Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2024 č. j. 4 Tdo 887/2024-1098, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2024 č. j. 9 To 60/2024-1044 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 3 T 51/2021-997, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za uvedený přečin a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Okresní soud podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, poškozeného L. K. (dále jen "poškozený") odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele i státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za uvedený zločin a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele krajský soud podle § 256 trestního řádu zamítl. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle skutkové věty rozsudku krajského soudu dopustil tím, že v úmyslu sebe obohatit, pod příslibem řádného splácení kupní ceny, využil rozumové slabosti, věku, osamělosti a bezdětnosti poškozeného, se kterým uzavřel kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene za účelem nabytí výlučného vlastnictví konkretizovaného rodinného domu v T., a tím tak zamezil osobám v příbuzenském poměru případná nabývací práva, v kupní smlouvě se zavázal uhradit kupní cenu formou 5 splátek v hotovosti po 220 000 Kč, počínaje nejméně dnem 31. 12. 2019 a poslední splátkou nejpozději ke dni 31. 12. 2023, ačkoliv s ohledem na svoje majetkové poměry si měl být vědom toho, že svému závazku nebude moci dostát; z kupní ceny doposud uhradil částku ve výši 660 000 Kč, a tím se neoprávněně obohatil nabytím nemovitosti o částku ve výši nejméně 495 000 Kč, neboť cena nemovitosti byla stanovena na částku 1 155 000 Kč.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces a zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Připomíná, že okresní soud jej dvakrát (nepravomocně) zprostil obžaloby, zatímco posléze, při nezměněném okruhu důkazů, jej uznal vinným, což podle něj představuje libovůli a porušení základních zásad trestního řízení. Dále poukazuje na to, že důkazy, o které opíral svou obhajobu, měly být podle dvou předchozích rozsudků okresního soudu dostatečné k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem. Opakované zrušení zprošťujících rozsudků krajským soudem považuje za nepřípustný nátlak na okresní soud, který mu nakonec podlehl, aniž by se objevily nové skutečnosti nebo byly provedeny nové důkazy, které by takový posun opodstatňovaly.

6. Obecným soudům stěžovatel dále vytýká, že založily jeho vinu na skutkovém tvrzení, že z kupní ceny neuhradil jakoukoli částku, ačkoliv bylo prokázáno, že zaplatil 660 000 Kč ve třech splátkách. Postup soudů, které navzdory tomuto důkazu konstatovaly, že poškozeného uvedl v omyl a způsobil mu značnou škodu, označuje za vnitřně rozporný a neústavní. Zpochybňuje skutkové závěry a trvá na tom, že ke dni podpisu kupní smlouvy měl reálný plán, jak kupní cenu uhradit, a že byl připraven dostát závazkům, o čemž svědčí nejen samotné platby, ale i jeho výslovná nabídka složit čtvrtou splátku, kterou nakonec neuhradil jen kvůli probíhajícímu trestnímu řízení.

7. Dále se stěžovatel vymezuje proti způsobu hodnocení jeho majetkových poměrů. Uvádí, že v trestním řízení prokázal, že měl k dispozici dostatek peněžních prostředků pro splnění závazků z inkriminované smlouvy. Dále poukazuje na občanskoprávní žalobu proti své sestře, kterou uplatňoval nárok z bezdůvodného obohacení ve výši dvou milionů korun, což podle něj podtrhuje jeho důvěru ve schopnost kupní cenu včas splatit. Jen kvůli formálním nedostatkům v předložených důkazech toto občanské soudní řízení nevedlo k úspěchu. Ani to však podle něj nezpochybňuje jeho dobrou víru.

8. Stěžovatel poukazuje na nedostatky v hodnocení důkazů zejména ohledně zdravotního stavu poškozeného. Upozorňuje na výpověď ošetřující lékařky B., která poškozeného dlouhodobě sledovala a neshledala u něj takovou úroveň mentálního deficitu, která by mu bránila právně jednat. Oproti tomu znalec MUDr. Petr Hromada vypracoval znalecký posudek na základě pouze letmého vyšetření, bez přístupu k relevantní zdravotnické dokumentaci a bez dostatečné možnosti osobního pozorování, přesto jeho závěry obecné soudy učinily výlučným podkladem pro svá rozhodnutí.

9. Stěžovatel má za to, že šlo o standardní občanskoprávní vztah, který měl být řešen odstoupením od smlouvy nebo určovací žalobou. Tyto postupy byly využity a jejich výsledek - zrušení kupní smlouvy a vrácení nemovitosti prodávajícímu - jasně ukazuje, že nebylo třeba používat prostředky trestní represe. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [především nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113) či ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03 (N 196/35 SbNU 569)], z nichž dovozuje, že trestní právo nesmí nahrazovat soukromoprávní prostředky určené k ochraně práv, a připomíná též test proporcionality, zejména kritérium potřebnosti, podle kterého soud zkoumá, zda-li by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo "jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod".

10. Posléze stěžovatel doručil Ústavnímu soudu doplnění ústavní stížnosti, které sepsal bez advokáta, a rekapituloval v něm své předchozí námitky.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Napadá-li stěžovatel rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, pak k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně ho zrušit podruhé).

12. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se projeví z posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil.

17. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)]. Zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.

18. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

19. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že z provedeného dokazování nevyplývá naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen, přičemž dovozuje, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.

20. Ústavní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel. Obecné soudy vycházely zejména z listinných důkazů, ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Petr Hromady a z výslechu svědka Z. K. a svědkyně J. B., která rovněž seznala, že osobnost a intelekt poškozeného v rozhodné době negativně ovlivňovala demence lehkého stupně. Z úředního záznamu sepsaného s poškozeným vzaly za prokázané, že svůj dům prodat nechce, přičemž ho nikomu ke koupi nenabízel, jeho výpověď je potvrzována i úředním záznamem sepsaném s M. V., zaměstnankyní Městského úřadu T., které při vyřizování dávek sdělil, že dům prodat nechce, svědkyně W. pak uvedla, že stěžovatel při jednání na jejich úřadu vždy poškozenému sdělil, kde má co podepsat, když se pak poškozený dostavil na úřad sám, nebyl si vědom toho, že již není vlastníkem domu. Exces nepředstavuje ani úvaha krajského soudu, že zaplatil-li stěžovatel částku 660 000 Kč až v průběhu řízení před soudem, je nutné vycházet z výše škody způsobené trestným činem odpovídající celkové částce kupní ceny, tj. 1 155 000 Kč. Nedostatek finančních prostředků k úhradě kupní ceny soudy zjistily ze zůstatků na účtech stěžovatele, jakož i skutečností, že proti němu byla vedena exekuční řízení a pobíral sociální dávky. Závěr o jeho nemajetnosti nevyvrací ani tvrzení o údajné pohledávce vůči sestře, jejíž existenci stěžovatel nijak nedokládá.

21. Při dokazování subjektivní stránky trestného činu obecné soudy ústavně konformním způsobem dovodily, že stěžovatel jednal od samého počátku v úmyslu se obohatit, neboť využil rozumové slabosti, věku a osamělosti poškozeného, se kterým pod příslibem řádného splácení kupní ceny uzavřel kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene za účelem nabytí výlučného vlastnictví rodinného domu s příslušenstvím. Podle obecných soudů si stěžovatel musel být vědom toho, že poškozený trpí demencí a že není schopen uzavřít kupní smlouvu, což vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, podle kterého poškozený byl snadno zmanipulovatelný v důsledku duševní poruchy, tj. demence, přičemž tyto projevy demence nemusely být patrné při pouhém jednorázovém kontaktu, ale takto je vnímaly osoby, které se s poškozeným stýkaly opakovaně. Z toho vyplývá, že zejména stěžovatel musel pozorovat na poškozeném známky demence, neboť s ním byl v dlouhodobém kontaktu. Tímto jednáním stěžovatel zamezil osobám v příbuzenském poměru případná nabývací práva. Kupní cenu se poté zavázal uhradit formou pěti splátek, přičemž si byl vědom toho, že svému závazku nebude moci dostát. Stěžovatel v době uzavření kupní smlouvy evidentně neměl dostatek finančních prostředků a ani v budoucnu nemohl doufat v to, že tomu tak bude, aby byl schopen uhradit kupní cenu z uvedené kupní smlouvy. Stěžovatel sice tvrdil, že disponoval i určitým majetkem (finančními prostředky), ze kterého byl údajně schopen zaplatit poškozenému kupní cenu nemovitosti, na druhou stranu byl poživatelem sociálních dávek (dokonce za část období neoprávněně pobíral jako osoba v hmotné nouzi příspěvek na živobytí, za což byl pravomocně odsouzen).

22. Dále se Ústavní soud, k námitce stěžovatele, že krajský soud jako soud odvolací překročil meze přípustného hodnocení důkazů a okresnímu soudu vštěpoval vlastní skutkové hodnocení, což v důsledku představuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení, zabýval tím, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelova procesní práva zaručená hlavou pátou Listiny a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to především tím, zda krajský soud neporušil zásady a pravidla dokazování v trestním řízení takovým způsobem, že by ve výsledku mohl neoprávněně omezit stěžovatelovo právo efektivní obhajoby. Po posouzení napadených rozhodnutí však Ústavní soud nenabyl na rozdíl od stěžovatele přesvědčení, že krajský soud při přezkumu původních zprošťujících rozsudků okresního soudu porušil zásady a pravidla dokazování v trestním řízení, resp. že okresnímu soudu fakticky vnucoval svůj pohled na to, jak jednotlivé důkazy hodnotit. Obecně platí, že odvolací soud není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat hlavní líčení. Neztotožní-li se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, může k jinému hodnocení provedených důkazů přistoupit jen tehdy, jestliže je zopakuje. Jiná situace však nastane v případech, kdy soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tzn. že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění [srov. např. nálezy ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381), ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411), ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23), ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 (N 80/81 SbNU 349) a ze dne 12. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3584/22].

23. Ústavní soud dospěl k závěru, že v trestním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele zakotvených zejména v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, přičemž lze odkázat na usnesení krajského soudu ze dne 25. 8. 2022 sp. zn. 9 To 227/2022 body 7. až 9., z nichž se podává, že tento soud ve svém kasačním usnesení nezavazoval okresní soud k tomu, aby provedené důkazy hodnotil určitým způsobem, ani jinak nevybočil z uvedených limitů legitimního zásahu do hodnocení důkazů okresním soudem prvního stupně způsobem, který by ve svém důsledku představoval porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Krajský soud poukázal na potřebu soustředit se na všechny otázky podstatné pro posouzení věci; v konkrétní rovině okresnímu soudu vytkl, že opomenul znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie a dohodu o zrušení věcného břemene a nezjišťoval okolnosti související s plánovanou rekonstrukcí nemovitosti.

24. Stěžovatel též namítá, že obecné soudy měly v jeho prospěch užít zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. V souvislosti s námitkou týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle této zásady (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [srov. nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247), ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 či ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (312/2020 Sb.); obdobně srov. též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno uplatnit. Její použití přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, že se věc týkala kvalifikované skutkové podstaty, u níž přichází v úvahu aplikace subsidiarity trestní represe pouze ve zcela výjimečných případech, o který přitom v dané věci nešlo (srov. bod 22. usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel podle závěrů obecných soudů svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, přičemž se navíc dopustil trestné činnosti na nesvéprávném poškozeném a - slovy Nejvyššího soudu - "fakticky ho připravil o střechu nad hlavou". Námitku chybějící společenské škodlivosti a nutnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je proto namístě ve shodě s obecnými soudy vyhodnotit jako neopodstatněnou.

25. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho námitkám, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

26. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu.

27. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbývající části, protože nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu