Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Adámka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2024 č. j. 9 As 32/2024-48 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. ledna 2024 č. j. 52 A 67/2023-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Petra Roučky, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4 - Braník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené Listinou základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 52 A 67/2023 se podává, že Obecní úřad Vojtěchov (dále jen "silniční správní úřad") rozhodnutím ze dne 26. 8. 2022 č. j. 312/22SSÚ/2022 (třetím rozhodnutí ve věci) určil, že konkretizované pozemky v kat. úz. X nejsou účelovou komunikací podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), ani veřejně přístupné (šlo o dvě cesty, a to "cestu přes sousední pozemky" a "cestu od obce"). Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 20. 2. 2023 č. j. KrÚ 18177/ODSH/2023/Sv, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 23. 2. 2023 č. j. KrÚ 20073/ODSH/2023/Sv, rozhodnutí silničního správního úřadu potvrdil (pátým rozhodnutí ve věci).

3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu ke krajskému soudu, který ji napadeným rozsudkem (čtvrtým v pořadí), jako nedůvodnou, zamítl. V odůvodnění připomenul čtyři pojmové znaky účelové komunikace a konstatoval, že v dané věci byla sporná existence nutné a nenahraditelné komunikační potřeby. S odkazem na judikaturní závěry Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu uzavřel, že správní orgány splnily povinnost prokázat existenci alternativní cesty, či cest, a vyvrátit podmínku nutné komunikační potřeby. Dále krajský soud reagoval na další námitky stěžovatele, včetně tvrzeného omezení sjízdnosti alternativní cesty.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž formuloval stěžejní námitku, a to rozpor skutkových zjištění krajského úřadu i krajského soudu s obsahem spisu a provedeným dokazováním ohledně užívání. Krajský soud se také neměl omezit na závěr, že v současnosti není alternativní cesta užívána žádnou zemědělskou technikou. Podstatné je, že rozhodl-li by se stěžovatel nebo jeho právní nástupci v budoucnu pozemky zemědělsky využívat, je nezbytné, aby k nim přístup zůstal zachován. Krajský soud nepřiměřeně vyhodnotil i způsob používání náhradní komunikace v zimních měsících. Závěr, že alternativní cesta je méně komfortní a obtížná, neznamená, že je postačující. Posléze namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu a jemu předcházejících správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem (druhým v pořadí) kasační stížnost zamítl. V odůvodnění uznal, že silniční správní úřad rozhodl o určení právního vztahu týkajícího se pozemku, který v době jeho rozhodnutí již nebyl evidován v katastru nemovitostí pod svým původním označením, nicméně v průběhu řízení nebylo pochybností o tom, o jaký pozemek v řízení jde, a ani následné sloučení pozemků, jehož výsledkem je jinak označený pozemek, nemohlo na jednoznačnosti tohoto vymezení nic změnit. Namítaná vada rozhodnutí krajského úřadu, v němž bylo v záhlaví jako odvoláním napadené rozhodnutí označeno jiné (již zrušené) rozhodnutí silničního správního úřadu, byla zhojena vydáním opravného rozhodnutí. K meritu věci, podobně jako krajský soud, zdůraznil, že veřejně přístupná účelová komunikace musí současně splňovat čtyři definiční znaky, přičemž stěžovatelova kasační stížnost by mohla být důvodná jen v případě, že by stěžovatel zpochybnil právní závěr o nesplnění čtvrtého definičního znaku, tj. nutnost komunikační potřeby. Stěžovatel tak neučinil, neboť nerozporoval závěr o tom, že nevyužívá zemědělskou techniku o šířce 3,8 m a v průběhu správního řízení včas nenavrhl důkazy, z nichž by mohla vyplynout případná potřeba takového využití. Také námitku nesjízdnosti a neschůdnosti alternativní cesty v zimních měsících neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že má zajištěnu dopravní obslužnost svých pozemků po komunikaci ve vlastnictví obce. Soudy podle něj nesprávně vyhodnotily skutečnosti týkající se alternativní dopravní obslužnosti jeho pozemků. Ačkoli bylo uznáno, že přístup po obecní komunikaci je problematický (zejména v zimním období), obecné soudy dospěly k závěru, že přístup je postačující. Tento závěr je nepřiměřený a není podložen skutečným stavem věci. Soudy tedy dospěly k závěru, že přístup je možný, aniž by dostatečně posoudily reálné využití této komunikace, zejména při využití zemědělskou technikou, a zároveň nevzaly v úvahu, že přístup není zajištěn celoročně, což bylo jednoznačně prokázáno v průběhu řízení.

6. Dále stěžovatel opětovně poukázal, tak jak učinil před obecnými soudy, na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9) a také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 č. j. 5 As 3/2009-76. V ústavní stížnosti podrobně popsal genezi této věci počínaje rokem 2012, resp. rokem 1969, kdy věc řešili právní předchůdci stěžovatele přiznáním vydrženého práva cesty, popsal místní poměry a shrnul veškeré námitky uplatněné před obecnými soudy. Je také přesvědčen o tom, že krajský úřad měl zrušit rozhodnutí silničního správního úřadu pro nezákonnost a pro vady řízení, a to nejen pro rozpor skutkového stavu popsaného v napadeném rozhodnutí se spisovou dokumentací, ale zejména pro nepřezkoumatelnost vzhledem k rozporu ve výroku napadeného rozhodnutí s obsahem odůvodnění a podaným odvoláním, jakož i v nemožnosti přezkoumat argumentaci ve vztahu k pozemku parc. č. X1, který aktuálně vůbec v katastru nemovitostí neexistuje.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení

8. Soudce zpravodaj vyzval účastníky, vedlejšího účastníka, krajský úřad, jakož i Davida Hrdinu a Kateřinu Roseckou (pozn. oba vystupovali v původním řízení společně s Petrem Roučkou jako osoby zúčastněné na řízení) k vyjádření se k ústavní stížnosti.

9. Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti v podstatě shodnou argumentaci, kterou uplatnil již v kasační stížnosti, přičemž se s jeho námitkami vypořádal v napadeném rozsudku. V tomto rozsudku se zaměřil na posouzení, zda pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a zejména se zabýval čtvrtým kritériem, kterým je nutnost komunikační potřeby, a konstatoval v něm (bod 58.) neexistenci nezbytné komunikační potřeby. Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a pro případ, že tento návrh nebude akceptován, aby ji zamítl.

10. Krajský soud předně uvedl, že stěžovatel neustále dokola opakuje stejné námitky, které vznášel ve správním řízení i při soudním přezkumu (např. některé části ústavní stížnosti jsou téměř zkopírované ze správní žaloby), a dále popsal reakci na jednotlivé námitky. V závěru krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní zamítl ústavní stížnost jako nedůvodnou.

11. Podle vedlejšího účastníka je stěžovatelovo tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces v přímém rozporu s výčtem jednotlivých řízení vedených v průběhu 12 let. Považuje za nepochybné, že nebyly splněny podmínky veřejně přístupné účelové komunikace, patrnost a stálost cesty v terénu již neexistuje, za dobu 12 let se změnily poměry, noví vlastníci dotčené pozemky oplotili a vyjeté koleje byly vytvořeny stěžovatelem při svévolném užívání cizího majetku, přičemž koleje sloužily pouze k obsluze stěžovatelova majetku, nikoliv široké veřejnosti. Dále informuje o jednáních ohledně prodeje části dotčených pozemků a uzavírá, že v průběhu všech řízení nebyl prokázán souhlas vlastníka pozemku s jeho veřejným užíváním, ani nebyla prokázána nezbytná komunikační potřeba. Z uvedených důvodů vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud jako nedůvodnou ústavní stížnost odmítl.

12. Krajský úřad, David Hrdina a Kateřina Rosecká na výzvy k vyjádření nereagovali, proto nastoupila v souladu s poučením domněnka, že se postavení vedlejšího účastníka vzdali, a tudíž Ústavní soud s nimi dále nejednal.

13. Vyjádření Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jsou-li ústavní stížností napadena rozhodnutí vydaná v soudním řízení správním, může být z hlediska ústavněprávního pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

15. Především je vhodné uvést, že stěžovatel nepředkládá kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje námitky, které uplatnil v řízení před správními orgány a správními soudy. Námitky zařazené do ústavní stížnosti tak svědčí spíše o neztotožnění se s právním názorem rozhodujících soudů. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Z výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je zřejmé, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší, není jeho úlohou být další, "třetí", instancí správního soudnictví.

16. Podle zjištění Ústavního soudu se ve stěžovatelově věci správní soudy řádně věnovaly posouzení definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace umístěné podle tvrzení stěžovatele na konkretizovaných pozemcích vedlejších účastníků, zejména existencí nutné komunikační potřeby. Soudy přisvědčily zjištění správních orgánů, že v dané lokalitě se nachází alternativa, o níž bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území rozumně uvažovat. Jejich právní závěry jsou ústavně souladné. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je obsáhle a důkladně odůvodněn s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež lze i jeho právní závěry označit za ústavně konformní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu i správních orgánů za případné, a důsledně vypořádal všechny námitky stěžovatele (srov. body 38. až 62. odůvodnění rozsudku).

17. Ústavní soud připomíná, že sama skutečnost, že se stěžovatel se závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na soudní ochranu neplyne právo na úspěch ve věci. Obecné soudy nyní v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložily, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto zjištění učinily.

VI.
Závěr

18. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. srpna 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu

Odlišné stanovisko soudce Milana Hulmáka k nálezu sp. zn. IV. ÚS 2979/24

1. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu, neboť jsem přesvědčen, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno, a to z následujících důvodů.

2. V posuzované věci jde o ústavnost závěrů obecných soudů o absenci veřejně přístupné účelové komunikace na konkrétních pozemcích. Obecné soudy vyšly z dosavadní judikatury spojující závěr o existenci veřejně přístupné účelové komunikace s naplněním čtyř předpokladů: a) stálá dopravní cesta, b) sloužící ke spojení jednotlivých nemovitostí, c) souhlas vlastníka pozemku, d) nezbytná komunikační potřeba (bod 39 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

3. Své rozhodnutí založily výhradně na absenci čtvrtého požadavku pro vznik a trvání veřejně přístupné účelové komunikace, totiž požadavku absence nezbytné komunikační potřeby. Dospěly k závěru, že zde nezbytná komunikační potřeba neexistuje, když je stěžovateli zajištěn přístup k jeho nemovitostem jiným způsobem (bod 9 nálezu, bod 42 an. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Další předpoklady veřejně přístupné účelové komunikace proto nemusely být zkoumány (bod 44 napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).

4. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že zde nezbytná komunikační potřeba stále trvá (bod VI, VII, XI ústavní stížnosti) a jsou naplněny i ostatní předpoklady veřejně přístupné účelové komunikace (bod VIII ústavní stížnosti).

5. S otázkou ústavnosti uvedeného přístupu Nejvyššího správního soudu se přitom přijatý nález vypořádává pouze obecně, odkazem na závěry napadeného rozhodnutí (bod 16 nálezu). Lze jistě souhlasit s většinou, že ústavní stížnost mohla být z hlediska ústavněprávní argumentace propracovanější (bod 15 nálezu), základní výhrady však byly zjevné.

6. Mám za to, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu dvojím způsobem: a) jednak při posuzování významu jednotlivých předpokladů pro závěr o veřejné přístupnosti účelové komunikace, b) jednak pokud jde o závěr, že naléhavá komunikační potřeba v konkrétním případě nebyla dána, když zde byla jiná vhodná alternativní cesta.

Význam jednotlivých předpokladů veřejně přístupné účelové komunikace

7. Při vymezení předpokladů veřejně přístupné účelové komunikace se směšují předpoklady pro založení práva nezbytné cesty a veřejné užívání určité komunikace.

8. Třetí a čtvrtý předpoklad existence veřejně přístupné účelové komunikace, tedy požadavek na souhlas vlastníka a existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, se v judikatuře Ústavního soudu v návaznosti na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu objevily v nálezu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06. V části odůvodnění Ústavní soud smísil dva tehdejší instituty - a to nezbytnou cestu (podle soukromého práva) a veřejnou cestu (podle práva veřejného). V bodě 34 výslovně uvádí citaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 1921, RI 209/21, Vážný, č. III, roč. 1921, s. 251, ze které zcela zjevně toto zmatení pojmů vyplývá: "zákon o zřizování cest nezbytných jest výjimečným, zasahujícím do soukromého práva vlastnického a sluší tedy ustanovení jeho vykládati restriktivně a nikoliv extenzivně ..." (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 1921, RI 209/21, Vážný, č. III, roč. 1921, s. 251). Úprava nezbytné cesty je přitom svébytným soukromoprávním institutem s odlišnými podmínkami vyžadovanými pro její vznik a trvání, který ostatně v dnešní době v návaznosti na prvorepublikovou právní úpravu upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

9. Prvorepubliková judikatura nechápala zcela důsledně vznik veřejné cesty způsobem, jak jej popsal Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06. Chápala jej spíše jako subkategorii požadavku "aktu věnování" - v dnešní terminologii "souhlasu vlastníka k obecnému užívání". "V judikatuře působívá potíže jen průkaz veřejnosti starých (obecních) cest, u nichž není znám formální akt věnovací, nýbrž jen jejich nepamětné užívání. Bývá sporné, je-i u takových cest hájiti jejich veřejnost domněnkou jejich někdejšího věnování o-mu u, či stačí-li nepamětné užívání samo o sobě k jejich veřejnosti. N.s.s. v řadě judikátů hájí i u těchto starých cest domněnku věnování; na věnování lze souditi, j-li prokázáno že cesty bylo užíváno trvale a z naléhavé potřeby komunikační. Nepamětné užívání samo o sobě nestačí založiti veřejnost cesty. Myšlénka není v judikatuře vyslovena všude stejně pregnantně (...)." (HÁCHA, Emil et al. Slovník veřejného práva československého. Brno: Polygrafia, 1932. sv. 2, s. 1000).

10. Mám proto za to, že aktuálně rozhodovací praxí zastávaný přístup je neudržitelný a ve svých důsledcích i ústavně nesouladný. Neznamená to, že by výše uvedené předpoklady byly bez významu, jejich význam však není stejný. Nelze je chápat mechanicky bez zohlednění ostatních předpokladů, a ve svém důsledku i smyslu a účelu úpravy veřejně přístupných účelových komunikací.

11. Účelem judikaturou dovozených předpokladů (tedy třetí a čtvrté), je ústavně konformní výklad zákonem stanovené povinnosti strpět obecné užívání veřejně přístupné účelové komunikace [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 268/06, nebo ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 2942/10 (N 44/60 SbNU 505)]. Ústavní soud dovodil, že ústavně konformně lze proporcionálně omezit vlastnické právo pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Není-li některá z podmínek splněna, je tak možné činit pouze se souhlasem, v důsledku čehož nejde o "nucené" omezení ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (nález sp. zn. II. ÚS 268/06, body 30 a 31).

12. Podmínka nutné komunikační potřeby má být dána tím, že pro legitimní omezení základních práv je nezbytná proporcionalita takového omezení. Uvedené však nijak nezohledňuje předchozí nezbytnou podmínku, existenci souhlasu. Souhlas s užíváním totiž nepochybně může zakládat legitimitu omezení vlastních práv vlastníka, aniž by zde nějaká nutná komunikační potřeba vůbec existovala. S touto okolností však napadená rozhodnutí a ani přijatý nález žádným způsobem nepracuje. Odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 268/06, bod 38 a 39, vycházel ze situace, kdy zde souhlas vlastníka s veřejným užíváním nebyl.

13. Z výše uvedených důvodů tak považuji za nezbytné chápat podmínku "existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby" (pouze) jako pomocné kritérium při zkoumání existence "souhlasu k obecnému užívání" (má-li zde mít souhlas k obecnému užívání své místo). O legitimní omezení může totiž jít pouze tehdy, je-li respektován veřejnoprávní účel, ke kterému byla věc věnována, a to s ohledem na limity z toho plynoucí. Podmínka "nezbytné komunikační potřeby" se tak může naplno projevit v situaci, kdy vůle vlastníka při věnovacím aktu směřovala k věnování k užívání veřejností pouze dočasně, než bude nalezena alternativa. Může jít o implicitní předpoklad, je-li souhlas dovozován z konkludentního jednání vlastníka. Ostatně požadavek nezbytné komunikační potřeby se objevuje právě u historických cest, které byly užívány od nepaměti. Směřovala-li však vůle vlastníka od počátku k tomu, že veřejnost může komunikaci užívat, přestože zde nutná komunikační potřeba neexistuje, a je zde alternativní přístup (např. delší, s náročnějším terénem, vytíženější dopravou apod.), nevidím důvod, pro který by po řadě někdy i desítek let pokojného užívání veřejností měla být dovozena nepřípustnost takového omezení. To nic nemění na tom, že pokud se změní poměry, je nezbytné zkoumat, zda i nadále je kryto veřejné užívání souhlasem vlastníka.

14. Uvedené závěry se zřetelně projevují na průjezdných veřejně přístupných účelových komunikacích. Pravidelně by zde nebyl požadavek nezbytné komunikační potřeby naplněn, když by bylo možné jezdit druhou stranou. Přesto, byl-li zde souhlas vlastníka k veřejnému užívání, není zde žádný důvod, proč by se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci jednat nemělo v celém jejím rozsahu. Stejně tak se přitom může jevit posuzovaný případ stěžovatele (původní pozemek p. č. X2 a jeho následné změny, viz bod 5 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

15. Ostatně, byť to přesahuje předmět tohoto řízení, je otázkou, zda kritériem má být vůbec nutná, jediná, nezbytná komunikační potřeba pro vlastníky konkrétních nemovitostí, nebo jde spíše o objektivní dopravní potřebu veřejnosti, aniž by se nutně muselo jednat o cestu nutnou, navíc ve vazbě na vlastnictví nemovitosti. Tomu by pak odpovídalo poměřování při posuzování jiné vhodné alternativní cesty.

16. Rozhodnutí obecných soudů postavené mechanicky pouze na závěrech o absenci nezbytné komunikační potřeby, aniž by se soudy podrobněji zabývaly naplněním ostatních kritérií a zohlednily tak dostatečně okolnosti konkrétního případu, přestavuje z mého pohledu zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny [srov. nálezy ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4104/17 (N 136/90 SbNU 241), bod 14, nebo ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 1060/18 (N 175/91 SbNU 197), bod 13].

Nezbytná komunikační potřeba v konkrétním případě

17. V posuzované věci se soudy relativně podrobně zabývaly otázkou existence nezbytné komunikační potřeby, resp. existence plnohodnotné jiné cesty (bod 43 an. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, bod 32 an. napadeného rozsudku krajského soudu). Požadavky na plnohodnotnou cestu shrnuje Nejvyšší správní soud přehledně například v rozsudku ze dne 24. 10. 2024 sp. zn. 1 As 58/2024.

18. Obecné soudy se soustředily v souladu s tvrzeními stěžovatele na možnost užívání zemědělskou technikou a absenci údržby komunikace v zimě (část IVc a IVd napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

19. Uvedené právní a skutkové závěry obecných soudů o existenci plnohodnotné cesty se mi však jeví v extrémním rozporu se zjištěným skutkových stavem (srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 446/22, bod 28, nebo ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24, bod 19). Závěr, že v zimě neudržovaných cca 200 m cesty na komunikaci mezi poli a mimo obec s horším povrchem, je pro osmdesátiletého vlastníka připojené nemovitosti plnohodnotná cesta jako též neudržovaných cca 20 m do středu obce s lepším povrchem, aniž by se v rozhodnutích řešil způsob užití (jízda autem či i chůze), včetně možnosti přístupu záchranných složek, je z mého pohledu neudržitelný. Má jít o plnohodnotnou cestu, nikoliv cestu ještě možnou (závěry krajského soudu citované v bodě 54 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

20. Navíc argument (bod 59 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), že stěžovatel výslovně nenamítal snadnější údržbu kratší cesty (když připustil i její dočasnou nesjízdnost), přestože celou dobu namítá nepřiměřené prodloužení cesty na veřejnou komunikaci, absenci údržby uvedené delší komunikace, dokládá fotografie o odlišném stavu obou cest v zimních měsících (méně sněhu na kratší cestě) a ač tak činil v celém předchozím průběhu řízení, se mi jeví jako příliš formalistický. Z mého pohledu podstata argumentace stěžovatele směřovala i k tomuto.

V Brně dne 13. 8. 2025

Milan Hulmák