Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Barborou Steinlauf, advokátkou, sídlem Fetrovská 893/29, Praha 6 - Dejvice, proti postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV ve věci zn. KRPA-340131-115/TČ-2022-001471, postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 2 ZN 3056/2022 a postupu Městského státního zastupitelství v Praze ve věci sp. zn. 3 KZN 966/2024, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV (dále jen "policie") ve věci zn. KRPA-340131-115/TČ-2022-001471, která šetřila trestní oznámení opatrovnice stěžovatelky na to, že se stěžovatelkou bylo špatně zacházeno personálem při jejím pobytu v X (dále jen "ústav"), kde se nacházela od 26. 9. 2018 do 20. 10. 2022, v čemž byl spatřován trestný čin týrání svěřené osoby dle § 198 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a tuto věc ukončila jejím odevzdáním dle § 159a odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) k projednání přestupku na Úřad městské části Praha 22 (dále jen "úřad"). Dále napadla jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v tom, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "obvodní státní zastupitelství) ve věci sp. zn. 2 ZN 3056/22 neshledalo důvodnou stěžovatelčinu žádost dle § 157a trestního řádu o přezkoumání postupu policie, a že Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ve věci sp. zn. 3 KZN 966/2024 neshledalo důvodným její podnět k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství.

2. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými postupy byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1, čl. 4 a čl. 12 Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení a čl. 5 odst. 1 a 2, čl. 13 odst. l a čl. 15 Úmluvy OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Navrhuje, aby Ústavní soud zakázal shora označeným orgánům v porušování jejích práv pokračovat. Též požádala o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka uvádí, že její dcery byly nespokojené s péčí o ni v ústavu a zaznamenaly na ní viditelné pohmožděniny na rukou a nohou. Proto nainstalovaly od 16. 10. 2022 do 19. 10. 2022 do jejího pokoje kameru. Záznamy ukázaly hrubé fyzické zacházení personálu se stěžovatelkou. Za účelem vykonání hygieny jí byly silou odtrhávány ruce, kterými se držela postranic lůžka, a když se stěžovatelka bránila, byla uhozena. Při otáčení stěžovatelky byla pak použita taková síla, že stěžovatelka narazila do postranice postele. Uvedené provázela vulgární mluva typu "Máš zesranou prdel a budeš se tady tomu bránit zuby nehty. Tak si polib babo!". Stěžovatelka též na videu nedostávala dostatečně napít. Poškození zdraví v podobě zhmožděnin zápěstí, paží a nohou v oblasti kolem kotníku bylo potvrzeno v lékařské zprávě z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady ze dne 20. 10. 2022. Podlitinu na paži doložila stěžovatelka též fotografií pořízenou dcerou v témž období.

4. Po podaném trestním oznámení policie jmenovala znalce, aby posoudil odbornou úroveň poskytované ošetřovatelské péče. Ten na základě zdravotnické dokumentace vedené ústavem shledal, že ošetřovatelská péče byla poskytována zcela standardně. Rozpor se zprávou nemocnice o pohmožděninách znalec ani policie neřešili. Personál ústavu vypovídal ve svůj prospěch. Záznam zachycující hrubé zacházení se stěžovatelkou vyhodnotil jako "přiměřené užití síly k překonání aktivního odporu". V návaznosti na to policie věc postoupila k řešení pro přestupek. Obě státní zastupitelství pak postup policie aprobovala. Stěžovatelka tak byla vystavena mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení, které nebylo řádně vyšetřeno jako trestný čin.

5. Stěžovatelka je přesvědčena, že intenzitu špatného zacházení, kterému byla vystavena, není namístě bagatelizovat, ale je třeba jej posoudit jako mučení nebo nelidské či ponižující zacházení anebo trest ve smyslu čl. 3 Úmluvy, zejména pak vzhledem k jejímu postavení osoby závislé na péči. Státní orgány mají povinnost mučení efektivně kriminalizovat - viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 2. 2. 2021 X. a další proti Bulharsku, stížnost č. 22457/16, bod 179-180, ze dne 9. 7. 2019 Volodina proti Rusku, stížnost č. 41261/17, bod 78, ze dne 10. 5. 2001 Z. a další proti Spojenému království, stížnost č. 29392/95, bod 73, a ze dne 28. 1. 2014 O'Keeffe proti Irsku, stížnost č. 35810/09, bod 144. Napadeným postupem orgánů veřejné moci bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování, uznávané i judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, N 152/74 SbNU 301). Bagatelizace jednání jako nezbytného k překonání odporu navíc představuje její diskriminaci jako starší osoby s Alzheimerovou chorobou (k povinnosti vyšetřit možný diskriminační motiv viz rozsudek ze dne 6. 7. 2005 Nachova proti Bulharsku, stížnost č. 43577/98 a 43579/98, bod 161).

6. Řízení musí být vedeno tak, aby v něm bylo skutečně možné zjistit, co se stalo, a pachatele, a to zvláště pak právě v případě násilí a zanedbávání v zařízení sociálních a zdravotních služeb, jejichž klienti téměř nemají možnost se tomuto jednání bránit ani je aktivně namítat státním orgánům (rozsudek ze dne 17. 7. 2014 Valentin Campeana proti Rumunsku, stížnost č. 47848/08, bod 147).

7. Ve věci stěžovatelky k žádnému důkladnému vyšetřování nedošlo. Jeho rozsah totiž nebyl dostatečně široký. Policie vyslechla jen pečovatele L. B. a G. B., kteří měli přímo páchat dané násilí, a jejich přímého nadřízeného. Nepokusila se získat vyjádření dalších obyvatel zařízení, kteří mohli být podrobeni podobnému zacházení jako stěžovatelka, ani vyjádření dalších zaměstnanců, kteří mohli být seznámeni s tamními praktikami. Byl odmítnut návrh na výslech dcer stěžovatelky, které ji v zařízení navštěvovali. Stěžovatelku samotnou policejní orgán nikdy neviděl. Znalecký posudek byl zpracován nedostatečně, když vycházel téměř výhradně jen ze zkoumání zdravotnické dokumentace vedené ústavem. Těmito pochybeními policejní orgán přišel o možnost efektivně zjistit, jak intenzivnímu násilí byla stěžovatelka celkově podrobena. Nebyla ani posuzována odpovědnost ústavu jako právnické osoby.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Vyjádření k věci

9. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
10. Městské státní zastupitelství sdělilo, že trvá na svých dosavadních závěrech. Uvedlo, že stěžovatelka toliko opakuje argumentaci, se kterou se již vypořádalo. Je to naopak stěžovatelka, která nereaguje na odůvodnění přípisů obou státních zastupitelství. Stěžovatelce bylo vysvětleno, proč v prověřovaném skutku není možno spatřovat trestný čin, ale jde toliko o přestupek. Policie přitom provedla komplexní prověřování, včetně znaleckého zkoumání.

11. Ostatní účastníci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužili.

12. Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice, ta však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužila.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

a) obecná východiska

13. Ústavní soud při posuzování ústavních stížností poškozených proti výsledku trestního řízení respektuje judikaturu ESLP, ze které plyne, že státy Úmluvy mají povinnost v této Úmluvě či v jejích protokolech zakotvená základní lidská práva a svobody osob ve své jurisdikci chránit, a to v nezbytných případech i prostředky trestního práva. Povinností států je tak přijmout opatření směřující k zajištění toho, aby osoby v jejich jurisdikci nebyly vystaveny jednáním porušujícím práva zaručená Úmluvou. Tím se přitom rozumí jak zakotvení příslušných institutů a skutkových podstat v pozitivním právu, tak efektivní trestní vyšetřování a stíhání v konkrétní věci (srovnej rozsudek M. C. proti Bulharsku ze dne 4. 12. 2003, stížnost č. 39272/98, bod 149, 150, 152 a 153).

14. Takovéto povinnosti ESLP dovodil právě i na základě zakotvení zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu v čl. 3 Úmluvy, na který je poukazováno v nynější ústavní stížnosti. Odkázat lze opět na rozsudek M. C. proti Bulharsku, či např. rozsudek Bureš proti České republice ze dne 18. 10. 2012, stížnost č. 37679/08, bod 121, ve kterém ESLP shledal, že vnitrostátní právní řád, zejména trestní právo, musí nabídnout účelnou a účinnou ochranu proti špatnému zacházení s osobou drženou v psychiatrické léčebně.

15. Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu představuje jednu ze základních hodnot demokratické společnosti (rozsudek velkého senátu ESLP A. a další proti Spojenému království ze dne 19. 2. 2009, stížnost č. 3455/05, bod 126). Za nelidské přitom ESLP považuje zejména takové zacházení, které působí buď přímo ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické a psychické utrpení. Jako ponižující pak hodnotil zacházení, jež vyvolává u oběti pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, které jsou schopny ji ponížit a pokořit a případně překonat její fyzický nebo duševní odpor; přitom postačuje, aby oběť byla ponížena ve svých očích, i když ostatní to tak nevnímají, a rovněž nevadí, že k ponížení nedošlo na veřejnosti, byť veřejnost zacházení je faktorem, který zvyšuje jeho závažnost (Kmec, Jiří a kol.: Evropská úmluva o lidských právech; 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, str. 408, rozsudek pléna Irsko proti Spojenému království ze dne 18. 1. 1978, stížnost č. 5310/71, bod 167; rozsudek velkého senátu Gäfgen proti Německu ze dne 1. 6. 2010, stížnost č. 22978/05, bod 93 a 89, rozsudek Tyrer proti Spojenému království ze dne 25. 4. 1978, stížnost č. 5856/72, bod 32).

16. Nezbytnost vyšetřování a přiměřenost jeho rozsahu, užité právní kvalifikace i výše trestu ovšem logicky závisejí na závažnosti šetřeného činu. Rovněž pak na ní závisí, zda případná pochybení vyšetřujících orgánů je nutno považovat za natolik závažná, že je již namístě ingerence Ústavního soudu.

17. Existenci práva na účinné vyšetřování nelze dovodit z každé situace, kdy nějaká osoba protiprávně fyzicky zasáhne proti jiné osobě a způsobí ji zranění či bolest. Restriktivnější přístup ESLP zaujal například u nedbalostních protiprávních jednání. V kauze dopravní nehody, při které došlo k život ohrožujícím zraněním (rozsudek velkého senátu ze dne 25. 6. 2019 Nicolae Virgiliu Tănase proti Romunsku, stížnost č. 41720/13), shledal, že pokud nebylo ani poškozeným tvrzeno úmyslné způsobení této nehody, neexistuje právo na její účinné vyšetřování, a to byť bylo nehodou ohroženo právo poškozeného na život zaručené čl. 2 Úmluvy.

18. ESLP také uznává, že povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Je nutno vnímat praktické obtíže, kterým mohou státní orgány při vyšetřování čelit, a potřebu rozhodovat se operativně a upřednostňovat vyšetřování těch nejzávažnějších trestných činů. V případech méně závažných trestných činů, například v oblasti majetkové kriminality, tak stát nesplní své závazky vůči poškozeným plynoucí z Úmluvy pouze tehdy, pokud lze zjistit hrubé a závažné nedostatky ve vyšetřování nebo trestním stíhání (rozsudek Blumberga proti Lotyšsku, bod 67).

19. Zároveň je namístě přihlížet i k tomu, zda poškozený, byť trestní řízení nebylo úspěšně ukončeno, má možnost zahájit občanskoprávní řízení proti údajným pachatelům trestného činu, které má přiměřené vyhlídky na úspěch a může mu poskytnout reálný alternativní prostředek k zajištění ochrany jeho práv (tamtéž bod 68, srovnej i rozsudek ze dne 19. 1. 2023 Korotyuk proti Ukrajině, stížnost č. 74663/17, bod 37 a následující).

20. Povinnost vést efektivní trestní řízení na základě čl. 3 Úmluvy vzniká, vznese-li dotčená osoba tvrzení, že došlo k zásahu do tímto článkem chráněných základních práv. Podmínkou je, aby tvrzení bylo hájitelné a vzbuzovalo důvodné podezření (M. C. proti Bulharsku, bod 100). Tvrzení musí být podpořeno důkazy, které však mohou vyplývat i z koexistence dostatečně přesvědčivých, jasných a shodných závěrů nebo nijak nevyvrácených domněnek o průběhu skutkového děje (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Labita proti Itálii ze dne 6. 4. 2000, stížnost č. 26772/95, bod 121). Lékařská zpráva o zraněních zpravidla podstatně napomůže tomu, aby tvrzení bylo hájitelné; naopak neodůvodněná absence lékařské zprávy obvykle povede k závěru, že tvrzení špatného zacházení hájitelné není (nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20, bod 26; srovnej i rozsudek ESLP Đurđević proti Chorvatsku ze dne 19. 7. 2011, stížnost č. 52442/09, bod 86). Tvrzení by mělo dosahovat určité míry závažnosti; pro její dosažení však není nutné, aby zásah měl vážné či dlouhodobé následky pro poškozeného (srovnej rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii ze dne 28. 9. 2015, stížnost č. 23380/09, bod 104 a 105).

21. Povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků a nikoli výsledku. Stát musí zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (Blumberga proti Lotyšsku, bod 67). Vyšetřování nemusí vést k odsouzení pachatele. Neexistuje absolutní právo na stíhání nebo odsouzení konkrétní osoby v případě, že nedošlo k zaviněnému selhání při snaze činit pachatele trestných činů odpovědnými. Povinností je však volit správné prostředky, aby výsledek mohl být dosažen (podobně rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 2. 2. 2021 X. a další proti Bulharsku, stížnost č. 22457/16, bod 186).

22. Procesní závazek vést efektivní vyšetřování se skládá z kumulativních požadavků na a) nezávislost a nestrannost, b) přiměřenou rychlost, c) umožnění veřejné kontroly a participace poškozených a d) důkladnost a dostatečnost [nález ze dne 26. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 443/23, bod 28].

23. K naplnění požadavku na dostatečnost vyšetřování je nutné, aby vnitrostátní orgány zjistily skutkové okolnosti případu v rozsahu nezbytném k posouzení věci. Aby bylo vyšetřování účinné, musí být dostatečně důkladné. Orgány musí přijmout přiměřená opatření, která mají k dispozici, aby získaly důkazy týkající se předmětného trestného činu. Musí se vždy opravdu pokusit zjistit, co se stalo, a neměly by se spoléhat na ukvapené nebo neopodstatněné závěry, které by vedly k ukončení jejich vyšetřování. Jakýkoli nedostatek ve vyšetřování, který by narušil jeho způsobilost objasnit fakta nebo totožnost odpovědných osob, by mohl být v rozporu s tímto standardem. Ojedinělá pochybení nemusejí vypovídat o porušení práva na účinné vyšetřování, avšak orgány činné v trestním řízení musí zohlednit veškeré relevantní skutečnosti a nesmí postupovat svévolně. Závěry vyšetřování musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních prvků (X. a další proti Bulharsku, bod 185, 186 a 190).

24. Judikatura ESLP se nad rámec právě popsaného práva na účinné vyšetřování v některých případech zabývá i posouzením výše trestu. V případu bití zadrženého policií Myumyun proti Bulharsku (rozsudek ze dne 3. 11. 2015, stížnost č. 67258/13, body 66 až 67) soud dospěl k závěru, že uložená pokuta policistům ve výši cca 1 000 eur je zjevně nepřiměřená závažnosti jejich jednání a nemá pro úřední osoby potřebný odrazující účinek. Tyto osoby se tak mohou domnívat, že mohou beztrestně zneužívat práv osob nacházejících se pod jejich kontrolou. Ve věci sexuálního útoku Vučković proti Chorvatsku (rozsudek ze dne 12. 12. 2023, stížnost č. 15798/20, bod 52) uvedl, že ačkoli neexistuje absolutní povinnost, aby všechna trestní stíhání vedla k odsouzení nebo ke konkrétnímu trestu, vnitrostátní soudy by za žádných okolností neměly být připraveny nechat závažné útoky na fyzickou a duševní integritu bez trestu nebo dovolit, aby těžké trestné činy byly trestány nepřiměřeně mírnými sankcemi. Porušením práva na účinné vyšetřování je i posouzení závadného jednání pouze jako přestupek, nikoliv jako trestný čin, ve zjevném nepoměru vůči závažnosti špatného zacházení, kterému byla poškozená vystavena (rozsudek ESLP ze dne 14. 1. 2021, Sabalić proti Chorvatsku, stížnost č. 50231/13, bod 110an). Na tuto judikaturu navázal Ústavní soud svým nálezem ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/24.
b) vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

25. Ústavní soud si pro posouzení, zda v případě stěžovatelky došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal spis úřadu sp. zn. RP 49/23 (dále jen "spis"), zahrnující i dřívější spis policie. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že stěžovatelka vznesla tvrzení, že došlo k zásahu do jejích práv chráněných čl. 3 Úmluvy, v míře zakládající její právo na účinné vyšetřování. Tvrzení stěžovatelky se totiž jeví hajitelné, zejména když předložila videonahrávku zachycující hrubost ošetřovatele a lékařskou zprávu dokládající pohmožděniny. Ústavní soud proto dále posuzoval, zda provedené vyšetřování bylo dostatečné.

26. Závadné jednání, jak je dokládaly materiály předložené policii, mělo v posuzované věci spočívat především v tom, že v situaci, kdy stěžovatelka s Alzheimerovou chorobou nespolupracovala při hygienické proceduře, ošetřovatel ji plácl po ruce a pohyboval s ní hrubě a přitlačoval ji k bočnici postele při dokončování hygienických úkonů nepřiměřenou silou. Zároveň nehovořil se stěžovatelkou slušně, používal vulgarismy a urážky.

27. Ústavní soud nechce věc bagatelizovat, šetřené závadné jednání však zjevně nebylo takové závažnosti, nebylo doloženo jeho trvání v takové délce a nemělo pro stěžovatelku takové konsekvence, jakými se zabývala judikatura ESLP, na kterou odkazuje. Ta se totiž týkala například dlouhodobého sexuálního zneužívání dětí (X. a další proti Bulharsku a O'Keeffe proti Irsku), domácího násilí zahrnujícího vyhrožování smrtí, pokus o vraždu a bití poškozené v těhotenství vedoucí k potratu (Volodina proti Rusku), mnohaletého týrání a zanedbávání dětí s vážnými psychickými následky (Z a další proti Spojenému království) či dokonce případů, kdy došlo ke smrti poškozeného (Nachova proti Bulharsku, Valentin Campeana proti Rumunsku). Oproti tomu stěžovatelka v řízení nedoložila nic, co by napovídalo možnosti, že namítaným špatným zacházením v ústavu došlo k nějakému přetrvávajícímu zhoršení jejího zdravotního stavu. K případu Nachova, ze kterého stěžovatelka dovozuje povinnost zkoumat možný diskriminační motiv, lze dodat, že ESLP v něm vyslovil nutnost vyšetřit, zda zastřelení osoby policií nesouviselo s rasistickými postoji, tedy šlo o opět zcela nesouměřitelnou problematiku.

28. Ústavní soud tedy hodnotil důkladnost provedeného vyšetřování s přihlédnutím k popsané míře závažnosti stěžovatelčiných tvrzení. Jakkoliv stěžovatelka s rozsahem úkonů není spokojena, vyšetřování se jeví dostatečné a důkladné. Došlo k vyhodnocení stěžovatelkou předložených materiálů, výslechu několika osob a vypracování znaleckého posudku. K požadavku stěžovatelky, aby byl proveden i výslech obyvatel ústavu, lze dodat, že by z něj stěží bylo možno očekávat zásadní zjištění, neboť by šlo vzhledem ke specializaci ústavu o pacienty s pokročilou Alzheimerovou chorobou, jejichž výpověď by se ani nemohla týkat přímo ošetřování stěžovatelky, jelikož tomu nebyli přítomni. Tři ze zaměstnanců ústavu včetně dvou podezřelých vyslechnuti byli. Dcery stěžovatelky se ve věci podrobně vyjadřovaly písemně.

29. Ústavní soud obecně považuje za vhodné, aby se vyšetřující orgány v obdobných případech za poškozenými dostavily osobně, nicméně na druhou stranu z argumentace stěžovatelky neplyne, proč by absence takového postupu v projednávané věci měla mít vliv na výsledek řízení. Znalecký posudek nevychází jen ze zkoumání zdravotnické dokumentace vedené ústavem, jak kritizuje stěžovatelka, ale hodnotí i klíčový videozáznam, tedy i konkrétní jednání ošetřovatele, shledává jej nepřípustným a vyslovuje názor, že by měl být pracovněprávně odpovědný (č. l. 98-99 spisu). I když stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení pominuly její poukazy na zjištěné pohmožděniny a další skutečnosti, z přípisů státních zastupitelství přiložených k ústavní stížnosti plyne, že se jejími argumenty zabývaly, a vyjádřily se k nim, včetně posouzení jednání ústavu jako právnické osoby (srovnej zejména str. 2-3 vyrozumění okresního státního zastupitelství).

30. Jednání, kterému byla stěžovatelka vystavena, bylo jistě neetické a hodné odsouzení. Při provedeném šetření byly zjištěny skutečnosti vypovídající o tom, že došlo k závadnému chování, toto chování bylo vyhodnoceno jako protiprávní, a došlo k potrestání pachatele, byť pouze pro přestupek.

31. Skutečnost, že došlo k potrestání pachatele, odlišuje posuzovanou věc od věcí řešených v judikaturních odkazech stěžovatelky. V jí zmiňované věci sp. zn. I. ÚS 3196/12 byla řešena kauza, kdy řízení skončilo bez potrestání pachatele. Rovněž namítané judikáty ESLP se vesměs týkají případů, kdy řízení buďto nevedlo k žádnému zjištění a postihu pachatele, nebo nevedlo k získání požadované náhrady za způsobenou újmu. Ve věci X. a další proti Bulharsku bylo po nedostatečném šetření řízení zastaveno. V případě Z a další proti Spojenému království právní úprava neumožňovala podat proti místnímu úřadu v případě jeho nedbalosti žalobu o náhradu za utrpěnou újmu. V případě O'Keeffe proti Irsku sice došlo k trestnímu odsouzení pachatele, ale až po více než dvaceti letech, a to pro nedostupnost dostatečně účinných nástrojů na ochranu poškozených, za kterou stát odmítal přiznat odpovědnost. V kauze Volodina proti Rusku byla podaná trestní oznámení odložena. Rovněž v případu Valentin Campeana proti Rumunsku nebylo trestní řízení vůbec zahájeno. V případu Nachova proti Bulharsku trestní řízení nepokračovalo díky závěru státního zastupitelství, že došlo k oprávněnému použití služební zbraně, přičemž ESLP dospěl k závěru, že právní úprava jej regulující byla nepřípustně benevolentní. Naopak v nyní posuzované věci byl pachatel zjištěn a potrestán.

32. Zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal ani v tom, že došlo k potrestání za přestupek, nikoliv za trestný čin. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že závažnost šetřeného jednání je zvyšována její bezbranností, přesto neshledává (při uvážení obsahu spisu včetně klíčových videozáznamů), že by orgány činné v trestním řízení zasáhly do práva stěžovatelky na účinné vyšetřování, jestliže daný čin posoudily pouze jako přestupek. Trestní právo musí být chápáno jako krajní nástroj ultima ratio. Nemá sloužit k řešení neslušností a hrubosti mezi lidmi. Není jeho úlohou postihovat takové skutky, jako plácnutí někoho po ruce či užití vulgarismů a nadávek, a to byť vůči osobě ve špatném zdravotním stavu. Na nutnost užití prostředků trestního práva lze usuzovat dle intenzity ohrožení či poruchy chráněných objektů (srov. Kratochvíl, Vladimír a kol.: Trestní právo hmotné - obecná část, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, str. 16). Tuto intenzitu přitom bylo nutno ve věci posuzovat ve světle skutečnosti, že stěžovatelka nedokládala, že by jí mělo tvrzené jednání způsobit jiné následky než podlitiny (lékařská zpráva viz č. l. 29 spisu).

33. Ústavní soud také neshledává žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy v úvahách orgánů činných v trestním řízení, že závadné jednání ošetřovatele na klíčovém videozáznamu (viz jeho část z 19. 10. 2022 od času 17:53) zobrazuje situaci, kdy ošetřovateli "ujely nervy" poté, co se stěžovatelka bránila hygienickým procedurám, a že nic nevzbuzuje dojem, že by stěžovatelce chtěl cíleně způsobit nějaké zranění či závažné utrpení. Jejich poukaz na to, že jiné části videozáznamu naopak zachycují, že při jiných ošetřováních k hrubému zacházení se stěžovatelkou nedocházelo, se jeví přiléhavý (srovnej str. 3 vyrozumění obvodního státního zastupitelství).

34. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

35. Protože návrh byl odmítnut, Ústavní soud neshledal podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu důvodným ani vznesený návrh stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu