Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky evropské společnosti Calangute, SE v likvidaci, sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou, sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2025 č. j. 5 Afs 265/2024-45 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2024 č. j. 14 Af 28/2023-62, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků, přičemž namítá porušení základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 17. 7. 2023 č. j. 24087/23/5300-22444-713021 zamítl odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") ze dne 22. 1. 2019 č. j. 340571/19/2001-52522-107624, za zdaňovací období květen 2016, kterým byla stěžovatelce vyměřena DPH ve výši 1 073 021 Kč. Správce daně vydal tento platební výměr poté, co při daňové kontrole dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala splnění podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH.

3. Stěžovatelka se proti rozhodnutí správních orgánů bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud shrnul podmínky přiznání nároku na odpočet DPH a zabýval se rozložením důkazního břemene v daňovém řízení. Ve shodě se správcem daně dospěl k závěru, že stěžovatelka nevyvrátila pochybnosti o tom, že zdanitelná plnění přijala od plátce DPH, neunesla tak důkazní břemeno, resp. neprokázala, že se zdanitelné plnění uskutečnilo v souladu s informacemi uvedenými na daňových dokladech. Správce daně jí tak nemohl přiznat nárok na odpočet DPH.

4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rovněž napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s hodnocením městského soudu, že daňové orgány označily celou řadu okolností, které ve svém souhrnu vyvolaly důvodné pochybnosti o poskytnutí plnění deklarovaným dodavatelem tak, jak tvrdí stěžovatelka. Potvrdil rovněž závěr, že proti uvedeným pochybnostem daňových orgánů postavila stěžovatelka řadu vlastních důkazů, které měly osvědčovat poskytnutí plnění tvrzeným způsobem a deklarovaným dodavatelem s tím, že řada z nich sice byla shledána způsobilými k osvědčení, že reklamní plnění bylo poskytnuto, nepostačovaly však k tomu, aby bylo prokázáno, že je poskytl právě deklarovaný dodavatel (plátce DPH).

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka rekapituluje průběh předchozího řízení. Vymezuje se vůči asymetrii v důkazní pozici účastníků daňového řízení, v němž je dle jejího názoru daňový subjekt vystaven neúměrné důkazní zátěži, zatímco správce daně si může vystačit s pouhým vznesením spekulativních pochybností. Zdůrazňuje, že správce daně zásadně změnil právní kvalifikaci skutku (namítá procesní pochybení správce daně, který po zrušujícím rozsudku městského soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 17 Af 17/2020-61 vnesl do posuzované věci argumentační linii podvodu na DPH) a stěžovatelce tím odebral možnost vést obranu vůči nové konstrukci od samého počátku řízení. Namítá, že byla zpětně postihována za jednání, které bylo v době svého uskutečnění v souladu s právními předpisy a tehdejší judikaturou, přičemž výsledek řízení hodnotí tak, že se po ní vyžadovalo, aby již v roce 2016 jednala podle právního názoru formulovaného až v roce 2021 (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 12. 2021ve věci C-154/20 Kemwater ProChemie s.r.o. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství).

III.
Splnění procesních předpokladů řízení

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV.
Vlastní posouzení

7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03). O takovou situaci však nyní nejde.

8. Městský soud i Nejvyšší správní soud se stěžovatelčinou věcí podrobně zabývaly. Srozumitelně a pečlivě zdůvodnily závěry, že stěžovatelka nerozptýlila pochybnosti o tom, že jí plnění, u něhož nárokovala daňový odpočet, poskytl dodavatel v postavení plátce DPH, konkrétně obchodní společnost QUALITY WORK CZ s.r.o. (dále jen "společnost QUALITY WORK CZ"; k důvodům pochybnosti daňových orgánů srov. rozsudek městského soudu, bod 39). Soudy se též vyjádřily k relevanci dílčího procesního pochybení správce daně, který stěžovatelku "horlivě" vyzýval, aby prokázala, že učinila vše pro to, aby se neúčastnila podvodu na DPH (srov. rozsudek městského soudu, bod 69; rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 36). Pochybení správce daně napravil vedlejší účastník při seznámení se zjištěnými skutečnostmi. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, "zásahem [vedlejšího účastníka] tak došlo k nápravě a případným negativním důsledkům předkládání důkazů k nerelevantním skutečnostem tak bylo zabráněno."

9. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že je stěžovatelka zpětně postihována za jednání, které bylo v době jeho uskutečnění v souladu s právními předpisy. Stěžovatelka se mýlí, neboť hmotněprávní podmínka v podobě přijetí plnění od osoby, která je v době transakce plátcem DPH, je samozřejmou součástí institutu odpočtu DPH, jež se uplatnila již v době uskutečnění transakcí mezi stěžovatelkou a společností QUALITY WORK CZ. Tuto okolnost byla stěžovatelka povinna prokázat, a to v souladu s ustálenou judikaturou týkající se rozložení důkazního břemene v daňovém řízení, navazující na § 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

10. Odkazuje-li stěžovatelka na rozsudek Soudního dvora ve věci Kemwater ProChemie, lze uvést, že právní závěry plynoucí z tohoto rozhodnutí, tj. připuštění možnosti poskytnutí plnění i jiným dodavatelem, než tím, který je formálně uveden na daňových dokladech, byly v nyní posuzovaném případě použity ve prospěch stěžovatelky. Městský soud totiž shora uvedeným rozsudkem ze dne 30. 5. 2022 č. j. 17 Af 17/2020-61 zrušil původní rozhodnutí vedlejšího účastníka právě z toho důvodu, že se daňové orgány nezabývaly okolností, zda stěžovatelce mohl dodat sporná plnění jiný plátce DPH a nevyzvaly ji, aby - v případě, že tomu tak bylo - takovou okolnost případně prokázala. Daňové orgány proto následně vyzvaly stěžovatelku k doložení skutečnosti, že jí reklamní plnění poskytl plátce DPH. Stěžovatelka ovšem setrvala na původním tvrzení, že jí sporná plnění dodala společnost QUALITY WORK CZ, která je uvedena také na daňových dokladech, tedy nevyužila možnosti prokázat, že plnění dodal jiný plátce DPH, tzn. dodavatel odlišný od toho, který byl uveden na daňových dokladech. Jak již bylo řečeno, daňové orgány tomuto tvrzení nepřisvědčily, resp. měly pochybnosti, jež se stěžovatelce nepodařilo vyvrátit, že plnění poskytla právě deklarovaná dodavatelka, na základě čehož stěžovatelce nepřiznaly nárok na odpočet DPH.

11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu