Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Zuzanou Staňkovou, advokátkou, sídlem Rostislavova 1363/22, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2025 č. j. 24 Cdo 3607/2024-674, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2024 č. j. 53 Co 125/2024-629 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. února 2024 č. j. 7 C 89/2016-598, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a D. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel a vedlejší účastník jsou bratři. Jejich otec, který byl lékař (dále jen "zůstavitel"), holografní závětí (jež sepsal dne 18. 8. 2014 během akutního srdečního infarktu ve své ordinaci necelé dva měsíce před smrtí) za dědice povolal vedlejšího účastníka. Stěžovatel to v řízení o pozůstalosti napadl a k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 podal žalobu o určení dědického práva, kterou se domáhal určení, že je zákonným dědicem, neboť podle něj je závěť neplatná.

3. Obvodní soud žalobu zamítl. Na základě znaleckých posudků zjistil, že závěť sepsal a podepsal zůstavitel vlastní rukou a za dědice povolal vedlejšího účastníka. Přepis jednoho čísla v datu narození dědice (nadbytečném údaji) nemá na platnost vliv. Zůstavitel závěť sepsal během infarktu, ten ale neměl vliv na jeho kognitivní schopnosti, což vyplývá ze znaleckého posudku a výslechu svědkyně (zdravotní sestry), která byla sepsání závěti přítomna a přidala na ni svou doložku. Krátký telefonický rozhovor těsně před sepsáním závěti mezi zůstavitelem a vedlejším účastníkem (také lékařem) se týkal infarktu, nic nenasvědčuje tomu, že by ho vedlejší účastník přesvědčoval či nutil k sepsání závěti. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně dědické nezpůsobilosti vedlejšího účastníka. Uzavření smlouvy o zcizení dědictví dědickou nezpůsobilost taktéž vyvolat nemůže. Vedlejší účastník se takového pochybení nemohl dopustit ani jednáním vůči stěžovateli po smrti zůstavitele (k jednání musí dojít před smrtí zůstavitele) či v dědickém řízení po matce tím, že zatajil její peněžní prostředky, neboť se takového řízení vůbec neúčastnil (nechal se zastoupit zůstavitelem). Stěžovatel a zůstavitel se nadto sami domluvili, že tyto finance v dědickém řízení po matce figurovat nebudou.

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se všemi jeho závěry. Břemeno důkazní o platnosti a pravosti závěti nesl vedlejší účastník, který prokázal, že závěť je pravá a platná. Přepis v datu narození vedlejšího účastníka nemá na platnost závěti vliv a nebylo třeba formy veřejné listiny, neboť to, že byl zůstavitel v péči praktického lékaře v zařízení, v němž působí vedlejší účastník, nelze považovat za kontinuální a intenzivní péči. Zůstavitel byl i přes infarkt schopen sepsat závěť a posoudit její následky.

5. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť rozsudek je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že na něj civilní soudy nesprávně přenesly důkazní břemeno a nesprávně ho vyzvaly k podání žaloby. Během řízení nebylo prokázáno, že byl zůstavitel zdravotně způsobilý závěť sepsat, přičemž negativní skutečnosti se neprokazují. O prokázání platnosti závěti měly správně poučit vedlejšího účastníka. Civilní soudy rovněž formalisticky neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Závěť nevyhovuje zákonným náležitostem, neboť ji zůstavitel celou nesepsal vlastní rukou. Civilní soudy se touto námitkou vůbec nezabývaly a v rozporu s gramatickým výkladem na sílu protlačily výklad ve prospěch závěti. Neústavní je i jejich pojetí dědické nezpůsobilosti, neboť je v rozporu s gramatickým výkladem a nedůvodně zužuje množinu potenciálně možných případů. Zasahuje to do práv ostatních dědiců a fakticky to také schvaluje závadné chování. Kvůli probíhajícímu dědickému řízení navrhuje stěžovatel též odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

8. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde, rozhodnutí všech civilních soudů jsou odůvodněna z ústavního hlediska bezproblémově.

9. Námitka stěžovatele, že na něj civilní soudy nesprávně přenesly břemeno důkazní a nesprávně jej vyzvaly k podání žaloby, se míjí s průběhem řízení. Civilní soudy vysvětlily, že břemeno důkazní tíží toho, kdo se platnosti závěti (ve formě soukromé listiny) dovolává, a že je lhostejné, kdo konkrétně je odkázán k podání žaloby (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 24 Cdo 2592/2021). Nepoučení vedlejšího účastníka o této povinnosti nemůže být vadou řízení (tím méně zásahem do práv stěžovatele). Poučení totiž ani nebylo třeba, jelikož pravost a platnost závěti bez dalšího prokázaly navržené a provedené důkazy. Civilní soudy nezaložily svá rozhodnutí na závěru, že stěžovatel neprokázal, že závěť není pravá a platná. Svá rozhodnutí naopak založily na tom, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že závěť pravá a platná je. Další polemika stěžovatele se skutkovými zjištění nebyla prokazováním negativních skutečností, ale jeho vlastním hodnocením zjištěného skutkového stavu.

10. Obvodní soud v souladu s ústavními požadavky vysvětlil, že další navržené důkazy nebude provádět, protože jsou nadbytečné. Uvedl, že pravost závěti vyplynula ze znaleckého dokazování, stěžovatelem navržené důkazy nemohly prokázat dědickou nezpůsobilost vedlejšího účastníka, a že ze znaleckého zkoumání zdravotního stavu zůstavitele vyšlo najevo, že byl v době infarktu plně způsobilý sepsat závěť a posoudit její následky (bod 18 rozsudku obvodního soudu a bod 8 rozsudku městského soudu).

11. Argumentuje-li stěžovatel, že civilní soudy označily závěť za platnou v rozporu se zákonem, míjí se s textem odůvodnění napadených rozhodnutí. Civilní soudy detailně odůvodnily, proč zůstavitel sepsal celou závěť vlastní rukou a proč dodatečná oprava jednoho znaku v nadbytečném údaji (datu narození vedlejšího účastníka) nic nemění na platnosti závěti (bod 16 rozsudku obvodního soudu a bod 9 rozsudku městského soudu). I kdyby k tomuto údaji civilní soudy nepřihlédly, i tak by bylo ze závěti patrné, kdo je dědicem. Bylo by příliš formalistické, kdyby soudy popřely vůli zůstavitele (ke které jsou povinny dle § 1494 odst. 2 občanského zákoníku přihlížet) jen kvůli jednomu přepisu v nadbytečném údaji (bod 9 rozsudku městského soudu, bod 3 usnesení Nejvyššího soudu). Na těchto závěrech rozhodně nemůže být nic neústavního (a jako neústavní a formalistická se jeví naopak argumentace stěžovatele).

12. Civilní soudy také v souladu s ústavními požadavky odůvodnily, proč nenastala dědická nezpůsobilost. Stěžovatel totiž neprokázal, že se vedlejší účastník dopustil trestného činu či jednání povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho potomku, předku, manželu nebo zavrženíhodného činu proti jeho poslední vůli. Dle judikatury totiž musí k takovému jednání dojít ještě za života zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. 24 Cdo 614/2019). Po jeho smrti může dědickou nezpůsobilost způsobit jen jednání proti jeho poslední vůli. Stěžovatelovy obecné odkazy na jiná řízení pro prokázání dědické nezpůsobilosti nestačí a většina těchto tvrzených skutků se měla stát až po zůstavitelově smrti. Uzavření smlouvy o zcizení dědictví pak nelze považovat za jednání proti poslední vůli zůstavitele, neboť ho dovoluje zákon a zůstavitel zcizení v závěti nezakázal. Vedlejší účastník rovněž nemohl zatajit peněžní prostředky po své matce, dědického řízení po matce se osobně neúčastnil. Nemůže proto jít o čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli či jeho příbuzným, ostatně ani orgány činné v trestním řízení v tom žádný trestný čin neshledaly (bod 19 rozsudku obvodního soudu, bod 12 rozsudku městského soudu a body 8 až 10 usnesení Nejvyššího soudu).

13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o samotné ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu