Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Pakosty, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2024 č. j. 27 Cdo 3702/2023-201 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2023 č. j. 28 Co 253/2022-150, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Kateřiny Hegerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se vedlejší účastnice domáhala zrušení kupní smlouvy o prodeji pozemku (přístupové komunikace k několika pozemkům) a určení vlastnického práva k pozemku. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2022 č. j. 3 C 10/2021-90 žalobu zamítl. Podmínkou neúměrného zkrácení odůvodňujícího zrušení smlouvy je prokázání toho, že zkrácená strana si nepoměru vzájemných plnění nebyla vědoma a druhá strana o něm věděla nebo přinejmenším vědět musela. Vedlejší účastnice však tuto skutečnost neprokázala.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že se kupní smlouva ruší a určuje se vlastnické právo vedlejší účastnice k pozemku a rozhodl o nákladech řízení. Zdůraznil výjimečnost institutu neúměrného zkrácení. Právní úprava neúměrného zkrácení je podle něj založena na objektivním kritériu, kterým je hrubý nepoměr vzájemných plnění. Pro určení, zda jde o hrubý nepoměr je určující pouze kvantifikační hledisko poměru vzájemných plnění, nikoli subjektivní okolnosti, které zkrácenou stranu k uzavření smlouvy vedly. Při porovnání plnění se vychází z obvyklé ceny v místě a čase. Obvyklou cenu nebylo možné zjistit. Cenu pozemku dovodil soud ze dvou znaleckých posudků. Sjednaná kupní cena byla v hrubém nepoměru k hodnotě pozemku, protože nedosahovala ani 15 % znalcem určené ceny pozemku.

4. Krajský soud dále uvedl, že se ustanovení o neúměrném zkrácení nepoužije, pokud zkracující strana prokáže, že zkrácená strana souhlasila s neúměrnou cenou, ačkoli jí skutečná cena plnění byla nebo musela být známa. Tyto skutečnosti však stěžovatel netvrdil, břemeno důkazní má strana zkracující. Další výjimku z použití neúměrného zkrácení upravuje § 1793 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), který vyžaduje, aby zkracující strana nevěděla (a ani vědět nemusela) o skutečnostech, z nichž lze objektivně dovodit hrubý nepoměr. Podle soudu nejde o vědomost o obvyklé ceně plnění, ale o okolnostech, které mají na takovou cenu vliv. Okresní soud své rozhodnutí založil právě na nevědomosti stěžovatele o obvyklé ceně pozemku. Tyto okolnosti však stěžovatel v řízení netvrdil a v řízení nevyšly najevo.

5. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud jej neshledal přípustné ohledně otázky týkající se rozhodné ceny. Vycházel-li soud při stanovení obvyklé ceny pozemku ze znaleckých posudků, jejichž odůvodnění podrobil hodnocení důkazů, nelze jeho postupu nic vytknout. Soud postupoval v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Právní úprava neúměrného zkrácení je založena na objektivním kritériu, jímž je hrubý nepoměr vzájemných plnění.

6. Jako přípustné shledal Nejvyšší soud dovolání v otázce subjektivních okolností rozhodných pro posouzení neúměrného zkrácení, protože ty dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny. Podle § 1793 o. z. se neúměrné zkrácení nepoužije, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla, ani vědět nemusela. Chrání se tak dobrá víra zkracující strany ve vztahu k ekvivalenci vzájemných plnění. Ustanovení § 1793 odst. 1 věta druhá o. z. představuje výjimku z obecného principu presumpce dobré víry. Je to zkracující strana, k jejímuž prospěchu výjimka slouží, která musí tvrdit a prokazovat naplnění hypotézy této výjimky. Tj. že nepoměr vzájemných plnění se zakládá na skutečnosti, které nevěděla ani vědět nemusela. Krajský soud správně dovodil, že vědomí zkracující strany o skutečnostech, které zakládají hrubý nepoměr plnění, není vědomost o obvyklé ceně plnění, ale o okolnostech, které mají na takovou cenu vliv.

7. Nejvyšší soud se zabýval i namítanými vadami řízení. K poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") podle něj nebyl důvod. I ze samotné obrany stěžovatele je zjevné, že zde žádné skutečnosti předvídané § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. nebyly (sám stěžovatel potvrdil že mu okolnosti mající vliv na obvyklou cenu, tak jak ji vedlejší účastnice uvádí v žalobě, byly dostupné).

II.
Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením učiněným krajským soudem a Nejvyšším soudem. Upozorňuje na to, že institut neúměrného zkrácení je institutem výjimečným a je možné jej aplikovat pouze v situacích, na které se výslovně vztahuje. Uvádí, že občanský zákoník váže neúměrné zkrácení výslovně na cenu obvyklou v době a místě uzavření smlouvy. Z řízení však vyplynulo, že cenu obvyklou nebylo možné zjistit. Oba soudy však vyšly z toho, že cenu obvyklou může nahradit jiný způsob určení ceny, což je ale postup, který zákon nepředvídá.

9. Dále soudy konstatovaly, že pokud stěžovatel nevěděl o tom, že cena neodpovídá tomu, jak ji určí znalci, není to rozhodné. Zásadní by bylo pouze to, pokud by neznal skutečnosti, které cenový rozdíl zakládají. Takový výklad však překračuje hranice zákona, který uvádí, "pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla a ani vědět nemohla". Soudy vyložily právo tak, že jakákoliv transakce se musí řídit nějakým obtížně předvídatelným znaleckým zkoumáním. Ochranu dobré víry redukují na nesplnitelnou podmínku obhájitelného nevědomí o všech okolnostech, které do objektivního určení ceny mohly vstoupit. Soudy měly respektovat, že na základě dostupných informací a předběžné obezřetnosti stěžovatele, který si zjišťoval možnou cenu, mohla být založena dobrá víra. Skutečnost, že druhá strana měla stejné možnosti, posiluje princip autonomie vůle.

10. Okresní soud založil své rozhodnutí na presumpci dobré víry stěžovatele a požadoval její vyvrácení po vedlejší účastnici. Krajský soud však vyšel z toho, že stěžovatel by musel tvrdit a doložit, že byl v dobré víře nejenom ke sjednané ceně, ale i k povědomí o všech okolnostech, které by mohly vést k závěru o jiné, vyšší ceně. Krajský soud však stěžovatele nepoučil o odlišném právním posouzení. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že když stěžovatel něco netvrdil, nebylo to pro výsledek řízení klíčové, neboť tyto netvrzené okolnosti nevyšly v řízení najevo. Nejvyšší soud tím však popírá zásadu kontradiktornosti řízení. Stěžovatel připouští, že poučení by stejně nebylo významné, protože podmínka plynoucí z presumpce krajského soudu je fakticky stejně nenaplnitelná. Stěžovatel však alespoň mohl s touto právní konstrukcí polemizovat, případně by se jí mohl pokusit vyhovět tak, že by u všech vstupních okolností a údajů, ze kterých vycházeli znalci, tvrdil a dokazoval, že je neznal a nemohl znát.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

13. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

14. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Námitky stěžovatele k závěrům učiněným obecnými soudy o neúměrném zkrácení jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Krajský soud i Nejvyšší soud se věcí náležitě zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily.

15. K tvrzenému neústavnímu zásahu do autonomie vůle smluvních stran napadenými rozhodnutími nedošlo. K omezení autonomie vůle došlo již rozhodnutím zákonodárce upravit neúměrné zkrácení v § 1793 o. z., a to k zajištění ekvivalence vzájemného plnění v tom smyslu, že plnění i protiplnění nemají být v příkrém rozporu a že mají odpovídat zásadám spravedlnosti (srov. důvodovou zprávu k § 1793 o. z.).

16. Pokud krajský soud vyšel při posuzování hrubého nepoměru vzájemných plnění z ceny, k níž dospěli znalci v posuzované věci, nelze tento postup soudu hodnotit jako neústavní. Obvyklá cena je cena stanovená na základě objektivních kritérií. Tato cena nemusí být zjištěna pouze porovnáváním s již realizovanými prodeji, mohou být použity i jiné metody ocenění, typicky v případech, kdy se neuskutečňuje dostatek srovnatelných obchodů, je tu podstatné podezření na manipulaci trhu nebo cena na něm dosahovaná je z podstatné části důsledkem protiprávního či nemravného jednání (KOLMAČKA, Viktor, PETROV, Jan. § 1793. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, dostupné z: beck-online.cz). Námitka stěžovatele, že institut neúměrného zkrácení nelze aplikovat v případě komodit, které nejsou předmětem obvyklého obchodu, protože u nich nelze určit obvyklou cenu, by vedla k absurdním závěrům v rozporu s účelem dané úpravy, že neúměrné zkrácení není možné například u jedinečného plnění. V posuzovaném případě dva samostatní znalci přesvědčivě vysvětlili použité metody, byť zde nebyly dohledány srovnatelné případy, cena určená znaleckými posudky se zásadně nelišila, krajský soud vycházel navíc z nižší ceny, přičemž i tak ujednaná cena tvořila pouze 15 %.

17. Krajský soud vyložil § 1793 odst. 1 větu druhou o. z. tak, že vědomí zkracující strany o skutečnostech, které zakládají hrubý nepoměr plnění, není vědomost o obvyklé ceně plnění, ale o okolnostech, které mají na takovou cenu vliv. Ani v této interpretaci nelze shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele. Stejně tak v závěru soudu, že je to zkracující strana, která musí tvrdit a prokazovat naplnění hypotézy této výjimky, tj. že nepoměr vzájemných plnění se zakládá na skutečnosti, které nevěděla ani vědět nemusela. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že tento závěr redukuje ochranu dobré víry na nesplnitelnou podmínku obhájitelného nevědomí o všech okolnostech, které do objektivního určení ceny mohly vstoupit. Na zkracujícím je, aby prokázal, že se nepoměr vzájemných plnění zakládá na konkrétní skutečnosti, a že o této skutečnosti nevěděl ani vědět nemusel.

18. Výklad § 1793 odst. 1 o. z., jak jej podaly obecné soudy v napadených rozhodnutích, vychází z jazykového znění tohoto ustanovení a je v souladu se závěry uváděnými v odborné literatuře [např. JANOUŠEK, Michal. § 1793, § 1794. In. PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, dostupné z: beck-online.cz]. Nijak přitom nevybočuje ani ze závěrů zastávaných k podobným, nikoliv však totožným úpravám v okolních státech. V Rakousku je s ohledem na jinou právní úpravu omyl zkracujícího ohledně ceny nebo cenotvorné skutečnosti bez významu. Naopak v Německu, v němž výslovná úprava absentuje a závěry jsou dovozovány ze zákazu jednání v rozporu s dobrými mravy, se vyžaduje zneužití ze strany zkracují strany, tedy i rozpoznatelnost hrubého nepoměru plnění. Z uvedeného vyplývá, že výklad učiněný obecnými soudy nepředstavuje žádnou svévoli zakládající porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

19. Pokud jde o vytýkanou procesní vadu spočívající v absenci poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud konstatoval, že sám stěžovatel potvrdil, že mu byly známy okolnosti mající vliv na obvyklou cenu, jak je uváděla vedlejší účastnice v žalobě. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že by ohledně všech vstupních okolností a údajů, z nichž vycházeli znalci, tvrdil a dokazoval, že je neznal a nemohl znát, nic mu nebránilo tak učinit již v průběhu řízení před obecnými soudy ve vztahu k výsledné určené ceně.

20. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu