Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OJGAR, s.r.o., sídlem Křížová 1018/6, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem, Drtinova 557/10, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. května 2025 č. j. 6 As 42/2025-35 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2025 č. j. 39 A 3/2024-55, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, a obchodní společnosti GasNet, s.r.o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy porušily její ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a připojených listin plyne následující. Vedlejší účastnice (jako vyvlastnitelka) zahájila u vyvlastňovacího úřadu, Dopravního a energetického stavebního úřadu, vyvlastňovací řízení. Žádala o zřízení věcného břemene ke stěžovatelčině pozemku, neboť to bylo nezbytné pro stavbu dálnice D 35, resp. pro provoz plynárenského zařízení. Vyvlastňovací úřad vyhověl žádosti a zřídil na pozemku věcné břemeno. Jako náhradu za omezení vlastnického práva přiznal jen 270 Kč. K odvolání stěžovatelky Ministerstvo dopravy upřesnilo rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu tak, že jde o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu zřídit a provozovat na služebném pozemku plynárenské zařízení (s výčtem souvisejících oprávnění); ve zbytku ministerstvo odvolání zamítlo a rozhodnutí potvrdilo.

3. S výrokem o náhradě za vyvlastnění (resp. jiné omezení vlastnického práva) stěžovatelka nesouhlasí. Požaduje 80 000 Kč. Obrátila se tedy na Krajský soud v Ostravě, který její žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že správní soudy přezkoumávají jen to, zda vyvlastnění či jiné omezení vlastnického práva bylo po právu. Samotný náhradový výrok, resp. výši náhrady však nepřezkoumávají. Co však smí zkoumat, je, zda vyvlastňovací úřad neopomněl rozhodnout o náhradě a zda celý postup (včetně postupu vyvlastnitele před vyvlastňovacím řízením) odpovídal zákonu. Krajský soud uzavřel, že celý postup nevybočil ze zákona.

4. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku ztotožnil s krajským soudem a kasační stížnost zamítl. Zopakoval, že správní soudy nemohou přezkoumávat samotnou výši náhrady a že v této otázce zákon stanoví určitou zákonnou posloupnost.

5. Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s výší náhrady za omezení jejího vlastnického práva. Především kritizuje samotný znalecký posudek (směšování pojmů "cena obvyklá" a "cena zjištěná podle oceňovací vyhlášky"; odkaz na neexistující ustanovení oceňovací vyhlášky; nepřezkoumatelný výpočet výše náhrady). Ten je natolik vadný, že o náhradě nelze vůbec hovořit. Proto je rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu nezákonné.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.

7. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny). Protože jde o citelný zásah do základního práva, rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů podléhá soudnímu přezkumu (čl. 36 odst. 2 Listiny). Jak se takový přezkum uskutečňuje, je na zákonodárci. Nyní je soudní přezkum vyvlastňovacích rozhodnutí dvojkolejný: výrok o vyvlastnění zkoumají správní soudy, kdežto výrok o náhradě za vyvlastnění řeší civilní soudy [srov. stále použitelné usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 14/06 (U 13/43 SbNU 645), část IV]. Jaký soud (správní či civilní) poskytne jednotlivci soudní ochranu, není z ústavního pohledu podstatné. Klíčové je, aby nějaký soud účinnou ochranu práv poskytl [nález ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 26/08 (N 82/53 SbNU 33), bod 31].

8. Lze rozumět kritice, že právě popsaná zákonná úprava je komplikovaná a nepřehledná. Stěžovatelka však nesouhlasí výlučně s náhradovým výrokem rozhodnutí o vyvlastnění. Pokud zákonodárce svěřil správním soudům, aby přezkoumávaly vyvlastňovací výroky, nemohou mimo svou kompetenci zkoumat též výrok o náhradě za vyvlastnění. Je lhostejné, že správní soudy smí zkoumat, zda postup před zahájením vyvlastňovacího řízení, třebas týkající se určení výše náhrady, odpovídal zákonu. Zda se budoucí vyvlastnitel pokusil s budoucím vyvlastněným dohodnout, je zákonnou podmínkou vyvlastňovacího řízení. Tuto otázku zkoumají výlučně správní soudy (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024 sp. zn. 24 Cdo 2813/2024, body 22 až 24).

9. Správní soudy se v souladu se svou kompetencí v této věci zdržely přezkumu výroku o náhradě za vyvlastnění. Příslušným fórem pro posouzení přiměřenosti výše náhrady jsou civilní soudy. Zda vyvlastňovací úřad pochybil při určení náhrady, musí vyřešit nejprve civilní soud. Ústavní soud nyní nemůže daný spor řešit, neboť ctí naznačené pořadí práva [blíže k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti srov. stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.), body 23 až 25].

10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu