Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. V., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2025 č. j. 47 To 38/2025-46 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2024 č. j. 0 Nt 19051/2024-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, 11. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 18. 9. 2024 č. j. KRPT-119541-142/TČ-2024-070742 zahájila trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

3. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. 0 Nt 16084/2024 vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že vazba u něj počíná ode dne 17. 9. 2024, kdy byl poprvé podle protokolu o zadržení omezen na osobní svobodě. Ke dni 17. 12. 2024 ze zákona pominul vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu. Následně okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že podle § 72 odst. 1 a § 71 odst. 1 písm. b) trestního řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu, nepřijal písemný slib stěžovatele, rozhodl, že nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka nad stěžovatelem, nelze ji nahradit uložením některého z předběžných opatření, nepřijal nabídku peněžité záruky matky stěžovatele a zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.

4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy posoudily jeho návrhy na nahrazení vazby alternativními opatřeními, zejména zárukou důvěryhodné osoby, nepřípustně formálně a bez náležitého přezkoumání. Brojí proti tomu, že okresní soud ve svém rozhodnutí nevyhověl návrhu na přijetí záruky, kterou nabízela jeho matka, a zároveň nevydal konkrétní výrok, jenž by byl výrazem posouzení tohoto návrhu. Stěžovatel vytýká, že okresní pouze v odůvodnění usnesení uvedl, že jeho matka a družka nebyly shledány jako osoby způsobilé poskytnout tyto záruky, aniž by se zabýval konkrétními okolnostmi a motivací těchto osob, a vycházel z domněnek o jejich schopnosti pozitivně ovlivnit jeho chování, přičemž věc podrobněji nezkoumal. Stěžovatel poukazuje, že jeho matka předložila okresnímu soudu písemné prohlášení, v němž se zavázala k podpoře a péči o něj, předstoupila před soud jako svědek a svou vůli jednoznačně projevila. Dále dovozuje, že soudy měly povinnost interpretovat nabídku záruky podle jejího skutečného obsahu, nikoli pouze podle formálních nedostatků v označení nebo formulaci. Stěžovatel se vymezuje proti závěru krajského soudu, který označil nabídku záruky za neexistentní či natolik nekvalitní, že o ní nebylo třeba rozhodovat, a vytýká, že takové hodnocení je nejen formalistické, ale i v rozporu s textem zákona.

6. Stěžovatel rovněž zpochybňuje požadavek krajského soudu, aby nabídka záruky obsahovala konkrétní opatření, která mají být proti němu uplatňována, a namítá, že taková povinnost ze zákona nevyplývá. Podle něj je smyslem institutu záruky důvěryhodné osoby převzetí dohledu nad dalším chováním obviněného, což jeho matka výslovně deklarovala. Podle stěžovatele nelze zcela odmítnout nabídku záruky pouze pro absenci detailního popisu konkrétních opatření, zvláště byla-li osoba poskytující záruku ochotna čelit dotazům soudu a státního zástupce během vazebního zasedání.

7. Stěžovatel vytýká oběma soudům, že jejich postup byl nepřiměřeně formalistický a v rozporu s požadavkem na zajištění efektivního přístupu k soudu, jak vyžaduje čl. 36 odst. 1 Listiny a judikatura Ústavního soudu [srov. nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 (N 129/100 SbNU 410)] i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 5. 4. 2018 ve věci Zubac v. Chorvatsko, stížnost č. 40160/12, § 97). Má za to, že obecné soudy na něj kladly nepřiměřené požadavky, které překračují smysl a účel právní úpravy, a tím fakticky bránily naplnění práva na soudní ochranu.

8. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud nevyhověl ani dalším navrženým alternativám k vazbě, jako byly písemný slib, dohled probačního úředníka a peněžitá záruka, aniž by dostatečně odůvodnil, proč tyto instituty považuje za nedostatečné. Zdůrazňuje, že jeho matka byla poučena o významu a důsledcích peněžité záruky.

9. Stěžovatel se závěrem vyslovuje, že soudy svá rozhodnutí zatížily vadou nepřezkoumatelnosti a porušily jeho právo na spravedlivý proces.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

IV. a)
Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).

12. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

13. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost, neboť představuje významný zásah do života obviněného, izoluje jej od jeho rodinného a sociálního prostředí a často jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

14. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc.

15. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura ESLP, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).

16. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo ke zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453) nebo ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).

IV. b)
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a shledal, že obecné soudy vysvětlily, proč shledaly ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.

18. Lze opětovně připomenout, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby, resp. v ní ponechán. Obecné soudy v napadených rozhodnutích při aplikaci § 67 písm. c) trestního řádu vycházely z konkrétní skutkové situace, kdy podle jejich závěrů veškeré indicie svědčí pro to, že protiprávní jednání bylo pácháno prakticky systematicky po delší dobu. Stěžovatel byl již ve třech případech pravomocně odsouzen pro protiprávní jednání na úseku nealkoholové toxikomanie (v letech 2012, 2014 a 2019), přičemž trestné činnosti, která je mu nyní kladena za vinu, se měl začít dopouštět nedlouho po posledním výkonu trestu (propuštěn byl v srpnu 2022), který vykonával pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, tedy jde již o speciální recidivu v páchání uvedeného trestného činu. Další jeho odsouzení byla zejména pro protiprávní jednání majetkového charakteru. Podle obecných soudů je velmi významným rovněž fakt, že stěžovatel je dlouholetým konzumentem pervitinu a jeho užívání provázelo i období před jeho zadržením, přičemž lze důvodně předpokládat, že si trestnou činností, která je mu nyní kladena za vinu, obstarával drogu pro svou potřebu, ale také mělo docházet k její distribuci dalším osobám se zištným úmyslem. Obecné soudy dovodily, že tyto okolnosti samy o sobě svědčí pro uvedený důvod vazby, neboť tohoto protiprávního jednání se stěžovatel měl dopouštět na svobodě opakovaně a od obdobného počínání jej neodradil ani běh zkušební doby podmíněného odsouzení.

19. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že obecné soudy posoudily jeho návrhy na nahrazení vazby alternativními instituty, zejména zárukou důvěryhodné osoby, nepřípustně formálně a bez náležitého přezkoumání, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu. Odkaz obecných soudů na § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, který stanoví obsahové náležitosti záruky důvěryhodné osoby (zahrnující převzetí dohledu nad dalším chováním obviněného a učinění opatření, že se obviněný dostaví na vyzvání k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu), ve spojení se závěrem, že je nesplnila podání matky stěžovatele nazvaná "Příslib podpory obviněného" a "Příslib bydlení" vyhotovený jeho družkou, nelze považovat za formalismus, přičemž stěžovatel neargumentuje relevantním způsobem, že tyto písemnosti ve skutečnosti všechny trestním řádem předvídané náležitosti naplňovaly. Obecným soudů lze přisvědčit, že výpověď matky stěžovatele u vazebního zasedání nemohla tyto nedostatky zhojit, neboť se týkala zejména jejího zdravotního stavu, péče o dcery stěžovatele, bydlení a majetkových poměrů a vztahu ke stěžovateli.

20. Okresní soud tedy nepochybil tím, že o zárukách, jejichž existenci stěžovatel dovozuje, nerozhodl samostatným výrokem. Okresní soud doplnil, že matka stěžovatele nemá dostatečný vliv na stěžovatele ani schopnost pozitivně usměrňovat jeho chování, což vyplývá i ze skutečnosti, že při výslechu uvedla, že nevěděla o jeho užívání drog, přestože sám přiznal užívání pervitinu od roku 1997. Dále zmínil, že stěžovatelova družka nepracuje, v minulosti užívala drogy a podle slov stěžovatele byla dokonce souzena za trestnou činnost. Jakkoli lze - se zřetelem k výše uvedeným obsahovým nedostatkům "záruk" - tyto úvahy považovat za nadbytečné, je zjevné, že nezpůsobují neústavnost napadených usnesení (superfluum non nocet).

21. Stěžovatel posléze dovozuje, že soudy pochybily tím, že nepřijaly též další opatření nahrazující vazbu bez přesvědčivého odůvodnění. Obecné soudy však v odůvodnění svých usnesení vymezily, proč nepovažují písemný slib, dohled probačního úředníka, předběžná opatření ani peněžitou záruku za dostatečné záruky eliminace rizika opakování trestné činnosti. Vysvětlily, že vzhledem k povaze stíhané trestné činnosti, recidivě a osobnosti stěžovatele je preventivní účinek těchto opatření nedostatečný. Ústavní soud nepovažuje za neudržitelnou ani argumentaci okresního soudu, který zmínil, že stěžovatelova matka nabídla peněžitou záruku, kdy jejím zdrojem měly být starobní důchod, popř. pěstounský příspěvek, což tento soud spojoval s rizikem nepříznivých dopadů do její sociální situace. Argumentace obecných soudů odpovídá standardům rozhodování o nahrazení vazby a nelze jej označit za ústavně nekonformní.

22. Rozhodnutí nejsou formalistická ani svévolná, ale vycházejí z konkrétních skutkových okolností věci. Požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí byl v dané věci naplněn v rozsahu, který odpovídá povaze vazebního rozhodování a ústavním standardům.

23. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení respektují ústavněprávní normy, včetně čl. 8, 36 a 38 Listiny. Vazba je proporcionální k závažnosti obvinění, soudy přezkoumaly důvody vazby a dospěly k závěru, že riziko předvídané v § 67 písm. c) trestního řádu přetrvává, přičemž nahrazení vazby alternativními opatřeními není opodstatněné, a tedy právo stěžovatele na soudní ochranu nebylo omezeno.

24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, neústavní nedostatky nevykazuje. Usnesení obecných soudů byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla skutečnosti, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výše specifikovaným způsobem, jsou v jejich usneseních přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy řádného procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny a zásada subsidiarity vazby, nebyly podle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

V.
Závěr

25. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu