Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Parožka, zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2 - Nové Město, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 30 Cdo 102/2025-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2024 č. j. 14 Co 99/2024-162 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 20 C 6/2023-138, a to v těch výrocích či jejich částech, v nichž obecné soudy zamítly, resp. zamítnutí potvrdily, žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovateli z titulu náhrady škody částku 14 000 000 Kč, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá ve shora specifikovaném rozsahu zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou vůči státu domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením o zaplacení částky 2 386 852,10 Kč s příslušenstvím vedeným Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 48 Cm 60/2007, a částky 14 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (majetkové újmy), která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení tím, že v insolvenčním řízení, v němž bylo povoleno jeho oddlužení, došlo k prodeji jeho rekreačního střediska, v němž podnikal.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o požadavku stěžovatele na zaplacení částky 176 000 Kč (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku 47 501,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (výrok II), a v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal zaplacení škody ve výši 14 000 000 Kč s příslušenstvím, jakož i nahrazení nemajetkové újmy ve výši 1 776 498,50 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok III).

4. Obvodní soud označil žalobu v části, v níž stěžovatel požadoval náhradu škody ve výši 14 000 000 Kč s příslušenstvím, za nedůvodnou. Zdůraznil, že mezi vznikem této škody a zjištěným nesprávným úředním postupem soudů není dán vztah příčinné souvislosti. Podle obvodního soudu "skutečnost, že je proti žalobci vedeno insolvenční řízení, v němž bylo rozhodnuto o prodeji jeho nemovitosti, nezpůsobila nepřiměřená délka posuzovaného řízení, nýbrž to, že žalobce řádně a včas nesplnil svůj dluh vůči věřitelům."

5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rovněž napadeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku III změnil tak, že se stěžovateli mělo dostat přiměřené zadostiučinění ve výši 307 500 Kč. Městský soud, stručně řečeno, stěžovateli přisoudil o 83 998,50 Kč více než obvodní soud. Pokud jde o částku 14 000 000 Kč s příslušenstvím požadovanou na náhradu škody a částku 1 692 500 Kč s příslušenstvím požadovanou na náhradu nemajetkové újmy, městský soud zamítavý výrok obvodního soudu potvrdil (výrok I).

6. Nejvyšší soud rozsudkem uvedeným v záhlaví rozsudek městského soudu v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé co do částky 1 692 500 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích II a III o nákladech řízení zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I). Ve zbývajícím rozsahu dovolání stěžovatele odmítl (výrok II).

7. Ve vztahu k nároku na náhradu škody dovozoval stěžovatel přípustnost dovolání z otázky, dle jeho názoru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešené, zda je újma vzniklá na jeho majetku v důsledku jeho neschopnosti hradit vlastní závazky v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu. Stěžovatel městskému soudu vytkl, že nezohlednil, že se domáhá náhrady škody odpovídající odhadní ceně rekreačního objektu, který musel být zpeněžen v insolvenčním řízení zahájeném z důvodu stěžovatelovy platební neschopnosti, do níž se dostal právě v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Svůj dluh totiž mohl řádně a včas uhradit až poté, co byl v posuzovaném řízení vydán poslední rozsudek, jímž byla konečná cena díla stanovena, a tedy až po patnácti letech trvání posuzovaného řízení.

8. Nejvyšší soud dovolání pro tento nárok označil za nepřípustné. Vzal v potaz, že městský soud své zamítavé rozhodnutí co do částky 14 000 000 Kč s příslušenstvím odůvodnil též závěrem, podle kterého stěžovatel do dne vyhlášení rozsudku městského soudu své vlastnické právo ke zpeněžovaným nemovitým věcem nepozbyl, neboť s ohledem na znění § 1105 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k převodu těchto věcí na třetí osobu dosud nedošlo. Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud vznesenému nároku nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech stěžovatele nemohlo nijak projevit.

II.
Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí, dovolává se porušení svých základních práv a ve shora specifikovaném rozsahu (tj. ve vztahu k zamítnutému nároku na náhradu škody ve výši 14 000 000 Kč) navrhuje jejich zrušení.

10. Stěžovatel argumentačně brojí především proti závěrům Nejvyššího soudu, které považuje za projev nepřípustného a protiústavního formalismu. Vytýká mu zdůraznění okolnosti, že stěžovatel doposud nepozbyl vlastnické právo ke zpeněžovaným nemovitostem, ačkoli bylo nepochybné, že převod je v insolvenčním řízení připravován a pouze čeká na administrativní dokončení. Takový výklad ochrany vlastnického práva stěžovatel považuje za formalistický, neboť ignoruje faktické dopady na jeho majetkovou sféru.

III.
Splnění procesních předpokladů řízení

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatelův návrh směřuje vůči těm částem napadených rozhodnutí, které nejsou dotčeny kasačním zásahem Nejvyššího soudu. Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze uvažovat, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je také řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

13. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že řízení před obecnými soudy bere jako jeden celek. Pro Ústavní soud je podstatné, že soudy stěžovateli v průběhu řízení vysvětlily, proč je namístě jím uplatněný nárok na náhradu škody zamítnout. Učinily tak způsobem, v němž Ústavní soud neshledává ústavní deficit. Jak uvedl již obvodní soud (srov. napadený rozsudek, bod 31), skutečnost, že byl stěžovatel povinen zaplatit stavební společnosti částku v řádech několika miliónů korun a v důsledku toho na sebe podal insolvenční návrh, nebyla zapříčiněna nepřiměřenou délkou řízení, v jehož závěru byla jeho povinnost pravomocně deklarována, ale tím, že svou hmotněprávní povinnost řádně a včas nesplnil a rozhodl se svou situaci řešit podáním insolvenčního návrhu. Příčinu povinnosti stěžovatele zaplatit dlužnou jistinu včetně úroků z prodlení je tudíž třeba spatřovat v tom, že řádně a včas nesplnil svůj dluh, nikoliv v nesprávném úředním postupu orgánů veřejné moci. Tento závěr považuje Ústavní soud za logický, přičemž připomíná, že mu s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do činnosti soudů, resp. s ohledem na jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti, obecně nepřísluší přehodnocovat výklad a použití předpisů podústavního práva, jakož i zjištěný skutkový stav, neboť rozhodování v této oblasti zůstává doménou obecných soudů.

14. Ústavní soud neshledal neústavnost ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, který shledal dovolání stěžovatele nepřípustným s odůvodněním, že obstál-li jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku stěžovatele nevyhověl (tj. okolnost, že stěžovatel byl v době rozhodování odvolacího soudu nadále vlastníkem nemovitostí, za něž požadoval náhradu), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit. Tento postup je ustálenou součástí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež je opakovaně aprobována rovněž Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 4. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 1305/22, bod 9). Lze shrnout, že stěžovatel svým dovoláním nevytvořil Nejvyššímu soudu procesní prostor, aby se předloženou otázkou zabýval meritorně, což Ústavní soud ověřil z obsahu přiloženého dovolání.

15. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu