Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vlasáka, zastoupeného Mgr. Kryštofem Pazdírkem, advokátem, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 29 ICdo 148/2022-421 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022 č. j. 101 VSPH 336/2019-358, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Tomko a partneři, v. o. s., insolvenční správkyně dlužnice PERSUAL, s. r. o., sídlem Řipská 1676/25, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud" nebo "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 2. 2019 č. j. 159 ICm 241/2017-247 zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 18. 12. 2014 mezi obchodní společností PERSUAL, s. r. o. (dále jen "dlužnice") a stěžovatelem je vůči věřitelům neúčinná (I. výrok), zamítl žalobu na určení, že dohoda o započtení obsažená v této kupní smlouvě je vůči věřitelům neúčinná (II. výrok), zamítl žalobu, že stěžovatel je povinen zaplatit do majetkové podstaty peněžitou náhradu ve výši 30 mil. Kč (III. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok).

3. K odvolání insolvenčního správce dlužnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem (v pořadí druhým rozsudkem po částečné kasaci prvního rozsudku Nejvyšším soudem) zastavil řízení o odvolání co do požadavku na zaplacení náhrady ve výši 20 mil. Kč (I. výrok), změnil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku tak, že určil, že dohoda o započtení obsažená v kupní smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a stěžovatelem dne 18. prosince 2014, na základě níž došlo k zápočtu kupní ceny ve výši 10 mil. Kč, je neúčinným právním úkonem, a že je stěžovatel povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužnice peněžitou náhradu ve výši 10 mil. Kč (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Vrchní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna zákonná podmínka pro přípustnost započtení v insolvenčním řízení, neboť pohledávka stěžovatele z půjčky nedosahovala částky 10 mil. Kč a rozdíl nebyl vyplacen. Dohoda o započtení má tudíž povahu neúčinného právního jednání. Dalším důvodem neúčinnosti dohody o započtení jakožto zvýhodňujícího úkonu je skutečnost, že započítávaná pohledávka stěžovatele byla ve výši 1 016 118,24 Kč promlčena. Stěžovatel tak oproti ostatním věřitelům "získal" nepřiměřenou výhodu spočívající v uspokojení pohledávky, která by jinak, kdyby ji přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice, mohla být účinně popřena insolvenčním správcem a nebyla by předmětem uspokojení.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud zjištěním, že právní posouzení věci, na němž spočívá rozsudek vrchního soudu, a které stěžovatel dovoláním zpochybnil, je souladné s ustálenou judikaturou. Poté Nejvyšší soud reagoval na stěžovatelovu námitku zpochybňující závěr vrchního soudu o promlčení části pohledávky a námitku o nemožnosti zpochybnit v odvolacím řízení výši započítávané pohledávky.

II.
Argumentace stěžovatele

5. K přesnému rozlišení, co podléhá a co nepodléhá přezkoumání, je třeba podle stěžovatele oddělit, co je v napadeném rozhodnutí skutkový poznatek a co je právní kvalifikace. Stěžovatel je jednoznačně názoru, že neexistence započítávané pohledávky, tedy okolnosti její výše, vzniku apod., jsou poznatky skutkovými, a tedy námitkou skutkovou. Nadto závěr soudu o tom, že jde o námitku právní, nebyl nikterak řádně odůvodněn. Vrchní soud tím porušil zásadu zákonné koncentrace řízení a princip rovnosti účastníků řízení, protože v odvolacím řízení provedl další důkazy, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady.

6. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v uznání dluhu dlužnice uznala vůči stěžovateli dluh co do důvodu a výše, včetně příslušenství. Předmětem uznání tedy bylo výslovně i uznání nároku na zákonný úrok z prodlení. Stěžovatel dále uvádí, že na danou dohodu o započtení mělo být nahlíženo jako na smíšený úkon, protože šlo zároveň o dohodu stran o určení kupní ceny ve výši 10 mil. Kč, čímž došlo k odstranění neurčitosti (např. ohledně výše započítávaných úroků) a s ohledem na souhlasnou vůli stran tímto došlo k určení kupní ceny. Z kupní smlouvy, jež obsahovala dohodu o započtení, jednoznačně vyplývala vůle stran o určení kupní ceny a určení její úhrady.

7. Za zcela zásadní námitku a zásah do svých práv považuje stěžovatel skutečnost, že vrchní soud při rozhodování vyšel z faktu, že stěžovatel neposkytl dlužnici žádné faktické plnění. Právě z důvodu uspokojení dalšího zástavního věřitele stěžovatel zaplatil více, než byla cena nemovitostí stanovena znaleckým posudkem (10,2 mil. Kč) ke dni uzavření kupní smlouvy, což bylo z jednání stěžovatele, dlužnice i druhého věřitele v pořadí zřejmé a před městským soudem prokázané. Jestliže tedy stěžovatel za tyto nemovitosti zaplatil kupní cenu ve výši 12 mil. Kč, nemohlo jít o právní úkon bez přiměřeného plnění. Stěžovatel tedy žádnou výhodu oproti jiným věřitelům nezískal, naopak plnil do majetkové podstaty dlužníka ve větším rozsahu, než byl povinen, čímž umožnil větší uspokojení ostatních věřitelů. Stěžovatel by měl v konkurzu postavení zajištěného věřitele, navíc prvního v pořadí, takže by jeho pohledávka byla uspokojena prodejem nemovitosti.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), proto není povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva nebo věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů [např. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)]. Výklad zákona, vedoucí k tvrzené věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, by představoval důvod pro kasační zásah Ústavního soudu až tehdy, kdyby se dostal do extrémního rozporu s jeho smyslem a účelem, popř. byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován [nález ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355)]. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud nezjistil ani to, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

10. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je patrný ucelený myšlenkový postup, jímž soudy dospěly ke svému rozhodnutí. V dostatečné míře je z nich patrno, na jakých zjištěních soudy svá rozhodnutí vystavěly. Oba soudy věci věnovaly náležitou pozornost, aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily.

11. Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci obecných soudů, kterou nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou, jasnou, přesvědčivou a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu