Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Scantlebury, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou, sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 č. j. 22 Cdo 208/2025-496 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. července 2024 č. j. 29 Co 11/2024-441, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Veroniky Peškové a Štefana Samka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Vedlejší účastníci se po stěžovatelce domáhali odstranění dřevěného oplocení stojícího na části pozemku v jejich vlastnictví.

3. Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") výrokem I v pořadí druhého rozsudku ze dne 16. 10. 2023 č. j. 12 C 83/2020-395 žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost odstranit vlastní dřevěné oplocení z části pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků vymezené geometrickým plánem specifikovaným v tomto výroku, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Výrokem II rozhodl o nákladech řízení.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že část pozemku, na které se oplocení nachází, nenabyla stěžovatelka vydržením, neboť při obvyklé opatrnosti mohla v průběhu 10leté vydržecí doby (od 2. 6. 2003 do 2. 6. 2013) zjistit, že jí sporná část pozemku nepatří. Uvedl, že objektivní pochybnosti o vlastnictví připlocené části pozemku musela mít stěžovatelka už na základě obsahu kupní smlouvy uzavřené s obcí J. v roce 1993, kterou sousední pozemky nabyli její právní předchůdci a kterou měla při nabytí darováním v roce 2003 k dispozici spolu s geometrickým plánem. Na nesrovnalosti byla navíc upozorněna nejpozději v roce 2012 svědkem Stanislavem Pýchou a v roce 2012 byly také před její vjezdovou bránou umístěny geodetické značky. Tyto okolnosti by při běžné opatrnosti vedly k ověření správnosti hranic, omyl o průběhu hranic proto nemohl být v dané situaci omluvitelný. Odstranění plotu považoval krajský soud za účelné, neboť jeho stavba omezuje vedlejší účastníky v příjezdu na jejich pozemek.

5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka nastolila jako dosud neřešenou otázku, zda do obvyklé opatrnosti nabyvatele pozemku lze zahrnout povinnost znát význam speciálního kartografického znaku "slučka", případně jiných znaků používaných v geometrickém plánu. Nejvyšší soud se nejprve v obecné rovině vyjádřil k otázce dobré víry držitele a posuzování oprávněnosti držby. Úvahu krajského soudu o existenci objektivní pochybnosti o vlastnictví připlocené části pozemku u stěžovatelky nepovažoval za nepřiměřenou, ani za nedostatečně odůvodněnou. Dovolacími námitkami proti hodnocení výpovědi svědka Stanislava Pýchy stěžovatelka nepřípustně napadala skutková zjištění krajského soudu, přičemž svou vědomost o umístěných geodetických značkách v dovolání zcela pominula. Nejvyšší soud doplnil, že ke ztrátě oprávněné držby přitom nevede až jistota, že držitel není vlastníkem, postačí, že se jakkoli seznámí se skutečností, která je objektivně způsobilá pochybnost o vlastnickém právu vyvolat. Zjistil-li krajský soud, že pochybnost o vlastnickém právu ke sporné části pozemku mohlo u stěžovatelky vyvolat více skutečností, bylo nadbytečné zabývat se tím, zda mezi obvyklou opatrnost nabyvatele patří znalost významu znaku "slučka" v geometrickém plánu, případně i jiných znaků používaných v geometrickém plánu. I kdyby byl totiž tento závěr krajského soudu nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit, neboť další důvody, pro které krajský soud shledal nedostatek oprávněné držby, v dovolacím přezkumu obstály.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí, jakož i způsob nabytí sporného pozemku u ní i jejích právních předchůdců. Domnívá se, že spornou část pozemku řádně vydržela, a pokud by se tak nestalo, vydrželi ji její právní předchůdci. Nesouhlasí se závěrem, že ona nebo její právní předchůdci nebyli v dobré víře. Nejvyššímu soudu vytýká, že rozhodl formalisticky a řádně se nevypořádal s jejími argumenty, neboť se věnoval pouze dobré víře stěžovatelky, ale nikterak se nezabýval dobrou vírou jejích právních předchůdců, pro něž neplatí závěry ohledně narušení dobrověrné držby, které se týkaly stěžovatelky. Stěžovatelka dále nesouhlasí s interpretací výpovědi svědka Stanislava Pýchy, který si nechal provést zaměření pouze svých pozemků a pozemků vedlejších účastníků, ale toto zaměření se netýkalo pozemků stěžovatelky, z čehož nelze dovozovat zpochybnění dobré víry. Dále opakuje, že osoba s rozumem průměrného člověka nemohla z geometrického plánu zjistit, že sporná část pozemku patří k jinému pozemku, než k pozemku ve vlastnictví stěžovatelky, resp. jejích právních předchůdců. Na výseku z geometrického plánu zachycujícího spornou část pozemku demonstruje, že laik nemůže zjistit, co konkrétně je na něm znázorněno a kudy vede hranice pozemku. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že měla při obvyklé opatrnosti dokázat identifikovat speciální značku (slučku) v geometrickém plánu. Vyslovuje přesvědčení, že nezjištění hranic pozemků z geometrického plánu nemůže vyloučit oprávněnou držbu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Pro stávající věc je rozhodující posouzení, zde stěžovatelka, resp. její právní předchůdci, mohli vydržet vlastnické právo k části pozemku, na němž je umístěn plot, jehož odstranění se vedlejší účastníci domáhají. Z rekapitulace ústavní stížnosti a argumentů v ní obsažených se podává, že stěžovatelka, byť poukazuje na zásah do svých ústavně zaručených práv, v zásadě pouze polemizuje se zjištěními a z nich vyvozenými závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Nelze rovněž přehlédnout, že její argumentace spočívá z podstatné části pouze v opakování argumentů, které uplatnila již dříve a které byly obecnými soudy dostatečně zodpovězeny.

10. K otázce dobré víry a posouzení oprávněnosti držby se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz bod 11). Jeho názor koresponduje s tím, jak obecně v těchto věcech judikuje Ústavní soud. Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2000/18 (N 52/93 SbNU 193) konstatoval, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem majícím za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby. Je třeba ji hodnotit objektivně; nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v dobré víře, a druhá nikoliv. Ze slov v dané době účinného zákona "se zřetelem ke všem okolnostem" vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.

11. Dobrá víra stěžovatelky byla v průběhu vydržecí doby (tj. od nabytí nemovitostí od jejích právních předchůdců dne 2. 6. 2003 do 2. 6. 2013) zpochybněna zejména tím, že na nesoulad mezi faktickým a právním stavem byla upozorněna v roce 2012, což bylo v řízení prokázáno svědeckou výpovědí Stanislava Pýchy (k tomu bod 35 napadeného rozsudku okresního soudu), ale i dalšími okolnostmi (stěžovatelka měla k dispozici geometrický plán, na němž byly vyznačeny hranice pozemku; všimla si v terénu vyznačených hraničních bodů po zaměření pozemků provedeného v roce 2011). Bez ohledu na stěžovatelkou tvrzený argument, že pro laika je geometrický plán s vyznačenými speciálními znaky nesnadno čitelný, nelze za daného jinak dobře prokázaného skutkového stavu považovat rozhodnutí obecných soudů o absenci dobré víry nutné k vydržení části sporného pozemku za nepřiměřené. Ze strany stěžovatelky jde o polemiku s hodnocením provedených důkazů, která nedosahuje ústavněprávní roviny.

12. Dobrá víra byla přitom zpochybněna i u právních předchůdců stěžovatelky, resp. především u otce stěžovatelky Ing. Rejška, kteří nejprve vybudovali plot a poté uzavřeli kupní smlouvu č. 26/93 s dosavadním vlastníkem (obcí J.), která však nezahrnovala sporný pozemek. Dobrou vírou právních předchůdců stěžovatelky se zabýval krajský soud v usnesení ze dne 13. 1. 2023 č. j. 29 Co 43/2022-323 (k tomu zejména bod 25 usnesení), kterým byl zrušen v pořadí první zamítavý rozsudek okresního soudu ze dne 18. 11. 2021 č. j. 12 C 83/2020-250. Krajský soud v něm dovodil, že z obsahu obou částí kupní smlouvy č. 26/93 (textové a obrazové) nevyplývá, že by silná čára na geometrickém plánu byla vlastnickou hranicí a zároveň polohopisným prvkem - plotem. Při běžné opatrnosti by z ní však každý kupující mohl a měl dovodit, že předmětem kupní smlouvy s obcí nebyla Ing. Rejškem zaplocená část pozemku ve tvaru nerovnostranného trojúhelníku sousedící s pozemkem ve vlastnictví vedlejších účastníků. Z uvedeného je zřejmé, že se obecné soudy dostatečně zabývaly existencí dobré víry, jak u stěžovatelky, tak i u jejích právních předchůdců a v tomto směru jim nelze nic vytýkat.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu