Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Yvetty Procházkové, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2025 č. j. 1 As 10/2025-34 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2025 č. j. 14 A 60/2024-69, s ní spojeném návrhu na zrušení § 306 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, obchodní společnosti CETIN a.s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, Stanislava Kubáčka a Ivy Šimůnkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka byla účastnicí stavebního řízení. Protože nesouhlasila se stavebním záměrem souseda a protože neuspěla s odvoláním, podala k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy. Učinila tak ale pozdě (poslední den lhůty byl 4. 11. 2024, žaloba podána až 3. 12. 2024). Městský soud proto její žalobu odmítl. Ve stavebních věcech, vyjma rozhodnutí o přestupcích, se uplatní nová procesní úprava, která zkracuje standardní lhůtu pro podání správní žaloby ze dvou měsíců (§ 72 odst. 1 soudního řádu správního) na jeden měsíc (§ 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon). Stavební úřad (Magistrát hlavního města Prahy) vydal správní rozhodnutí po účinnosti shora citovaného ustanovení (1. 7. 2024), konkrétně 3. 10. 2024. O den později bylo toto rozhodnutí doručeno stěžovatelce. A správní žalobu stěžovatelka podala rovněž až po účinnosti dotčené části stavebního zákona. Navíc stěžovatelka měla dostatek času, aby se seznámila s novou právní úpravou, resp. s novou úpravou žalobní lhůty. Proto tu není žádný prostor pro jiný výklad: § 306 stavebního zákona se plně uplatní. Nejvyšší správní soud souhlasil s městským soudem, kasační stížnost proto zamítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti se závěrem správních soudů nesouhlasí. Tvrdí, že správní soudy měly zvolit takový výklad, který šetří její právo na přístup k soudu. To však neučinily. Stěžovatelka předkládá vlastní výklad pojmu "rozhodnutí stavebního úřadu". Uvádí, že se jím rozumí jen ta rozhodnutí, která stavební úřady vydaly ve stavebním řízení, v němž tyto úřady rozhodovaly podle shora cit. nového stavebního zákona. Stěžovatelka nachází podporu též v judikatuře správních soudů k § 307 odst. 2 stavebního zákona. Stěžovatelka uznává, že jí zmíněný nález ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24 na její situaci výslovně nedopadá. Argumentuje však, že Ústavní soud nevyloučil, aby se v jejím případě použila standardní dvouměsíční lhůta pro podání správní žaloby. Protože stavební zákon trpí nejasnostmi, nepřehledností a nesrozumitelností, navrhuje též zrušení sporného § 306 stavebního zákona.

4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.

5. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny), podmínky a podrobnosti však upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Zákon mj. zahrnuje i úpravu lhůt určených pro podání prostředků právní ochrany.

6. Smysl a účel procesních pravidel je dvojí: jednak zajistit řádný výkon spravedlnosti, jednak zachovat právní jistotu (takto rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 2002 Canete de Goni proti Španělsku, č. 55782/00, § 36). Soudy je ovšem nemohou vykládat a používat příliš přísně, jinak by porušily požadavek na spravedlivé řízení. Současně by neměly postupovat příliš pružně, jinak by se procesní pravidla stala obsoletními (rozsudek ESLP ze dne 31. 1. 2017 Hasan Tunç a ostatní proti Turecku, č. 19074/05, § 32 a 33).

7. Zda právo na jednotlivce na soudní ochranu bylo porušeno, se hodnotí komplexně. Právo na přístup k soudu je porušeno, pokud procesní pravidla přestanou sloužit účelu právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti a naopak představují překážku, která brání účastníkovi řízení, aby o jeho věci bylo příslušným soudem meritorně rozhodnuto (rozsudek ESLP ze dne 27. 7. 2006 Efstathiou a další proti Řecku, č. 36998/02, § 24). Evropský soud pro lidská práva zohledňuje, zda použité procesní pravidlo, zakotvující nejzazší lhůtu pro domáhání se práva, představuje předvídatelné omezení základního práva. Tento požadavek je naplněn především tehdy, pokud soudy procesní omezení vykládají a používají jednotně. Význam má také, zda jednotlivci byli dostatečně bdělí při dodržování procesních pravidel (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 5. 4. 2018 Zubac proti Chorvatsku, stížnost č. 40160/12, § 80 až § 99, zejména § 88 a § 93).

8. Ustanovení § 306 odst. 1 stavebního zákona zakotvuje jasné pravidlo, podle kterého zákonná lhůta pro podání správních žalob proti rozhodnutím stavebního úřadu činí jeden měsíc po jeho doručení. Byť toto pravidlo vstoupilo v život relativně nedávno, vytvořila se k němu již ustálená judikatura. Pokud je rozhodnutí stavební úřadu doručeno až po datu účinnosti stavebního zákona, použije se zkrácená jednoměsíční lhůta (srov. judikaturu NSS před nálezem I. ÚS 3241/24, např. rozsudek ze dne 27. 3. 2025 č. j. 6 As 239/2024-31, bod 28; dále judikaturu po nálezu, např. rozsudek ze dne 15. 5. 2025 č. j. 3 As 242/2024-39, bod 20, či ze dne 29. 4. 2025 č. j. 21 As 13/2025-32, bod 14).

9. Bez významu pro předvídatelnost použití nové úpravy není ani hledisko času. Stavební zákon, resp. jeho jednotlivé části nabývaly účinnost postupně; nyní sporné ustanovení vstoupilo v účinnost jako poslední (ve smyslu § 334a stavebního zákona až 1. 7. 2024). Jeho obsah nicméně zůstal od vyhlášení stavebního zákona (29. 7. 2021) beze změny, tj. od okamžiku platnosti nedoznalo toto ustanovení žádných změn. V době, kdy rozhodnutí stavební úřad vydal, platila zákonná úprava již více než tři roky a zhruba tři měsíce byla účinná (bod 18 napadeného rozsudku NSS). Nejde tedy o překotné či nepředvídatelné pravidlo, které stěžovatelka nemohla očekávat.

10. Správní soudy upozornily, že nález I. ÚS 3241/24 řešil odlišnou situaci (viz bod 17 napadeného rozsudku NSS). Ve zkratce, Ústavní soud v nálezu řešil situaci, kdy stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu vydanému a doručenému ještě před účinností § 306 stavebního zákona; toto ustanovení totiž vstoupilo v účinnost až během plynutí původní žalobní lhůty. Ve stěžovatelčině případě nastala přesně opačná situace: rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno a doručeno až po účinnosti § 306 stavebního zákona. Stěžovatelka si rovněž nepomůže zužujícím výkladem pojmu rozhodnutí stavebního úřadu ani mimoběžnými odkazy na judikaturu k § 307 odst. 2 stavebního zákona (týkající se koncentrace žalobní argumentace; blíže k tomuto ustanovení srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2024 č. j. 15 A 23/2024-194, body 32 až 37).

11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelčin návrh na zrušení § 306 stavebního zákona pak sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu