Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., zastoupeného Mgr. Michalem Postlem, advokátem, sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2024 č. j. 3 Tdo 715/2024-428, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2024 č. j. 3 To 385/2023-376 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. května 2023 č. j. 4 T 64/2022-349, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1 000 Kč (tedy celkem 60 000 Kč) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v postavení úřední osoby jako příslušníka bezpečnostních či ozbrojených sborů či strážníka městské policie v trvání tří let.

3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku jako nedůvodné.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že jako strážník Městské policie České Budějovice, při výkonu služby a tedy i svých pravomocí vyplývajících ze zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, vyzval při služebním zákroku k prokázání totožnosti poškozenou, a když ta odmítla této výzvě vyhovět, udeřil ji rukou do obličeje, čímž jí způsobil otok. Poté, co na tento úder stěžovatele reagoval poškozený (přítel poškozené), tak, že do stěžovatele strčil oběma rukama, byl ihned za použití hmatů a chvatů sveden na zem druhým členem hlídky. Při překonávání aktivního odporu byl poškozený stěžovatelem dvakrát kopnut do hlavy. Způsobil mu tím oděrky na obličeji. Stěžovatel si přitom byl vědom nepřiměřenosti takového zákroku vzhledem k vzniklé situaci, a rizika, že takto může poškozenému způsobit újmu na zdraví.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel má za to, že v řízení nebylo řádně prokázáno, že poškozenou úmyslně udeřil. Uvádí, že ve skutečnosti pouze používal hmat při služebním zákroku vůči osobě odmítající setrvat na místě. Na videozáznamu pořízeném svědkem J., který soudy všech stupňů považují za stěžejní důkaz, lze vnímat toliko pohyb rukou, respektive začátek tohoto pohybu a výšku ruky stěžovatele, která směřovala k poškozené, ale s ohledem na to, že přímo v ose úhlu záběru záznamového zařízení blikal maják policejního vozu a právě v čase po započetí pohybu ruky stěžovatele došlo k maximálnímu světelnému osvitu, znemožňuje to bez pochybností identifikovat, kam pohyb rukou směřoval a kde skončil, totiž v jakých místech došlo ke kontaktu s oblečením či tělem poškozené. Závěry soudů o údajném úmyslném úderu se v tomto směru jeví spíše jako pocitové, než řádně důkazně podložené a přezkoumatelně odůvodněné.

7. Okresní soud nijak neodůvodnil neprovedení důkazu monitoringem tisku, který stěžovatel okresnímu soudu zaslal, a ze kterého plyne, že poškozená sdělovala do médií o stěžovateli vědomě lživé údaje, že ji měl stěžovatel již v minulosti fyzicky napadnout. O tento důkaz žádal za účelem posouzení věrohodnosti poškozené. Ve svém odvolání dále požadoval výslech svědka T. S.

8. Co se týče části jednání týkající se kopů do poškozeného, soudy bagatelizovaly útoky poškozeného na stěžovatele (kterých navíc bylo více, než je z videozáznamu zřejmé, neboť část se stala v zákrytu) a naopak zcela v neprospěch stěžovatele hodnotily jeho dva kopy. Z videozáznamu není nepochybné, ač to z něj soudy dovozují, zda stěžovatel poškozeného zasáhl a zda mu mířil na hlavu. Především však mělo být zohledněno, že hmaty a chvaty byly použity stěžovatelem, respektive příslušníky městské policie až poté, co poškozený fyzicky napadl stěžovatele a ve svých útocích nepřestával ani poté, co na pomoc přispěchali další dva strážníci. Soudy zcela pomíjely takové souvislosti zákroku, jako že podnapilá osoba, která před tím skočila na jedoucí automobil a způsobila dopravní nehodu, bez jakéhokoliv respektu k právům dalších osob, nerespektuje výzvu strážníků, klade jim maximální odpor a tyto napadá. Oba poškození jsou opakovaně trestané osoby.

9. Popsaným hodnocením důkazů nebyla respektována zásada in dubio pro reo (úmyslný úder do tváře poškozené versus pokus o úchop a zásah dvěma kopy do hlavy poškozeného versus absence kopu do hlavy).

10. Nezohledněním okolností případu, totiž reakce na problematické chování poškozených a snahy o provedení služebního zákroku, nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje i na obsah vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, v němž dospívá k závěru, že nejde o trestný čin, když počátek postupu nebyl svévolný (stěžovatel zjišťoval totožnost poškozené), následný konflikt jednoznačně vyprovokovala samotná poškozená svým vulgárním výrokem, udeření políčku poškozené stěžovatelem bylo nepřípustné, avšak nezpůsobilo podstatnější zdravotní následky, a dle Nejvyššího státního zastupitelství je otázkou, zda má být považován za čin trestný, zejména když jde pouze o jednorázový exces.

11. Závěrem stěžovatel dodává, že přišel o práci a byl společensky difamován i v médiích, která z věci udělala senzaci beze snahy o objektivní posouzení, přesto nadále žije řádným životem. Naopak jednání poškozených vůbec nebylo řešeno a má informace, že poškozený se cítí touto věcí posílen a vyhrožuje městské i státní policii.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Vyjádření k věci

13. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

14. Okresní soud a Nejvyšší soud pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

15. Krajský soud a vedlejší účastníci řízení poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužili.

16. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten sdělil, že je nadále přesvědčen o důvodnosti své ústavní stížnosti a odkázal na její znění. Nejvyšší soud se s dovolací argumentací ve svém rozhodnutí nevypořádal a proto pokud ve vyjádření poukazuje na jeho obsah, stěžovatel to nepovažuje za případné.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle [shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 (N 160/101 SbNU 117) bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 (N 225/103 SbNU 301) bod 17]. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

18. Stěžovatelova argumentace má převážně povahu pouhé polemiky se skutkovými zjištěními obecných soudů, se kterou se již tyto soudy vypořádaly; není přitom úlohou Ústavního soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, aby závěry jimi učiněné přehodnocoval. Lze podotknout, že byť videozáznam pořízený svědkem J. je horší kvality, i tak je pro stěžovatele bezpochyby usvědčující, neboť přinejmenším zobrazuje, že určitý úder vůči poškozené a dva kopy vůči tělu poškozeného vedl. Soudy přitom neměli k dispozici toliko tento videozáznam, ale například i výpověď jeho pořizovatele, přičemž šlo o nezávislého svědka.

19. Při posuzování námitky neprovedení navrhovaných důkazů je třeba zohlednit, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003, Perna proti Itálii, č. 48898/99, § 29]. Za druhé pak i u řádně odůvodněných návrhů na provedení důkazů dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08, (N 110/65 SbNU 491), str. 3 až 4]. Přitom čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu bylo, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05, § 143, § 162 a § 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013, Janyr proti České republice, č. 42937/08, § 81 a 82).

20. V posuzované věci odmítnutí návrhů stěžovatele na doplnění dokazování krajský soud odůvodnil jejich nadbytečností (viz bod 26 jeho rozsudku). Stran svědka T. S. soud vysvětlil, že z kamerového záznamu je zřejmé, že tato osoba souzený děj příliš nesledovala a ani na něj neměla dobrý výhled. Důkaz monitoringem tisku pak nebyl pro věc klíčový již proto, že neměl vypovídat přímo o souzeném skutku. Ústavní soud proto neshledává, že by zde došlo k nějakému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

21. Soudy se vypořádaly i s otázkou společenské škodlivosti souzeného jednání a nutností respektovat zásadu subsidiarity trestní represe. Krajský soud vyložil, že společenská škodlivost je v projednávané věci zvyšována tím, že jednání stěžovatele zasáhlo důvěru ve správný výkon úřední moci, přičemž výkon funkce strážníka je spojen se zodpovědností (bod 28 jeho rozsudku). Nejvyšší soud k tomu dodal, že nezákonné a excesivní násilné jednání stěžovatele v pozici úřední osoby, který navíc svou fyzickou agresi směřoval hned proti dvěma osobám, je v právním státě nepřijatelné (bod 31 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nepovažuje takovéto úvahy za nepřiléhavé.

22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu