Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Müllera, zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem, sídlem Na Boubín 203, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 21 Cdo 2750/2024-307, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2023 č. j. 19 Co 1139/2023-263 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. června 2023 č. j. 5 C 366/2019-232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel upřesňuje, že v jeho případě byl porušen princip rovnosti v důstojnosti a v právech, neboť byl odměňován rozdílně ve srovnání s jinými zaměstnanci, kteří vykonávali stejnou práci na srovnatelné pracovní pozici.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 17 439,36 Kč (I. výrok), co do částky 73 470,64 Kč žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Stěžovatel v průběhu řízení upřesnil svoji argumentaci tak, že částky 90 910 Kč se domáhá z titulu náhrady škody vzniklé mu nerovným zacházením, kterého se vedlejší účastnice na stěžovateli podle jeho tvrzení dopouštěla. Při hodnocení věci vyšel okresní soud z právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 26. 7. 2022 sp. zn. 21 Cdo 658/2022, vydaném ve věci stejných účastníků, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při porušení povinnosti rovného zacházení při odměňování může škoda spočívat i v tom, že zaměstnanci vznikne nižší nárok na náhradu mzdy, než by mu vznikl, kdyby zaměstnavatel neporušil právní povinnost (rovného odměňování zaměstnanců) a zaměstnanci by v rozhodném období byla zúčtována vyšší mzda. Na základě provedeného dokazování okresní soud uzavřel, že na srovnatelné pracovní pozici v České republice pro vedlejší účastnici pracovali toliko dva zaměstnanci. Nejblíže srovnatelný ke stěžovateli byl Ing. Jan Hora, který v rozhodném období dosahoval mzdy ve výši 397,01 Kč za hodinu, kdežto stěžovatel dosahoval hodinové mzdy nižší. Proto okresní soud žalobě stěžovatele částečně vyhověl a přiznal mu částku 17 439,36 Kč.

3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil II. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil I. výrok rozsudku okresního soudu a žalobu stěžovatele co do částky 17 439,36 Kč zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění rozsudku se ztotožnil s právním i skutkovým hodnocením věci provedeným okresním soudem, přičemž zdůraznil, že stěžovatel pro svůj nesouhlas nebyl zařazen do nového systému odměňování, protože se s vedlejší účastnicí nedohodl na jeho konkrétních parametrech (to ostatně vyplývá i ze vzájemné komunikace mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí), a upozornil na to, že Ing. Hora vykonávající srovnatelnou pozici se stěžovatelem, pracoval pro vedlejší účastnici mnohem déle, a proto dosahoval vyšší hodinové mzdy. Krajský soud poukázal na mzdu jiného zaměstnance, který při srovnatelné délce praxe u vedlejší účastnice dosahoval mzdu v podstatě stejnou jako stěžovatel, a doplnil, že je právem zaměstnavatele, aby při stanovení výše odměny zohlednil míru zkušeností spojenou s délkou výkonu konkrétní pracovní pozice. Na základě toho uzavřel, že ve věci stěžovatele nebylo shledáno porušení právní povinnosti vedlejší účastnicí při stanovení výše mzdy stěžovatele, tedy není dán jeden ze základních předpokladů její odpovědnosti za škodu, a proto stěžovateli nevznikl nárok na náhradu škody způsobenou tvrzeným nerovným zacházením při odměňování.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel v dovolání nenaplnil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, protože podle ustálené judikatury musí být dovolací otázky vymezeny dostatečně konkrétně. Přípustnost dovolání pak nemohla založit ani otázka hodnocení stěžovatelova vzdělání nebo jeho jazykové vybavenosti, neboť na posouzení takové otázky rozhodnutí krajského soudu nespočívá. Krajský soud své rozhodnutí postavil na závěru, že pro vedlejší účastnici byla rozhodující délka praxe zaměstnance na konkrétní pozici při výkonu práce pro vedlejší účastnici. Pokud stěžovatel nemůže zpochybnit tento závěr krajského soudu, k němuž dospěl, nemůže být rozhodující ani eventuální předchozí praxe stěžovatele. Stěžovatel v dovolání rovněž zpochybňoval závěr, že odmítal vstoupit do nového systému odměňování zavedeného vedlejší účastnicí a naopak tvrdil, že přechod do tohoto nového systému byl automatický. V tomto rozsahu ale podle Nejvyššího soudu vycházel z jiných skutkových závěrů než krajský soud. Směřovalo-li dovolání i proti výroku rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení, bylo v tomto rozsahu ze zákona nepřípustné.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel zejména poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud jeho dovolání v obdobné věci již jednou přijal a dovolací řízení tehdy vyústilo ve výše zmíněný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 658/2022. V nyní posuzované věci naopak jeho dovolání odmítl, a to s ohledem na údajné nevymezení právní otázky zakládající přípustnost dovolání. Takovýto postup stěžovatel považuje za zcela formalistický a nesprávný. Výše stěžovatelovy mzdy měla být stanovena na základě ekonomických výsledků, kterých díky stěžovatelově přičinění bylo dosahováno, což se nestalo. Obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly ani tím, zda nedošlo k jeho diskriminaci oproti ostatním zaměstnancům vykonávajícím srovnatelnou pracovní pozici. Místo toho si krajský soud vytvořil kritérium nové, a to délku zaměstnání u vedlejší účastnice, přičemž podle tohoto kritéria se měla určovat výše mzdy. Takovéto kritérium však podle stěžovatele z ničeho nevyplývá. Obecné soudy měly s ohledem na konkrétní okolnosti případu definovat pojem srovnatelného zaměstnance na pozici, kterou vykonával stěžovatel, a měly zohlednit stěžovatelovu dosavadní praxi, jeho vzdělání, jazykovou vybavenost atp. Vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno ve smyslu § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť neprokázala, že by rozdílné odměňování stěžovatele bylo objektivně odůvodněné. Stěžovatel považuje rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí v určitém rozsahu za nepřezkoumatelná, neboť se soudy nevypořádaly s jeho námitkami o nerovném odměňování.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Je-li ústavní stížností napadán i I. výrok rozsudku okresního soudu, změněný rozsudkem krajského soudu, není Ústavní soud k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud ve věci stěžovatele nezjistil.

9. Podle zjištění Ústavního soudu postupovaly obecné soudy ve stěžovatelově věci ústavně konformně, v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 658/2022, v souladu s principy chránícími zaměstnance před eventuálním diskriminačním jednáním zaměstnavatele. Konkrétně to znamená, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 658/2022 soudům nižších stupňů určil, že se mají - zjednodušeně řečeno - zabývat eventuální škodou, která mohla stěžovateli vzniknout tím, že mu byla vyplacena nižší náhrada mzdy, protože vedlejší účastnice porušila svoji povinnost nediskriminačního odměňování stěžovatele. Touto otázkou, respektive příčinnou souvislostí mezi eventuálně nezákonným postupem vedlejší účastnice a škodou vzniklou stěžovateli, se obecné soudy v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, zabývaly a na základě výsledků dokazování uzavřely, že ve skutečnosti se vedlejší účastnice vůči stěžovateli žádného diskriminačního jednání nedopustila. Z řízení totiž vyplynulo, že jednou z částí, které tvořily výslednou mzdu, byla i složka odvíjející se od délky praxe, po kterou zaměstnanec pro vedlejší účastnici vykonával práci na určité pracovní pozici. Obecné soudy zjistily při porovnání zaměstnanců, kteří vykonávali obdobnou pracovní pozici jako stěžovatel a měli stejnou délku praxe, že ti dosahovali v podstatě totožné výše mzdy; na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že obecné soudy při rozhodování musely vycházet ze situace, že pracovní pozice, kterou vykonával v rozhodném období stěžovatel, byly u vedlejší účastnice jenom dvě. Obecné soudy proto porovnávaly několik zaměstnanců, kteří takovou pracovní pozici v průběhu času vykonávali. Na základě toho konstatovaly, že i jiný zaměstnanec se stejnou délkou praxe měl v podstatě stejnou odměnu za jím vykonávanou práci jako stěžovatel.

10. Dále je třeba doplnit, že obecné soudy nevytvářely nové kritérium, na základě něhož by měla být pracovní činnost vykonávaná i stěžovatelem hodnocena. Byla to totiž vedlejší účastnice, která - zjednodušeně řečeno - délku praxe na konkrétní pozici jako důležité kritérium pro odměňování stanovila. Takové kritérium je přitom zcela běžné a není založeno na žádném ze zakázaných kritérií ve smyslu diskriminace, jak je rozlišuje například § 133a o. s. ř.

11. Stěžovatelova stížnostní argumentace je naopak postavena na tom, že by podle jeho názoru měla být jeho odměna - tj. výše mzdy (resp. od ní odvozená výše náhrady mzdy) - určena na základě jiných kritérií a jeho specifických vlastností jako jsou jazykové schopnosti, schopnost prezentace atp. Stěžovatelem jmenovaná kritéria jsou přitom jistě z daného hlediska pro možnost ocenění konkrétního zaměstnance možná, ale nikoliv jediná a výlučná. Pokud si vedlejší účastnice zvolila kritéria hodnocení zaměstnanců jinak, záleží to jen na jejím uvážení.

12. Navíc v řízení bylo zcela prokázáno, že stěžovatel se s vedlejší účastnicí nedohodl na svém zařazení do nového systému hodnocení jím vykonané práce. Zároveň bylo prokázáno, že do tohoto nového systému nebyl zařazen automaticky, jak tvrdil. Na základě všech těchto okolností lze tedy podle Ústavního soudu uzavřít, že obecné soudy se ve věci stěžovatele žádného pochybení nedopustily. V řízení také nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastnice jako zaměstnavatelka vůči stěžovateli jako zaměstnanci dopustila porušení zákazu diskriminace. K takovému závěru obecné soudy dospěly po provedení potřebného dokazování a svůj závěr akceptovatelným způsobem odůvodnily.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu