Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2025 č. j. 13 Co 59/2025-530 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 0 P 388/2021-470, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a I. M., nezletilých P. M. a V. M., J. M. a J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právy podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků (dále jen "nezletilí"), J. M. a J. M. jsou jejich prarodiči z otcovy strany (dále jen "prarodiče"). Prarodiče se návrhem u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhali úpravy jejich styku s nezletilými, následně podal návrh na úpravu svého styku s nezletilými také stěžovatel. V roce 2021 byli nezletilí svěřeni do střídavé péče rodičů, v roce 2024 byli svěřeni do péče matky. Po provedeném dokazování okresní soud napadeným rozsudkem upravil styk prarodičů s nezletilými (I. výrok), jakož i jejich prázdninový styk (II. výrok), rozhodl, že styky prarodičů s nezletilými budou probíhat vždy bez přítomnosti stěžovatele (III. výrok), upravil předávání nezletilých matkou a prarodiči (IV. a V. výrok), zamítl návrh stěžovatele na úpravu jeho styku s nezletilými (VI. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VII. výrok). V odůvodnění konstatoval, že v minulosti mezi prarodiči a nezletilými vznikl úzký citový vztah a nedostatek styku s prarodiči by mohl pro nezletilé znamenat újmu. Dále uvedl, že v současné době zájem na výchově nezletilých a poměry v rodině nevyžadují, aby stěžovateli byl jeho styk s nezletilými upraven, protože děti v důsledku jeho chování k němu nechtějí, nechtějí s ním být v kontaktu, dokonce ani telefonicky; stěžovatel na sobě pracuje a vyhledal psychologickou pomoc. Okresní soud učinil závěr, že je nutno vytvořit časový prostor a odstup, který by všem zúčastněným mohl pomoci problém vyřešit.

3. Proti I. a II. výroku rozsudku okresního soudu podala matka odvolání, stěžovatel se odvolal proti III. a VI. výroku tohoto rozsudku. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") po doplnění dokazování shledal, že odvolání matky je důvodné, zatímco odvolání stěžovatele nikoliv, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v VI. výroku (I. výrok), ve zbývající části ho změnil tak, že zúžil styk prarodičů s nezletilými, upravil jejich předání, prarodičům uložil povinnost zajistit realizaci styku bez přítomnosti otce (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). K zamítavému výroku o styku otce s nezletilými neměl krajský soud v zásadě žádné výhrady, ani po vyhlášení rozsudku nedošlo v poměrech účastníků k takové zásadní změně, která odůvodňovala jeho změnu. Násilné chování stěžovatele k nezletilým zanechalo na nich patrné následky, takže úprava styku by aktuálně byla nikoliv v jejich nejlepším zájmu, nýbrž i z hlediska možnosti nápravy jejich vzájemných vztahů kontraproduktivní. Nevyloučil, že po určité době bude možné se ke kontaktům stěžovatele s nezletilými opět vrátit, zatím je v jejich nejlepším zájmu, aby do kontaktů se stěžovatele nebyli nuceni a nemuseli podstupovat psychicky náročné situace. Nemá-li stěžovatel možnost mít s nimi jakýkoli styk, tuto situaci si zapříčinil sám tím, jakým způsobem se k nim choval. Zúžení styku prarodičů s nezletilými odůvodnil jistou mírou narušení vztahů, přičemž nezletilí se kontaktům nebrání, ale nepřejí si u nich přespávat, zejména mají obavy z toho, že by styku mohl být přítomen stěžovatel.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že oba napadené rozsudky vedly k tomu, že mu bylo odepřeno právo na styk s jeho dětmi, stejně jako právo dětí na styk s otcem, ale také právo prarodičů či celé širší rodiny z jeho strany na důstojný styk s nezletilými. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu formuluje argumenty o porušení práva na rodinný život. Okresní soud podle něj pochybil, pokud neupravil jeho styk s nezletilými. Připomíná, že až do roku 2023 byli nezletilí vychováváni ve střídavé péči, i po jejím zrušení docházelo ke kontaktům s nimi, byť velmi omezenými. Fakt, že se styk později přerušil a nezletilí se vůči němu staví odmítavě, nemůže být sám o sobě důvodem pro jeho vyloučení. Povinností soudu je v takovém případě kontakt obnovit a vhodně zprostředkovat, nikoliv jej definitivně ukončit. Upozorňuje na skutečnost, že k přerušení kontaktu došlo i vinou matky.

5. Samostatnou část ústavní stížnosti věnuje stěžovatel porušení nejlepšího zájmu dítěte a závěr o nezájmu nezletilých nepovažuje za dostatečně podložený. Zprávy OSPOD ani znalecký posudek neidentifikovaly u nich žádnou závažnou psychickou poruchu, neprokázaly stav ohrožení, trauma či hlubokou úzkost, která by opravňovala soudy ke kategorickému zásahu do práv nezletilých i stěžovatele, resp. k nečinnosti.

6. Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v nedodržení zásad z něj plynoucích a relevantních při rozhodnutí o omezení styku mezi rodičem a dítětem, které musí být řádně a pečlivě odůvodněno, sledovat legitimní cíl a být tomuto cíli přiměřené. Stěžovatel namítá, že nebyl proveden test proporcionality, soudy zvolily zcela krajní a nejpřísnější variantu, a to neupravit jeho styk vůbec a tím otevřít cestu k jeho faktickému vyřazení z rodinného života. Stát podle něj porušil svou povinnost zajistit ochranu rodinných vztahů prostřednictvím efektivního soudního řízení, neboť neposkytl oběma rodičům stejnou možnost stýkat se se svými dětmi. Soudy přijaly jako rozhodující kritérium odmítavý postoj nezletilých, přestože nedosahují věku 12 let, nemají plnou rozpoznávací schopnost a byli dlouhodobě ovlivňováni konfliktní situací mezi rodiči, stejně jako samotnou výchovou matky.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Směřuje-li ústavní stížnost proti výrokům obou rozsudků, kterými byl upraven styk prarodičů a nezletilých, je v této části ústavní stížnost návrhem podaným někým zjevně neoprávněným (stěžovatel sice v části IX.1. ústavní stížnosti uvádí, že se domáhá zrušení napadených rozsudků v části, jíž byl zamítnut jeho návrh na úpravu styku, avšak v závěrečném návrhu navrhuje zrušení obou rozsudků v celém rozsahu).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno,
je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody.

9. Z uvedeného postavení Ústavního soudu vyplývá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko z hlediska porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavnímu soudu proto v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž obecné soudy založily výroky zamítající jeho návrh na úpravu styku s nezletilými. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí.

10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky, neboť v nich nezjistil žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatele se obecné soudy řádně zabývaly a dostatečně se s nimi vypořádaly a dospěly k závěru o tom, že aktuálně není v zájmu nezletilých upravovat jejich styk se stěžovatelem, avšak možnost obnovení styku nejenže nevyloučily, ale naznačily i jeho předpoklady (např. bod 25. a 26. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Z napadených rozsudků srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadené rozsudky jsou ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, kterýžto v dané věci nenastal. Ústavní soud současně shledal, že odůvodnění obou rozsudků vyhovuje požadavku na podrobné a přesvědčivé odůvodnění, včetně uvedení relevantních argumentů, ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9).

11. Ústavní soud, stejně jako v podobných opatrovnických věcech, uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení (včetně nezletilých, kteří byli vyslechnuti) a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností. Rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení. Jestliže obecné soudy na základě řádného zdůvodnění, byť odchylně od představ stěžovatele, dospěly k rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele na úpravu jeho styku s nezletilými, jde o rozhodnutí nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh podaným někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu