek stal neobchodovatelný, a to i mimo území Evropské unie, což ovšem nevylučuje, že i tak mohl mít určitou hodnotu jakožto zdroj druhotné suroviny. Tuto hodnotu (výši škody) stěžovatelka neprokázala. Obvodní soud i městský soud ve svých rozsudcích vycházely ze závazného právního názoru vysloveného v dřívějším rozsudku Nejvyššího soudu i z jeho dřívější rozhodovací praxe, od níž není důvod se odchylovat.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka shrnuje průběh řízení před soudy a předcházející postup celního úřadu. Namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její výše uvedená základní práva a svobody, a že tato rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Předesílá, že si lze stěží představit "flagrantnější případ způsobení škody státem a jeho orgány", kdy je prokázána jak nezákonnost rozhodnutí celního úřadu, tak příčinná souvislost a vzniklá škoda, avšak stěžovatelce je odpíráno právo na soudní ochranu. Uvádí, že zboží vyrobila v dobré víře a uskladnila jej za účelem exportu mimo státy Evropské unie, a to ještě před vydáním předběžného opatření. Soudy naproti tomu "vytváří dojem", že stěžovatelka chtěla distribuovat zboží na území České republiky nebo Evropské unie. Ke dni zadržení zbývalo do expirace zboží 19 měsíců, nikoliv 7 dnů, jak uvádí ve svých rozhodnutích soudy. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se nedomáhá pouze náhrady škody za plechy a víčka, jak nesprávně uvádí Nejvyšší soud, ale její nárok se týká náhrady škody za celé zboží, které mohla vyvézt do zemí mimo Evropskou unii. Tento nárok uplatnila třemi žalobami, přičemž tyto jsou "neodlučně svázány a tvoří neoddělitelnou součást". Nesložení zálohy na vyhotovení znaleckého posudku stěžovatelka odůvodňuje tím, že jí nepostačuje "náhrada škody za šrot", ale náhrada celkových nákladů na výrobu plechů a víček ve výši 519 804 Kč. Stěžovatelka dále uvádí, že řízení před soudy bylo stiženo vadou, neboť vedlejší účastnice své "protižalobní argumenty" neprokázala, neboť "neproběhlo standardní důkazní řízení".

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů.

9. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může vyplynout rovněž z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Přestože předmětem řízení před soudy v nynější věci byla náhrada škody toliko za obalový materiál, podstatná část ústavní stížnosti je postavena na argumentaci o nutnosti "plného odškodnění" za zlikvidované výrobky, které stěžovatelka podle svých tvrzení mohla vyvézt do zemí mimo Evropskou unii. Ušlého zisku za zmaření podnikatelského záměru spočívajícího v prodeji zlikvidovaných energetických nápojů se přitom stěžovatelka neúspěšně domáhala samostatnou žalobou vedenou obvodním soudem v řízení pod sp. zn. 14 C 217/2017. Stěžovatelka nebyla posléze úspěšná s odvoláním u městského soudu ani s dovoláním u Nejvyššího soudu. Soudy již v tehdejší věci zdůraznily, že stěžovatelce v dispozici se zbožím bránilo vedle nezákonného rozhodnutí celního úřadu také na něm nezávisle existující předběžné opatření, v jehož důsledku stěžovatelka nebyla oprávněna zboží vyvézt ani do zemí mimo Evropskou unii. Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 2940/23 pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí obvodního soudu, městského soudu i Nejvyššího soudu ve věci náhrady škody (ušlého zisku), která měla podle stěžovatelky vzniknout z téhož nezákonného rozhodnutí celního úřadu. Ústavní soud neshledal důvod se od usnesení sp. zn. II. ÚS 2940/23 odchýlit, pročež na něj v podrobnostech odkazuje.

10. Jde-li o náhradu škody za obalový materiál, soudy náležitě odůvodnily, že obalový materiál mohl mít hodnotu pouze jako druhotná surovina, neboť byl zpracován na konečný výrobek, který byl (právě na svém obalu) opatřen nekalosoutěžními znaky. Výši škody (hodnotu obalů jako druhotné suroviny) přitom stěžovatelka v řízení neprokázala. Přestože sama stěžovatelka navrhla zpracování znaleckého posudku, neuhradila přes výzvu soudu zálohu na jeho provedení. Stěžovatelka nezpochybňuje, že o následku nesložení zálohy byla řádně poučena (§ 141 odst. 1 in fine o. s. ř). Argumenty, které stěžovatelka uvádí jako "důvody", proč nezaplatila zálohu na zpracování znaleckého posudku, nejsou ústavně relevantní. To platí tím spíše, že důkaz znaleckým posudkem sama navrhla a byla srozuměna se závazným právním názorem vysloveným v její věci v předcházejících rozhodnutích Nejvyššího soudu a městského soudu. Nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud podotýká, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby soudu sama předložila znalecký posudek (§ 127a o. s. ř.), který by si nechala zpracovat za cenu, kterou ona považuje za "adekvátní". Obzvláště při chybějící relevantní argumentaci stěžovatelky pak není namístě, aby Ústavní soud přehodnocoval hodnocení důkazů v podobě internetových nabídek obchodních společností (viz bod 3. výše). Závěr obvodního soudu, že z těchto navržených důkazů nelze zjistit výši škody, je tudíž nutné považovat za projev řádně uplatněné zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy [viz již nález ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Závěr soudů, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, je odůvodněný a prostý soudní svévole. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že stěžovatelka byla poučena o hrozícím neúspěchu v řízení podle § 118a o. s. ř., pročež zamítnutí žaloby pro neusnesení důkazního břemene nelze označit za překvapivé. Ústavní soud v procesu dokazování neshledal ani další vady, které by odůvodnily jeho kasační zásah.

11. Obecné soudy ani Ústavní soud žádným způsobem nezpochybňují, že stěžovatelka byla adresátem nezákonného rozhodnutí celního úřadu, které bylo jako pravomocné zrušeno. Stěžovatelka však neprokázala vznik škody (její výši) v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím celního úřadu. Vzhledem k existenci předběžného opatření (viz bod 2. výše) je již nerozhodné, k jakému okamžiku došlo k expiraci zboží. Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že soudy odvozují dobu do expirace zboží od okamžiku vydání nezákonného rozhodnutí celního úřadu, které bylo posléze zrušeno Nejvyšším správním soudem, stěžovatelka tuto dobu patrně počítá již od okamžiku zadržení zboží.

12. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Řízení předcházející vydáním napadených rozsudků nebylo podle Ústavního soudu stiženo vadami, pro které by se napadená rozhodnutí dostala do rozporu s hlavou pátou Listiny.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2025

Josef Fiala v. r.
předseda senátu