Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B. (jedná se o pseudonym)., zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. listopadu 2024 sp. zn. 1 Nt 13002/2024, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že v původním řízení Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2022 sp. zn. 3 T 119/2020 podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obviněného B. B. (jedná se o pseudonym, dále jen "obviněný") obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V tomto trestním řízení bylo stěžovatelce přiznáno procesní postavení poškozené podle § 43 odst. 1 trestního řádu, neboť uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy.

3. Následně obvodní soud napadeným usnesením podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl návrh státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 na povolení obnovy výše konkretizovaného trestního řízení v neprospěch obviněného, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle § 278 trestního řádu. Proti tomuto usnesení nebyla podána stížnost, jelikož obviněný i státní zástupkyně se vzdali práva na stížnost a prohlásili, že netrvají na písemném odůvodnění (§ 136 odst. 3 trestního řádu).

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že obvodní soud rozhodl o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, aniž by jí přiznal procesní postavení poškozené a umožnil jí účastnit se tomu odpovídající formou veřejného zasedání, přestože v původním řízení uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy a bylo jí přiznáno postavení poškozené podle § 43 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka poukazuje, že sama dala podnět k podání návrhu na povolení obnovy řízení, avšak nebyla k veřejnému zasedání obvodního soudu předvolána a zmocněná advokátka JUDr. Kateřina Dlouhá byla přítomna pouze jako veřejnost, nikoliv coby její zástupkyně.

5. Stěžovatelka vytýká obvodnímu soudu, že jí odepřel právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zejména právo na projednání věci veřejně v její přítomnosti s možností vyjádřit se k prováděným důkazům. Vymezuje se proti výkladu procesních norem, který podle jejího názoru není ústavně konformní a odporuje judikatuře Ústavního soudu, zejména nálezu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), který poškozeným v řízení o povolení obnovy řízení přiznává procesní práva, včetně práva účastnit se veřejného zasedání a práva být informován o jeho konání.

6. Stěžovatelka dále namítá, že původní trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a že se domáhá ochrany svého práva nebýt podrobována nelidskému či ponižujícímu zacházení. Argumentuje, že stát je povinen poskytovat účinnou ochranu základním právům a svobodám nejen tím, že je sám nebude porušovat, ale i prostředky trestního práva, došlo-li k jejich porušení jednáním třetích osob.

7. Stěžovatelka zpochybňuje postup obvodního soudu, který - jak dovozuje - porušil její právo na účinnou ochranu před trestnými činy a na spravedlivý proces. Připomíná judikaturu Ústavního soudu [kromě zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 1716/16 též nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)], ze které vyplývá, že i když zákon s účastí poškozeného v řízení o povolení obnovy řízení výslovně nepočítá, je ústavně konformní jen takový výklad, který procesní práva poškozeným v tomto řízení zaručuje. Opačný závěr by vedl k neodůvodněnému omezení práv poškozených, která slouží jako prostředek ochrany hmotných práv vyplývajících z Listiny a Úmluvy.

8. Stěžovatelka žádá o přednostní vyřízení ústavní stížnosti a upozorňuje, že ve svém podnětu státní zástupkyni označila nové důkazy nasvědčující i spáchání trestného činu znásilnění.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která je podle nálezu sp. zn. III. ÚS 1716/16, bodu 17., oprávněna napadnout ústavnost rozhodnutí v řízení o povolení obnovy trestního řízení, když tvrdí, že jí bylo nebo mohlo být zasaženo do jejích uvedených základních práv podle Listiny a Úmluvy. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka proti napadenému usnesení obvodního soudu prostředek k ochraně svého práva neměla k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

11. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), dále kupř. nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513) a usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].

12. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343); srov. dále stanovisko ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl• ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.)].

13. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodl o obnově ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, je zejména stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) či usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].

14. Obsahové těžiště ústavní stížnosti představuje argumentace, že obvodní soud porušil stěžovatelčina práva tím, že jí odepřel právo účastnit se veřejného zasedání (prostřednictvím své zmocněnkyně) v procesním postavení poškozené.

15. Z nálezu sp. zn. III. ÚS 1716/16, bod 54., vyplývá, že byl-li v projednávané věci návrh podle § 280 odst. 2 trestního řádu oprávněnou osobou, tedy státním zástupcem, podán, náleží poškozenému právo být informován o konání veřejného zasedání a v jeho průběhu uplatňovat svá procesní práva (zejména právo nechat se zastoupit zmocněncem, právo vyplývající analogicky z § 212a trestního řádu, právo vyjadřovat se k důkazům, právo klást otázky svědkům, apod.).

16. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti (ani jejích doplněních) netvrdí ani neprokazuje, že by jí soudy bránily v uplatnění skutkových a právních argumentů. Skutečnost, že o konání veřejného zasedání byla informována, což dokládá účast její právní zástupkyně, limituje přenositelnost rozhodovacích důvodů nálezu sp. zn. III. ÚS 1716/16, jakož i nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, který se týká práva na účinné vyšetřování.

17. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O stěžovatelčině návrhu na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl bez prodlení, čímž tomuto návrhu de facto vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu