Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Veselé, zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 č. j. 22 Cdo 2618/2024-176, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. června 2024 č. j. 35 Co 100/2024-166, 35 Co 101/2024 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 5. prosince 2023 č. j. 29 C 288/2023-121, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. března 2024 č. j. 29 C 288/2023-124, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Michala Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Stěžovatelka se podáním ze dne 10. 11. 2023 nadepsaným jako "Žaloba na ochranu rušené držby práva vstupu na pozemek v majetku žalobkyně a práva vstupu na pozemek, který je veřejným prostorem - veřejným statkem podle ustanovení § 490 zák. č. 89/2012 Sb." domáhala po vedlejším účastníkovi, aby se zdržel všech jednání, která jí brání ve vstupu na pozemek v jejím podílovém spoluvlastnictví.

3. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") výrokem I napadeného usnesení žalobu, aby se vedlejší účastník zdržel všech jednání bránících stěžovatelce v průchodu a chůzi po pozemku v tomto výroku blíže specifikovaného ve vlastnictví statutárního města L. (dále jen "obecní pozemek"), zejména pak aby se zdržel bránění průchodu a chůze uzavřením ocelové výsuvné brány či umístěním jakékoli jiné brány ve veřejném prostoru, zamítl. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Doplňujícím usnesením zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatelka domáhala, aby se vedlejší účastník zdržel všech jednání bránících stěžovatelce v průchodu a chůzi na pozemek v jejím vlastnictví, a to ze shora označeného obecního pozemku, který je veřejným prostranstvím s právem užívat tento prostor každou osobou, zejména aby se vedlejší účastník zdržel bránění průchodu a chůze uzavřením ocelové výsuvné brány či umístěním jakékoli zábrany. Okresní soud posoudil požadavek stěžovatelky jako žalobu na ochranu z rušené držby ve smyslu § 1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), a § 176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Dospěl k závěru, že právo stěžovatelky podat žalobu prekludovalo podle § 1008 odst. 1 obč. zák., neboť k instalaci brány došlo v březnu 2023 a stěžovatelka podala žalobu až 10. 11. 2023. Co se týče obecního pozemku, okresní soud uvedl, že držba veřejného práva není možná, a proto se nelze žalobou na ochranu z rušené držby bránit proti zásahu do práva veřejného užívání.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu ve znění jeho doplňujícího usnesení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu jak v závěru o prekluzi práva domáhat se ochrany z rušené držby žalobou, tak i v závěru, že držba veřejného práva je vyloučena.

5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť podle § 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutí o žalobě z rušené držby přípustné. Nejvyšší soud se zabýval především její námitkou, že v řízení neuplatňovala pouze požadavek plynoucí z rušené držby, ale domáhala se také "petitorní žalobou práva užívat veřejný prostor" s tím, že právo obecného užívání veřejného prostoru vzniká přímo ze zákona. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že z obsahu podání i z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že stěžovatelka požadovala v souvislosti s pozemkem v jejím vlastnictví ochranu držby podle § 1003 obč. zák., nikoliv však ochranu jiného práva (práva obecného užívání veřejného prostoru). O tomto jejím požadavku (ochrana z rušené držby) také krajský soud rozhodl. I pokud by Nejvyšší soud argumentaci stěžovatelky posuzoval tak, že skutečně v žalobě uplatnila nárok na ochranu práva "užívat veřejný prostor", o kterém soudy nižších stupňů vůbec nerozhodly, šlo by o námitku spočívající v tom, že soudy nerozhodly o části uplatněného nároku. Nápravou takového stavu by bylo vydání doplňujícího rozhodnutí ve smyslu § 166 o. s. ř. Neexistující výrok rozhodnutí krajského soudu ovšem předmětem dovolacího přezkumu být nemůže a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle § 236 odst. 2 o. s. ř. přípustné.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka vysvětluje, že z důvodu hospodárnosti soudního řízení podala dva žalobní návrhy v jednom podání. Posesorní žalobou se domáhala navrácení do pokojného stavu, který narušil vedlejší účastník uzavřením brány umístěné ve veřejném prostoru, jímž zabránil přístupu na pozemek v jejím podílovém spoluvlastnictví. Petitorní žalobou se dožadovala ochrany zákonného práva užívat veřejný prostor bez omezení, nikoliv držby tohoto práva. Právo užívat veřejné prostranství každým bez omezení vychází z pevného právního základu [zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)], čímž žaloba splňovala požadavek vyplývající z § 80 o. s. ř. a nebylo by nutné dokazovat důležitý právní zájem. Okresní soud posesorní žalobu zamítl doplňujícím usnesením s neurčitým a nepřezkoumatelným odůvodněním. Petitorní žalobu měl zamítnout usnesením č. j. 29 C 288/2023-121. Krajskému soudu, který oba žalobní návrhy spojil ke společnému řízení, vytýká, že šel nad rámec žaloby, když u posesorní žaloby zkoumal vlastnická práva stěžovatelky a zpochybňoval její tvrzení o nabytí pozemku v jejím spoluvlastnictví. Zpochybňuje tvrzení krajského soudu, že držba veřejného práva je vyloučena, neboť se žádné držby tohoto práva nedomáhala, nýbrž petitorní žalobou požadovala ochranu před omezením práva na užívání veřejného pozemku. O petitorní žalobě však krajský soud nerozhodl. Rozhodnutí obecných soudů považuje za překvapivá. Nejvyšší soud postupoval nesprávně, vytknul-li stěžovatelce, že petitorní návrh, o kterém nebylo rozhodnuto, měla řešit pomocí vydání doplňujícího usnesení podle § 166 o. s. ř. Závěrem poukazuje na další spory, které vede mj. i s vedlejším účastníkem a z nichž dovozuje nerovný přístup obecných soudů k účastníkům řízení.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná ovšem toliko proti usnesení Nejvyššího soudu.

8. Proti usnesení krajského soudu a okresního soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, přičemž Nejvyšší soud neměl prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv. Nesplnila-li stěžovatelka podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na její ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). Týkalo-li se tedy napadené usnesení krajského soudu žaloby z rušené držby, nebylo proti němu dovolání objektivně přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř.]. Podala-li přesto stěžovatelka proti tomuto usnesení dovolání, nevyčerpala řádně procesní prostředky k ochraně svého práva a Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Jak již bylo vysvětleno výše, Ústavní soud se mohl zabývat pouze rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto podle § 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř. K tomu je třeba předně podotknout, že usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z limitů vymezených mu ústavním pořádkem. To se v nyní posuzované věci nestalo.

11. K rozhodnutí Nejvyššího soudu lze jen ve stručnosti uvést, že žaloba na ochranu z rušené držby sleduje naplnění hmotněprávního institutu ochrany a uchování držby (§ 1003 až 1008 obč. zák.) ve formě zkráceného řízení (§ 176 a násl. o. s. ř.), proto není žádoucí, aby pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu podléhalo dovolacímu přezkumu.

12. Závěrem je třeba doplnit, že v souladu s dispozičním oprávněním stěžovatelky coby účastnice řízení bylo soudní řízení vedeno jako řízení o žalobě z rušené držby, o čemž svědčí mj. i označení žaloby a v záhlaví napadených rozhodnutích uvedený předmět řízení. Teprve v odvolacím řízení, když rozhodnutí okresního soudu vyznělo pro stěžovatelku nepříznivě, začala tvrdit, že zamýšlela i podání žaloby na ochranu zákonného práva užívat veřejný prostor bez omezení (tedy v jejím podání petitorní žaloby). Namítala-li stěžovatelka, že o tomto návrhu nebylo rozhodnuto, nelze nyní po Ústavním soudu požadovat, aby sám rozhodoval o těchto domněle chybějících výrocích rozhodnutí obecných soudů, nebo dokonce aby je sám nahrazoval. V této souvislosti je správná poznámka Nejvyššího soudu, že nápravou eventuálního vadného stavu je návrh na vydání doplňujícího usnesení ve smyslu § 166 o. s. ř.

13. V části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části (proti usnesení Nejvyššího soudu) Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu