Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 8 Tdo 1135/2024-444, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2024 č. j. 67 To 269/2024-414 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. června 2024 č. j. 58 T 4/2024-395, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily celou řadu jeho ústavně zaručených práv zakotvených v Listině základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel má dvě děti, nezletilou dceru a zletilého syna studujícího na vysoké škole. Má vůči nim vyživovací povinnost, neboť se nedokážou samy živit (§ 911 občanského zákoníku). Tuto povinnost neplnil, byť mu ji stanovily rozsudkem civilní soudy (u každého dítěte zvlášť). Jelikož se úmyslně vyhýbal plnění výživného, Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovatele odsoudil za trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku) a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců.

3. Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání zamítl. Uvedený trestný čin lze totiž spáchat i tehdy, pokud probíhá exekuce k vymožení dlužného výživného. Stěžovatel neuspěl ani u Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl. Podle Nejvyššího soudu civilní soudy stanovením výše výživného jen upřesnily, jak a v jaké výši musí stěžovatel plnit svou zákonnou povinnost. Argumentace probíhající exekucí neobstojí. Není pravda, že v důsledku exekuce stěžovatel zůstal bez peněžních prostředků a že kvůli exekuci nemohl plnit vyživovací povinnost. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel dokonce vyčlenil svůj majetek do svěřenského fondu. Exekuce nevylučuje trestní odpovědnost, obzvlášť pokud jde o neplnění stejné zákonné povinnosti. Ani exekuce nepřinutila stěžovatele hradit výživné, proto je jeho trestní odpovědnost namístě. Pokud stěžovatel splácel hypoteční úvěr na nemovitou věc, kde jeho děti bydlí, neplnil tím vyživovací povinnost, a to ani v naturální podobě. Jednak šlo o součást majetkového vyrovnání po rozvodu s bývalou manželkou (matkou dětí), jednak stěžovatel přestal splácet hypotéku už v červnu 2022.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se svým odsouzením. Namítá, že trestní soudy nevzaly v potaz, že v důsledku exekuce nemohl dobrovolně plnit vyživovací povinnost. Pokud mu nařízená exekuce znemožňuje nakládat s vlastními peněžními prostředky, nemohl logicky nic z vlastní vůle hradit. Stěžovatel se domnívá, že výživné hradil, byť skrze exekuci. Dále se ohrazuje proti závěru, že se úmyslně vyhýbal vyživovací povinnosti. Subjektivní stránka trestného činu nebyla splněna. Nevěděl, kolik má vlastně platit, neboť civilní soudy ještě nestanovily konkrétní výši měsíčního výživného. Jde o zpětné stanovení právní povinnosti, která předtím neexistovala. Stěžovatel závěrem upozorňuje, že mu trestní soudy přičítají k tíži, že se bránil v exekučním řízení. Argumentuje, že tak činil, protože exekuce byla vedena chybně a nepřesně. Pokud trestní soudy opírají svá rozhodnutí o průběh exekučního řízení, pochybily.

5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.

6. Stát smí jednotlivci ukládat povinnosti jen na základě zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny). Právní povinnost rodičů zabezpečovat životní potřeby dítěte ukládá přímo zákon. Pokud povinný (rodič) nedostojí své zákonné povinnosti vůči oprávněnému (dítěti), právní řád má celou paletu nástrojů, jakými si lze vynutit její splnění, počínaje prostředky civilními, konče prostředky trestními [k tomu např. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 795/18 (N 85/94 SbNU 131), bod 15].

7. Hlavní stěžovatelova námitka stojí na tom, že mu exekuce znemožnila, aby dobrovolně plnil vyživovací povinnost vůči jeho dětem. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že exekuce se vedla právě proto, že stěžovatel v rozhodném období (od září 2021 až do září 2023) nezletilé dceři neplatil nic, byť civilní (opatrovnický) soud mu stanovil, přesně kolik má hradit. Nejpozději od dubna 2021 stěžovatel věděl, v jaké výši musí plnit vyživovací povinnost vůči své dceři. Protože ji dobrovolně neplnil, jeho dceři nezbylo nic jiného než podat návrh na nařízení exekuce. Tak se stalo až v srpnu 2022, tedy cca rok a čtvrt po pravomocném skončení řízení před opatrovnickým soudem. A právě v tomto světle je třeba číst výtku trestních soudů, že stěžovatel dobrovolně neplnil zákonnou vyživovací povinnost. Pokud stěžovatel argumentuje, že nemohl plnit svoji zákonnou povinnost kvůli generálnímu inhibitoriu, nemá pravdu. Zákaz nakládat s majetkem se nevztahuje na vyživovací povinnost (§ 44a odst. 1 exekučního řádu).

8. Stěžovatel si proto nepomůže ani zásadou subsidiarity trestní represe. Nástup jednoho druhu odpovědnosti nevylučuje jiný, přísnější druh odpovědnosti. Ústavní soud ostatně v minulosti připustil souběh dvou odpovědností, nyní trestní a civilní odpovědnost [nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77), bod 37]. Je sice pravda, že by stát měl užívat trestněprávní nástroje s rozvahou, zvlášť pokud jde o trestné činy, které mají soukromoprávní základ. Na druhou stranu tam, kde mírnější prostředky neplní svou funkci, může nastoupit přísnější prostředek [nedávno např. nález ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3470/22, body 47 až 49]. A právě taková situace nyní nastala: stěžovatel ani po roce dobrovolně nezaplatil vůbec nic. Souběh exekučního a trestního řízení je ústavněprávně v pořádku (blíže k této problematice srov. městským soudem cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022 sp. zn. 11 Tdo 209/2022, body 31 až 33).

9. Pokud jde o výživné pro stěžovatelova zletilého syna, ten se jej musel domáhat v civilním řízení sporném. Civilní soudy daly synovi za pravdu, že má nárok na výživné od července 2021. Ústavní soud opakuje, že povinnost vyživovat děti vyplývá přímo ze zákona. Soudní rozhodnutí, jimiž se určuje výše výživného, má jen deklaratorní povahu. O neústavní "retroaktivitě" proto nemůže být řeč.

10. S tím souvisí závěrečná stěžovatelova námitka o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Trestní právo vychází ze zásady individuální odpovědnosti za zavinění. Není pochyb, že stěžovatel dobře věděl o svém protiprávním jednání. Klíčové tu jsou dvě sady soudních rozhodnutí, které stěžovateli stanovily, od jaké doby a kolik musí hradit na výživném (srov. bod 27 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatel se nicméně rozhodl je ignorovat. Neméně významné je zjištění trestních soudů, že stěžovatel vyčlenil svého majetku cenné papíry v hodnotě 3 mil. Kč do svěřenského fondu (tamtéž, bod 31). To vše prokazuje, že stěžovatel spáchal sporný trestný čin úmyslně.

11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu