Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Pavlem Kašparem Krasem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 208/35, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2025 č. j. 6 To 95/2025-613 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2025 č. j. 62 T 188/2018-586, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušit v záhlaví označená usnesení. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovateli byl v roce 2022 uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem, a to za spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Ve zkušební době byl stěžovatel odsouzen za další trestnou činnost - dvojnásobný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Nevedl proto řádný život, nevyhověl ani uloženým podmínkám (řádně nespolupracoval s Probační a mediační službou a bagatelizoval svou trestnou činnost), tudíž se neosvědčil. Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná a zařadil ho do věznice s ostrahou. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením zamítl a ztotožnil se se závěry okresního soudu.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti popírá, že by trestnou činnost, za kterou byl předcházejícím rozsudkem v roce 2022 odsouzen, spáchal. Proto podal několik návrhů na povolení obnovy řízení, na které trestní soudy neústavně reagovaly jen přípisem. Stěžovatel dokonce podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, ani na tento návrh však dosud trestní soudy nereagovaly. Stěžovatel místo toho obdržel výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, kterou trestní soudy na rozdíl od jeho návrhů vyřešily přednostně. Kvůli žádostem na obnovu řízení navrhl odklad výkonu trestu podle § 282 odst. 3 trestního řádu, se kterým se trestní soudy nevypořádaly. Stěžovatel žádá o přednostní projednání věci a o odklad výkonu napadených usnesení.

4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

5. Stěžovatel napadá usnesení, kterými trestní soudy rozhodly, že se neosvědčil a nařídily výkon trestu odnětí svobody. Jeho argumentace se ale s těmito usneseními míjí a směřuje proti postupu trestních soudů při posuzování jeho návrhů na obnovu řízení. Trestní soudy v napadených usneseních návrhy na povolení obnovy samostatně neposuzovaly, jen upozornily, že tyto návrhy "registrují", ovšem nelze je kvůli jejich obsahu považovat za návrhy na povolení obnovy řízení či za jiné opravné prostředky. Stěžovatel v těchto návrzích totiž jen polemizoval se skutkovými závěry pravomocného rozsudku a neuváděl žádné nové skutečnosti. Klíčové pro oba soudy bylo, že odsuzující rozsudek je v právní moci a je vykonatelný (viz bod 25 usnesení krajského soudu). Pokud s tímto posouzením návrhů na povolení obnovy řízení stěžovatel nesouhlasí, má brojit proti postupu trestních soudů ve věci obnovy řízení (ostatně proto podal návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu), nikoli proti napadeným usnesením.

6. Neústavním pochybením nemůže být ani to, že se trestní soudy nevypořádaly s argumentací stěžovatele týkající se výkladu § 282 odst. 3 trestního řádu (fakultativní odklad výkonu trestu, byl-li podán návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch obviněného). Stěžovatel totiž podle trestního spisu vůbec návrh na povolení obnovy řízení nepodal, aplikace tohoto ustanovení proto nepřicházela v úvahu. Trestní soudy s odkazy na ustanovení trestního řádu vysvětlily, proč neshledaly důvody pro odklad výkonu trestu.

7. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o žádosti na přednostní projednání a o návrhu na odklad vykonatelnosti, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu