Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Štemberga, advokáta, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2025 č. j. 24 Co 97/2025-80 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. ledna 2025 č. j. 32 D 155/2023-61, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo podnikat a získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl ve věci pozůstalosti po zůstaviteli J. P. tak, že určil obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví (I. výrok), potvrdil, že veškerý majetek zůstavitele připadá České republice (II. výrok), určil odměnu stěžovatele jako opatrovníka neznámých dědiců ve výši 2 178 Kč a uložil České republice - okresnímu soudu, aby tuto částku stěžovateli zaplatila (III. a IV. výrok), rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů notářky jako soudní komisařky (V. výrok) a o náhradě nákladů řízení (VI. výrok). K odměně stěžovatele okresní soud zejména uvedl, že neaplikoval § 7 a § 8 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nýbrž postupoval podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Neznámí dědicové, jejichž byl stěžovatel opatrovníkem, nebyli nalezeni, proto nedědili žádný majetek ve smyslu § 8 odst. 7 advokátního tarifu, a tak bylo přiměřené postupovat podle náhradního kritéria § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") potvrdil III. a IV. výrok usnesení okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). K argumentaci stěžovatele krajský soud mimo jiné uvedl, že u opatrovnictví neznámých dědiců jde o specifický druh zastoupení, jehož obsah je ve vztahu k jinému zástupci účastníka řízení zcela odlišný a mnohem méně rozsáhlý, proto pro výpočet odměny nelze použít § 8 odst. 7 advokátního tarifu. Navíc opatrovník neznámé dědice pravidelně zastupuje v daném řízení v situaci, v níž ještě fakticky nelze stanovit ani hodnotu věci. Postavení stěžovatele jako opatrovníka proto nelze srovnávat se zastoupením opatrovníkem ve smyslu § 31 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s uvedeným výkladem obecných soudů nesouhlasí. Domnívá se, že byť jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v bagatelní výši, přesto by se Ústavní soud měl danou věcí zabývat, neboť ta má přesah do situací, v nichž se advokáti vyskytují v obdobném postavení jako stěžovatel často. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na nálezy ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.) a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19 (N 37/99 SbNU 11; 176/2020 Sb.), v nichž se Ústavní soud zabýval odměnou advokáta za výkon funkce opatrovníka ve smyslu tehdy účinného § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Podle stěžovatele neobstojí rozlišování mezi zastupováním klienta, jehož pobyt je znám, a zastupováním klienta neznámého pobytu, v němž advokát vystupuje jako opatrovník. Nadto stěžovatel doplňuje, že pokud by se v budoucnu v dané věci neznámý dědic objevil, odpovídal by mu stěžovatel celým svým majetkem za to, že úkol opatrovníka splnil co nejlépe.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, nemusí být zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/15 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li občanský soudní řád podání odvolání ve sporech o částku nepřevyšující 10 000 Kč a podání dovolání ve sporech o částku nepřevyšující 50.000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 28 507,60 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze z těchto hledisek považovat za bagatelní.

7. Dále Ústavní soud připomíná, že není "nejvyšším nákladovým soudem" (srov. nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24). Jeho úkolem rozhodně není podrobná kontrola závěrů každého nákladového rozhodnutí [např. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3318/21 (N 54/111 SbNU 346)], včetně rozhodování o odměně právního zástupce, resp. opatrovníka. Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatelé musí poukázat na mimořádné okolnosti, které činí jejich případ ústavněprávně dostatečně významným. Jen tehdy je namístě, aby Ústavní soud vystoupil na ochranu základních práv při rozhodování o nákladech řízení a jejich náhradě; jinak se zdrží bližšího přezkumu [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)].

8. Stěžovatel se snaží upozornit na nedostatek dosahující ústavního rozměru argumentem o četnosti podobných situací, v nichž vystupují advokáti. K tomu Ústavní soud dodává, že východiska krajského soudu považuje za ústavně souladná. Krajský soud upozornil na omezený rozsah zastoupení jako opatrovníka neznámého dědice. Proto nelze stěžovatelovu věc srovnávat s postavením opatrovníka ve smyslu § 29 a násl. o. s. ř. a nelze také odkazovat na judikaturu Ústavního soudu prezentovanou zejména nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19, resp. na nálezy navazující na toto rozhodnutí. V této judikatuře se Ústavní soud zjevně zabýval odlišnými kritérii v odměňování advokáta jako právního zástupce na základě plné moci a advokáta jako ustanoveného opatrovníka, přičemž dovodil, že tehdejší právní úprava použitelná pro určení odměny opatrovníka byla v rozporu s principem rovnosti. Ve stěžovatelově věci je situace jiná, neboť zvláštním právním předpisem je značně omezen rozsah, v němž opatrovník neznámého dědice chrání jeho práva. Neobstojí ani poukaz stěžovatele na to, že pokud by se neznámý dědic v budoucnu objevil, odpovídal by mu stěžovatel za řádný výkon opatrovnictví celým svým majetkem. Rozsah odpovědnosti za škodu, kterou by výkonem opatrovnictví mohl tehdy neznámému dědici způsobit, by se posuzoval omezenými úkony, které mohl opatrovník ve prospěch tehdy neznámého dědice vykonávat. Odpovědnost bude tedy vždy posuzována jinak, než kdyby šlo o opatrovníka podle § 29 a násl. o. s. ř. I kdyby Ústavní soud odhlédl od toho, že ve věci stěžovatele jde o spor o náhradu nákladů řízení, navíc v bagatelní výši, je prioritní skutečnost, že obecné soudy rozhodly v souladu se smyslem zvláštní právní úpravy, která se na daný případ vztahuje.

9. Ústavní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu