Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dany Hadrabové, zastoupené JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou, sídlem Ctiboř 42, Častrov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2025 č. j. 7 Co 357/2025-921 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 2024 č. j. 21 C 70/2020-838, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a Dany Durasové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") zamítl rozsudkem ze dne 24. 3. 2023 č. j. 21 C 70/2020-441 žalobu stěžovatelky o určení vlastnického práva. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 2. 2024 č. j. 7 Co 1164/2023-619 rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

3. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Okresní soud vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku. Její žádost o osvobození od soudního poplatku za dovolání zamítl. Toto rozhodnutí bylo krajským soudem potvrzeno. Stěžovatelka ani na opakovanou výzvu soudní poplatek nezaplatila. K její opětovné žádosti o osvobození od soudního poplatku okresní soud nepřihlédl, neboť poměry stěžovatelky se, oproti těm, z nichž vycházel v původním zamítavém usnesení, nijak nezměnily. Okresní soud proto dovolací řízení zastavil. Krajský soud usnesení o zastavení řízení potvrdil.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že k opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku z dovolání připojila řadu důkazů, které svědčí o závažné změně majetkových poměrů. Okresní soud také nijak nezohlednil její tvrzení o vážných zdravotních problémech. Podle stěžovatelky byly prokazatelně dány důvody, pro které nelze po stěžovatelce požadovat, aby poplatek zaplatila a její opakovaná žádost tedy nebyla zneužitím práva. Soud také postupoval nesprávně, když vyzval vedlejší účastnici k vyjádření se k odvolání stěžovatelky ve věci žádosti o osvobození do soudního poplatku a její vyjádření vzal v úvahu. Stěžovatelce již nebyl dán prostor reagovat na tvrzení vedlejší účastnice.

5. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.

7. V posuzované věci byla stěžovatelka krajským soudem poučena o tom, že proti usnesení krajského soudu lze za podmínek § 237 a násl. zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") podat dovolání. Ústavní soud dotazem na okresní soud zjistil, že tak stěžovatelka neučinila. Ostatně sama v ústavní stížnosti uvádí, že dovolání není přípustné, neboť usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je sice usnesením, jímž se řízení končí, není však usnesením ve věci samé. Stěžovatelka však přehlíží, že § 237 o. s. ř. připouští podání dovolání za zákonem stanovených podmínek proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Nemusí jít tedy nutně o rozhodnutí ve věci samé. Ustanovení § 238 o. s. ř. mezi rozhodnutí, proti nimž není dovolání přípustné, usnesení o zastavení řízení neřadí.

8. V projednávané věci je tedy v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje, dovolání. Stěžovatelka tedy všechny prostředky k ochraně svého práva nevyužila. Ústavní soud zároveň neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala stěžovatelčiny vlastní zájmy, což je předpokladem pro to, aby se jí za těchto okolností mohl zabývat věcně [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou takovou argumentaci ani neuvádí.

9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2025

Josef Baxa v. r.
soudce zpravodaj