Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti H. Z. C. J. a.s., sídlem Zahradní 105, Jeneč, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2025 č. j. 2 Afs 171/2024-78, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, a obce Jeneč, sídlem Lidická 82, Jeneč, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Finanční úřad pro Středočeský kraj vyměřil stěžovatelce platebním výměrem ze dne 26. 4. 2022 daň z nemovitých věcí na rok 2022 ve výši 1 084 908 Kč. Stěžovatelka se proti platebnímu výměru odvolala, vedlejší účastník její odvolání zamítl a platební výměr potvrdil.

3. Stěžovatelka se obrátila na správní soudy. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2024 č. j. 41 Af 6/2023-69 žalobu zamítl.

4. Jádrem sporu se stala zákonnost obecně závazné vyhlášky č. 4/2021 (dále jen "vyhláška č. 4/2021"), kterou vedlejší účastnice (v řízení před správními soudy vystupující jako osoba zúčastněná na řízení) stanovila s účinností od 1. 1. 2022 místní koeficient ve výši 5 podle § 12 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2023. Další významnou otázkou bylo, zda vedlejší účastnice zrušila obecně závaznou vyhláškou č. 2/2022 napadenou vyhlášku č. 4/2021 s účinky ex tunc.

5. Krajský soud vycházel při posouzení zákonnosti vyhlášky č. 4/2021 z testu, který ve své judikatuře ustáleně používá Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04). Krajský soud mj. uvedl, že vedlejší účastnice sledovala zákonem aprobovaný účel (zvýšením místního koeficientu reagovala na negativní externality průmyslových areálů na jejím území, spjaté zejména s nárůstem provozu nákladní a osobní dopravy, na níž se stěžovatelka svou podnikatelskou činností podílela), neopomenula relevantní úvahy a nepostupovala diskriminačně (vyšším koeficientem zatížila i další nemovitosti podílející se na zohledňovaných negativních externalitách) a zjevně nerozumně. Ve vztahu k druhé sporné otázce krajský soud dovodil, že vyhláška č. 4/2021 byla zrušena s účinky pro futuro. Opačný výklad by podle krajského soudu vedl k nepřípustné pravé retroaktivitě.

6. Stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění doplnil, že zákonnost napadené vyhlášky nezpochybňuje ani okolnost, že vedlejší účastnice ve svém územním plánu počítá s plochami pro skladování, jež nutně souvisejí s dopravou. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zvýšení daně prostřednictvím místního koeficientu je právem dovoleným nástrojem, přičemž jeho využití nemusí předcházet snaha získat zdroje potřebné např. na opravu a rekonstrukci silnic z dotačních titulů. Legislativně technický způsob, jakým vedlejší účastnice zrušila vyhlášku č. 4/2021, označil Nejvyšší správní soud za zcela obvyklý a odpovídající tomu, že za den, kdy dojde ke zrušení právního předpisu, se považuje datum účinnosti zrušovacího předpisu.

II.
Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka má za to, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal s námitkou diskriminačního charakteru vyhlášky. Stejně tak se nezabýval tím, jaký dopad měla vyhláška na majetek dotčených subjektů. Stěžovatelka má za to, že vyhláška byla přijata bez patřičného odůvodnění. Obdobně jako v průběhu předchozího řízení zpochybnila deklarovaný účel vyhlášky argumentem jejího brzkého zrušení (vyhláška byla účinná v době od 1. 1. 2022 do 1. 1. 2023).

III.
Splnění procesních předpokladů řízení

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nejde-li o otázky ústavněprávního významu, Ústavní soud nemůže bez dalšího přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů veřejné moci, včetně orgánů soudních. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, je-li aplikace práva v daném konkrétním případě neústavní (srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03).

10. Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal žádné okolnosti, jež by odůvodňovaly jeho kasační zásah ve shora uvedeném smyslu. Z napadeného rozhodnutí navazujícího na rozhodnutí krajského soudu dostatečně vyplývá, jakými úvahami se správní soudy řídily a na základě jakých skutečností dospěly k závěru o zákonnosti napadené vyhlášky, resp. k závěru o jejích účincích. Nejvyšší správní soud zohlednil, že vedlejší účastnice dostatečně přesvědčivě objasnila a odůvodnila účel napadené vyhlášky (srov. zejména rozsudek krajského soudu, bod 38). Neopodstatněné jsou rovněž námitky poukazující na tvrzenou diskriminaci či svévoli ze strany vedlejší účastnice, neboť jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace, zvýšení místního koeficientu dopadalo rovněž na další nemovitosti podílející se na negativních externalitách průmyslového areálu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 5). Nejvyšší správní soud se též dostatečně zabýval námitkou zpochybňující legitimní účel vyhlášky jejím relativně krátkým trváním a brzkým zrušením reflektujícím námitky Ministerstva vnitra, byť s nimi vedlejší účastnice nesouhlasila. Uvedl (tamtéž, bod 20), že "zastupitelstvo obce může své vyhlášky revidovat, a to i po relativně krátké době a bez výslovného odůvodnění, proč tak činí. Jde o projev práva na samosprávu. To, že zastupitelstvo zruší svoji vyhlášku, nutně neznamená, že by zároveň popřelo existenci legitimních důvodů pro její předchozí přijetí." V těchto úvahách nespatřuje Ústavní soud jakýkoliv prostor pro případný kasační zásah.

11. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti představila pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska jemu svěřené ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s napadeným rozhodnutím vyznívajícím v její neprospěch logicky nemůže založit důvodnost jejího návrhu.

12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu