Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. rer. oec. Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., MBA, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Křižíkova 52/48c, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 7 As 261/2024-51, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Magistrát města Hradec Králové (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 5. 3. 2024 č. j. MMHK/161209/2024/OP/Šed uznal stěžovatele vinným z přestupku podle § 93m odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysokých školách"), kterého se měl dopustit úmyslně tím, že ve dnech uvedených ve výroku rozhodnutí užil při své znalecké činnosti titul ve zkratce "dr." a rovněž ve zkratce "Dr.", a dále na svých osobních internetových stránkách prezentoval u svého jména titul ve zkratce "dr.", ačkoliv ho nezískal žádným ze svých studií a není oprávněn k jeho užívání. Stěžovateli byl za přestupek uložen správní trest pokuty ve výši 5 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 23. 4. 2024 č. j. KUKHK-13538/SM/2024 zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí magistrátu a napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel namítal, že se nemohl dopustit neoprávněného užívání titulu absolventa vysoké školy, protože na univerzitě ve Švýcarské konfederaci získal titul "Dr. rer. oec.", vysokoškolské vzdělání mu bylo uznáno Masarykovou univerzitou v Brně, a titul "Dr." používá jako "zkrácenou verzi" získaného a uznaného titulu. Této námitce vedlejší účastník nepřisvědčil, neboť stěžovatel nebyl oprávněn titul jakkoliv zkracovat. Stěžovatel přitom užívá titul "dr." v dokumentech i po pravomocném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 7. 2023 č. j. 29 A 7/2022-61, kterým byla zamítnuta jeho dřívější žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka o uložení správního trestu pokuty 1 000 Kč za obdobné přestupkové jednání.

3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel správní žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), v níž především namítl, že pouze užívá zkrácenou verzi svého řádně získaného titulu. Zákon o vysokých školách nezná titul ani zkratku "Dr." nebo "dr.", pročež se stěžovatel pojmově nemohl dopustit přestupku neoprávněného užívání akademického titulu. Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege. Dále poukázal na to, že držiteli titulu "doktor" z členského státu Evropské unie svědčí právo používat ve všech formálních, právních a zveřejněných sděleních označení "doktor" nebo "Dr." bez dalších dodatků. Tuto skutečnost správní orgány nevzaly v potaz, ani nezkoumaly právní úpravu udělování a používání titulů ve švýcarském právu. Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2024 č. j. 32 A 5/2024-46 zamítl správní žalobu stěžovatele jako nedůvodnou. V odůvodnění především odkázal na svůj dřívější rozsudek č. j. 29 A 7/2022-61, v němž vypořádal tytéž námitky stěžovatele. Bylo nesporné, že stěžovateli byl v roce 1999 univerzitou ve Švýcarské konfederaci udělen akademický titul "doktor der wirschafts-wissenschaften". Z diplomu zahraniční univerzity, jakož i z osvědčení Masarykovy univerzity v Brně o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice vyplývá, že stěžovatel je oprávněn tento akademický titul užívat ve zkratce "Dr. rer. oec". Z uvedených podkladů naopak neplyne, že by byl stěžovatel oprávněn uvedenou zkratku titulu dále zkracovat, o to více do podoby, která podle zákona o vysokých školách přísluší absolventům postgraduálního studia v letech 1990 až 1998. K tvrzení stěžovatele o právu všech držitelů akademické hodnosti "doktor" z členského státu Evropské unie používat titul "dr." krajský soud poznamenal, že tvrzení stěžovatel ničím nepodložil, přičemž podle něj žádná taková úprava ani neexistuje. Na posouzení jednání stěžovatele nic nemění ani skutečnost, že titulem "dr." či "Dr." byl označen jinými státními orgány nebo institucemi, včetně Nejvyššího správního soudu. Státní orgány zpravidla vycházejí z toho, jak se daná osoba sama vůči nim prezentuje, čímž neschvalují přestupkové jednání. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou o absenci společenské škodlivosti přestupku.

4. Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl kasační stížností, v níž zopakoval argumentaci uvedenou již ve správní žalobě a namítl jeho nepřezkoumatelnost, kterou spatřoval v tom, že z rozsudku není "znatelný vlastní právní názor" krajského soudu, který pouze odkázal na své dřívější rozhodnutí. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s. Stěžovatel se k přijatelnosti své kasační stížnosti vůbec nevyjádřil, resp. neuvedl žádný důvod, proč by ji Nejvyšší správní soud měl považovat za přijatelnou (podstatně přesahující jeho vlastní zájmy). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že si je vědom neexistence své judikatury ohledně (ne)naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 93m odst. 1 zákona o vysokých školách v kontextu užívání titulu "Dr." či "dr.". V tomto smyslu se mohla nabízet úvaha o naplnění podmínky přijatelnosti kasační stížnosti spočívající v řešení právních otázek dosud v judikatuře Nejvyššího správního soudu neřešených. V souvislosti s touto podmínkou přijatelnosti však stěžovatel neuplatnil žádnou přípustnou kasační námitku. Předmětný stížnostní bod byl pouze zkopírovaným textem žaloby, ve kterém bylo v zásadě jen zaměněno slovo "žalobce" za slovo "stěžovatel", popřípadě "správní orgán" za "soud". Nejvyšší správní soud odkazem na svá dřívější rozhodnutí poznamenal, že se nemohl zabývat stížnostní argumentací, která je shodná s argumentací žalobní, neboť tu je třeba považovat za nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel v tomto ohledu neuplatnil žádnou přípustnou námitku, která by mohla svědčit přijatelnosti kasační stížnosti. Za přípustnou by bylo možné považovat pouze námitku, která míří na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Tato námitka však není důvodná, resp. k ní existuje judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou stěžovatele odkázal. Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatel uplatňuje totožné námitky jako v řízení o správní žalobě vedené krajský soudem pod sp. zn. 29 A 7/2022.
Odkázal-li v podrobnostech krajský soud na odůvodnění svého dřívějšího rozsudku v obdobné věci téhož stěžovatele, nezatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Vzhledem k procesní ekonomii řízení není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel rekapituluje obsah rozhodnutí správních orgánů a správních soudů a namítá porušení výše uvedeného základního práva (viz bod 1.). Podotýká, že žádný právní předpis neoznačuje jeho jednání za protiprávní, neboť užívá řádně získaný a uznaný titul ve své zkrácené podobě. Poukazuje také na praxi některých státních orgánů, které stěžovatele označují titulem "Dr." Podřazení jednání stěžovatele pod skutkovou podstatu přestupku podle § 93m odst. 1 zákona o vysokých školách je "evidentně liché", protože správní orgány i soudy se dopouští excesivního výkladu právní normy. Zdůrazňuje, že na základě osvědčení Masarykovy univerzity je oprávněn užívat zahraniční akademický titul, přičemž od roku 2001 mají osoby, které jsou držiteli "hodnosti doktor" z členského státu Evropské unie, právo používat označení "doktor" nebo "Dr." bez dalších dodatků.

6. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že svévolně vykládá, jaká otázka přesahuje zájmy stěžovatele, a jaká nikoliv, aniž by řádně odůvodnil hledisko, jaké na posouzení uplatnil. Stěžovatel v kasační stížnosti "zcela jasně definoval právní otázku, která má být... vyřešena, a to přípustnost užívat řádně získaného titulu uděleného Univerzitou v Teufenu ve Švýcarsku... ve zkrácené verzi". Sám Nejvyšší správní soud připustil, že k výkladu § 93m odst. 1 zákona o vysokých školách neexistuje ustálená judikaturu, přesto však kasační stížnost odmítl. Tento postup pokládá stěžovatel za "zcela absurdní, nepochopitelný a nepředvídavý". V kasační stížnosti dále stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Je toho názoru, že Nejvyšší správní soud měl této námitce přisvědčit, neboť z odůvodnění každého rozhodnutí musí být znatelný vlastní právní názor soudu na věc. Tomu nedostojí odkaz na rozsudek stejného soudu, který již obdobnou věc rozhodoval. Věc přesahuje zájmy stěžovatele v tom smyslu, aby soudy neupíraly účastníkům soudního řízení právo na řádné odůvodnění rozhodnutí.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), protože stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti usnesení Nejvyššího správního soudu nebyl takový prostředek přípustný.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, není garance úspěchu v řízení, ale požadavek, aby bylo řízení jako celek vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny.

9. Posuzovaná věc je svou povahou bagatelní (viz bod 2. výše). U takových věcí Ústavní soud přistupuje ke kasačnímu zásahu pouze v případě výjimečné (excesivní) svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, pokud nastala kolize se samotnou podstatou ústavně zaručeného základního práva [např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24, bod 6. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. Stejně tak může věcný přezkum opodstatňovat kvantitativní stránka věci, pokud by napadeným rozhodnutím byl z nějakého důvodu zásadním způsobem stěžovatel dotčen ve své majetkové sféře [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), bod 33.]. Takové okolnosti však stěžovatel ani neuvádí, resp. se omezuje na "argumentaci" o "přesahu" své věci pouze v rovině jím požadované podrobnosti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu (viz výše bod 6. in fine).

10. Ústavní soud předesílá, že je vázán petitem ústavní stížnosti. V něm stěžovatel napadl toliko usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. Ústavní soud proto není oprávněn přezkoumávat předcházející rozsudek krajského soudu, natož snad rozhodnutí správních orgánů v přestupkové věci stěžovatele. Nepřísluší mu tak zabývat se četnými námitkami stěžovatele, které nesměřují přímo proti usnesení Nejvyššího správního soudu (viz bod 5. výše).

11. Podle § 104a s. ř. s. platí, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele), odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li věc svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Přestože stěžovatel není povinen v kasační stížnosti vymezit, v čemž přesně spatřuje zásadní přesah svých vlastních zájmů, a proč tak shledává kasační stížnost přijatelnou (přičemž tímto vymezením není Nejvyšší správní soud vázán - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2022 č. j. 8 As 79/2022-32, bod 19.), je v jeho vlastním zájmu tak učinit. V opačném případě, který nastal i v posuzované věci, lze považovat za logické a zcela dostatečné, pokud Nejvyšší správní soud stručně a poněkud obecněji odůvodní, proč kasační stížnost považuje za nepřijatelnou.

12. Podstatné je, že byť by byl naplněn předpoklad přijatelnosti kasační stížnosti spočívající v řešení právní otázky v judikatuře Nejvyššího správního soudu dosud neřešené, stěžovatel v této souvislosti neuplatnil žádnou přípustnou kasační námitku, neboť jeho kasační stížnost byla v zásadě "překopírovanou" správní žalobou, a tento závěr Nejvyššího správního soudu stěžovatel nezpochybňuje. Obzvláště v této situaci a vzhledem k bagatelní povaze věci není namístě, aby Ústavní soud porovnával kasační stížnost se správní žalobou a předcházejícími podání stěžovatele a přezkoumával tak závěr Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud již v několika rozhodnutích zdůraznil, že pokud stěžovatel v kasační stížnosti pouze reprodukuje žalobní tvrzení a nijak se nevymezí proti rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne, přičemž takový postup je ústavně souladný (viz např. nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 623/23, bod 17.).

13. Přijatelnost kasační stížnosti pak podle Nejvyššího správního soudu nemohla založit ani námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Tento závěr přitom Nejvyšší správní soud náležitě ozřejmil, jak je ostatně patrné již ze shrnutí výše (bod 4. in fine), a stěžovatele odkázal na přiléhavou judikaturu. K námitce stěžovatele, že není patrné, na základě jakých hledisek Nejvyšší správní soud posuzoval podstatný přesah jeho vlastních zájmů, odkazuje Ústavní soud na bod 6. odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu a na vymezení jednotlivých hledisek jeho judikaturou (z nauky k tomu viz např. POTĚŠIL, L. Kasační stížnost. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 124 a násl.).

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu