Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Angels Solution & Services, s.r.o., sídlem Pod Pekárnami 161/7, Praha 9 - Vysočany, zastoupené Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem, sídlem Bílkova 132/4, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. dubna 2025 č. j. 6 As 262/2024-25 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2024 č. j. 37 A 21/2024-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Oblastní inspektorát práce pro Středočeský kraj (dále jen "inspektorát práce") rozhodnutím ze dne 1. 9. 2022 shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), kterého se dopustila tím, že jako kontrolovaná osoba ani na opakovanou výzvu neposkytla vyžádané údaje a dokumenty vztahující se k předmětu kontroly zahájené u ní na pracovišti dne 7. 7. 2021, čímž porušila povinnost dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu. Za tento přestupek jí inspektorát práce uložil pokutu ve výši 100 000 Kč. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

3. Stěžovatelka se bránila žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl. Krajský soud konstatoval, že žalobní námitky jsou formulovány na hranici toho, co lze považovat za řádně uplatněný žalobní bod. Jakkoliv byl z žaloby zřejmý obecný nesouhlas s napadeným rozhodnutím vedlejšího účastníka, stěžovatelka své námitky vůči němu formulovala jako důvody nepřezkoumatelnosti. Těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl. Nejvyšší správní soud konstatoval, že proti rozsudku krajského soudu stěžovatelka vznáší námitku nesprávného posouzení právní otázky a postupu správních orgánů. Zdůraznil, že krajský soud vyšel z toho, že v žalobě stěžovatelka vytýkala napadenému rozhodnutí vedlejšího účastníka "pouze" jeho nepřezkoumatelnost. Tuto otázku krajský soud posoudil a dospěl k závěru, že správní rozhodnutí je přezkoumatelné. Znamená to tedy, že krajský soud s ohledem na uplatněné žalobní důvody nepřezkoumával správní rozhodnutí věcně, resp. neposuzoval ani postup vedlejšího účastníka. Nejvyšší správní soud dospěl v této procesní situaci k závěru, že stěžovatelka v žalobním řízení nevznesla projednatelné námitky proti právnímu posouzení obsaženému v (žalobou) napadeném správním rozhodnutí či proti řízení předcházejícímu toto rozhodnutí. Nevytvořila tak pro věcný přezkum krajským soudem žádný prostor, a nemůže proto nyní v kasační stížnosti s úspěchem namítat nesprávné posouzení těchto otázek.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka s rozhodnutími správních soudů nesouhlasí, dovolává se porušení svých základních práv a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí. Rozporuje, že by odmítla vydat údaje a dokumenty vyžádané při prováděné kontrole. Zdůrazňuje, že při kontrole požadovala, aby kontrolní orgán odůvodnil zákonnost požadovaných daňových dokladů, neboť není orgánem daňové správy. S odkazem na právní úpravu uvádí, že inspektorát práce nebyl oprávněn daňové doklady požadovat. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správních soudů, že by v žalobě namítala pouze nepřezkoumatelnost rozhodnutí vedlejšího účastníka. Obdobně jako v průběhu předchozího řízení namítá, že ji inspektorát práce nutil k sebeobviňování.

III.
Splnění procesních předpokladů řízení

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti.

8. Podstatou stěžovatelčiny argumentace je polemika s odůvodněním napadených rozhodnutí, které však nevybočilo z mantinelů práva na soudní ochranu. Ostatně rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s tím, jaké námitky účastník řízení soudům k posouzení předloží. Ústavní soud již dříve potvrdil, že míra podrobnosti vypořádání jednotlivých žalobních (stížnostních) bodů správními soudy se odvíjí od jejich obecnosti. Čím obecnější tyto námitky jsou, tím obecněji se s nimi správní soudy také mohou vypořádat. Naopak, čím konkrétnější námitky žalobce vznáší, tím podrobněji k nim správní soudy musejí přistoupit a vypořádat je (srov. usnesení ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1533/23, bod 12).

9. V nyní posuzované věci jsou relevantní rovněž závěry Ústavního soudu týkající se koncentrační a dispoziční zásady správního soudnictví. Např. v usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1889/20 (bod 26) Ústavní soud uvedl, že v řízení o správní žalobě musí žalobce dát krajskému soudu procesní prostor, aby se věcně zabýval a případně vyhověl uplatněným žalobním bodům. V případě, kdy určitou námitku vůbec neučiní předmětem řízení u krajského soudu, nedává žádný rozumný smysl následně kasační stížností požadovat zrušení rozhodnutí krajského soudu jako vadného jen proto, že žalobě nevyhověl z důvodů, které však (pro opomenutí samotného žalobce) nebyl oprávněn věcně zkoumat. Právě to se stalo ve stěžovatelčině věci.

10. Z napadených rozhodnutí jsou dostatečně patrné důvody, proč krajský soud omezil svůj přezkum pouze na posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Krajský soud reagoval na obecnost uplatněných žalobních tvrzení. Věcným přezkumem se nemohl zabývat ani Nejvyšší správní soud, a to právě proto, že k tomu stěžovatelka nevytvořila procesní prostor v řízení před krajským soudem. Krajský soud přesto konstatoval, že ze správního rozhodnutí vyplývá, proč mohl inspektorát práce po stěžovatelce požadovat předložení listin a obecně součinnost, resp. proč byl jeho postup souladný se zákonem a v čem spočívalo přestupkové jednání stěžovatelky. O zákonnosti postupu inspektorátu práce, jež stěžovatelka zpochybňuje i nyní v řízení o ústavní stížnosti, ostatně nemá pochybnosti ani Ústavní soud, neboť inspektorát práce coby kontrolní orgán postupuje mj. podle kontrolního řádu, jehož § 8 písm. c) zakládá jeho oprávnění požadovat - tak jako v nyní posuzované věci - poskytnutí údajů, dokumentů a věcí vztahujících se k předmětu kontroly nebo k činnosti kontrolované osoby.

11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu