Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Uruguayská 380/17, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2024 č. j. 4 To 519/2024-42, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2024 č. j. 4 To 519/2024-42 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2024 č. j. 4 To 519/2024-42 se ruší.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") trestním příkazem ze dne 21. 12. 2022 č. j. 1 T 93/2022-121 stěžovatele uznal vinným z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin a podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti R&R Pilka, s. r. o., společně a nerozdílně se spoluodsouzeným L. Z. částku 55 500 Kč a se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 2 trestního řádu).

3. Okresní soud usnesením ze dne 31. 10. 2024 č. j. 1 Nt 201/2024-35 rozhodl, že podle § 284 odst. 1 trestního řádu se ve prospěch stěžovatele povoluje obnova řízení, které skončilo výše uvedeným trestním příkazem, protože vyšly najevo skutečnosti soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (§ 278 odst. 1 trestního řádu), a v důsledku toho se zrušuje uvedený trestní příkaz v rozsahu týkajícím se stěžovatele, jakož i další na něho obsahově navazující rozhodnutí, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu.

4. Z podnětu stížnosti státního zástupce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil usnesení okresního soudu a znovu rozhodl tak, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 11 T 93/2022 se podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítá, neboť důvody podle § 278 odst. 1 trestního řádu nejsou dány.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že krajský soud porušil jeho ústavně zaručená práva tím, že zrušil usnesení okresního soudu v neveřejném zasedání a sám návrh na povolení obnovy řízení zamítl, aniž by znovu provedl dokazování nebo umožnil stěžovateli a jeho obhájci účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Tento postup označuje za rozhodnutí "kabinetní justice", které je překvapivé a odporuje principům spravedlivého procesu.

6. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259)], ze kterého vyplývá, že rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova trestního řízení, může ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout podle § 283 písm. d) trestního řádu (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen způsobem uvedeným v § 286 odst. 1 trestního řádu, tj. ve veřejném zasedání, zatímco opačný výklad je v rozporu s požadavkem kontradiktornosti řízení a dokazování garantovaným v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny.

7. Dále stěžovatel cituje nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1377/16 (N 175/82 SbNU 705), který princip kontradiktornosti a rovnosti stran v řízení o obnově rozvinul tak, že v řízení o stížnosti proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba analogicky aplikovat ustanovení upravující odvolací řízení v trestní věci samé. Z tohoto nálezu vyplývá, že jelikož stížnostní soud může provádět a hodnotit důkazy, načež rozhoduje o meritu věci (ve smyslu povolení obnovy), musí pro zachování zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti stran rozhodovat ve veřejném zasedání.

8. Stěžovatel dokládá protokolem ze dne 16. 12. 2024, že krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, a dovozuje, že tím jednoznačně porušil zásadu kontradiktornosti a právo na obhajobu, protože jemu ani jeho obhájci neumožnil se k věci vyjádřit. Takový postup je v rozporu s ústavně zaručenými právy a měl by vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.

III.
Průběh řízení před Ústavním soudem

9. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

10. Krajský soud ve vyjádření uvádí, že novým důkazem relevantním pro obnovovací řízení má být změna výpovědi spoluodsouzeného L. Z. Podle krajského soudu okresní soud hodnotil změněnou výpověď Z. nekriticky a nezkoumal její spolehlivost ve vztahu k předchozím zjištěním objektivně doloženým v dřívějším řízení. Oproti tomu, krajský soud se spolehlivostí nového důkazu pečlivě zabýval a obsah výpovědi porovnal s genezí opatřování jednotlivých důkazů. Ta totiž, jak je uvedeno v bodě 18. napadeného usnesení, věrohodnost změněné výpovědi spoluodsouzeného L. Z. vyvrací. Důkladné posouzení spolehlivosti důkazu, který označuje stěžovatel za klíčový pro rozhodnutí o své vině, přitom nemůže porušit právo odsouzeného na spravedlivý proces.

11. Krajské státní zastupitelství vyjádření nepodalo.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel proti napadenému usnesení prostředek k ochraně svého práva neměl k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

V. A. Obecná východiska

13. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), bod 16.]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)].

14. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i z § 13 a 23 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud je vázán svou vlastní nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Stejně tak každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (viz mutatis mutandis § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Jde o projev předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady legitimního očekávání účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že co do skutkových okolností i právního posouzení je věc stěžovatele plně srovnatelná s věcí, o níž bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 566/13, jakož i nálezy ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) a ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141), je Ústavní soud právními závěry uvedenými v těchto nálezech vázán. Jinými slovy, tyto nálezy předurčují výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti ve stěžovatelově věci.

15. Ústavní soud v uvedených nálezech zodpověděl otázku, zda v neveřejném zasedání může soud druhého stupně postupovat i v řízení o stížnosti podle § 286 odst. 3 trestního řádu, a to tak, že návrh na povolení obnovy, kterému soud prvního stupně vyhověl, sám v neveřejném zasedání zamítne z důvodu uvedeného v § 283 písm. d) trestního řádu. Ze závěru této judikatury Ústavního soudu plyne, že rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova, může podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout podle § 283 písm. d) trestního řádu (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen způsobem uvedeným v § 286 odst. 1 trestního řádu, tedy ve veřejném zasedání.

16. Ústavní soud v odkazovaných nálezech neponechal stranou ani problematiku tzv. překvapivosti rozhodnutí soudu druhého stupně [srov. též nálezy ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU 75) a ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311)], tak i otázky důkazního řízení a hodnocení důkazů tímto soudem. Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu. Důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter, který v neveřejném zasedání zajistit nelze, proto rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti podle § 286 odst. 3 trestního řádu je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci (srov. § 259 odst. 3, § 263 odst. 7 trestního řádu).

17. Součástí práva na soudní ochranu je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nálezy ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 569/05 (N 100/41 SbNU 293) nebo ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 1309/24 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako řádně vedený. Stejně je i v trestním řízení nutno důsledně naplňovat právo se vyjádřit zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto základní právo je podle dřívějšího výkladu Ústavního soudu [viz např. nálezy ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629), ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69) nebo ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15] třeba chápat nejen jako možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a předložit skutečnosti nutné k obhájení svých nároků, ale také jako právo být seznámen s každým podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také možnost se vyjádřit.

V. B. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc

18. V nyní posuzované věci krajský soud v neveřejném zasedání četl protokol ze dne 31. 10. 2024 o veřejném zasedání okresního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 1 Nt 201/2024, napadené usnesení okresního soudu, odůvodnění stížnosti státního zástupce a podání spoluodsouzeného L. Z. ("omluvný dopis") ve spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 126/2023 a konstatoval obsah spisu okresního soudu sp. zn. 11 T 93/2022. Na tomto základě důkazy hodnotil nově a odlišně ve srovnání s okresním soudem. Rekapituloval, že okresní soud usnesení ze dne 31. 10. 2024 č. j. 1 Nt 201/2024-35 založil na obsahu "omluvného dopisu", který spoluodsouzený L. Z. zaslal stěžovateli a uvedl v něm, že v "usvědčující" výpovědi "nemluvil pravdu", protože na stěžovatele "měl vztek", jehož důvodem byla údajná okolnost, že stěžovatel na policii vypovídal jako první a pisatel tohoto dopisu si myslel, že jej udal. Krajský soud konstatoval, že úvahy okresního soudu neobstojí, neboť jako první vypovídal před policejním orgánem spoluodsouzený L. Z. (dne 27. 9. 2022, přičemž se doznal, což ostatně učinil již dříve v korespondenci vedené s R. B.), zatímco stěžovatel byl vyslechnut až dne 31. 10. 2022. Krajský soud dovodil, že změna výpovědi spoluodsouzeného L. Z. je již proto nedůvěryhodná a že na základě uvedeného důkazu nelze dojít k jinému rozhodnutí o vině stěžovatele.

19. Podle krajského soudu z "omluvného dopisu" vzhledem k jeho "nedůvěryhodnosti" nevyplývají žádné nové skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení. Přehodnotil-li krajský soud tímto způsobem dokazování a dospěl ke konečnému závěru opačnému od závěru okresního soudu, který shledal důvody pro obnovu řízení, aniž by tak učinil ve veřejném zasedání, resp. aniž by umožnil stěžovateli se k opakovaným důkazům vyjádřit, neumožnil mu provádět účinnou procesní obranu. Krajský soud stěžovatele fakticky zbavil možnosti vlastní argumentací ovlivnit rozhodování tohoto soudu o opravném prostředku, jenž byl podán v jeho neprospěch. Tímto postupem krajský soud nerespektoval základní předpoklady řízení před trestními soudy, jež je ovládáno zásadou veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 10, 11 a 12 trestního řádu).

20. Na rozhodnutí krajského soudu, které z uvedeného neveřejného zasedání vzešlo, je tudíž třeba hledět jako na rozporné se zárukami uvedenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, zcela v intencích nálezů sp. zn. III. ÚS 608/10, sp. zn. III. ÚS 1455/11 a sp. zn. III. ÚS 566/13, od kterých Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odchylovat.

21. Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí krajského soudu vykazuje znaky tzv. překvapivosti rozhodnutí, jak je definována ve výše odkazované judikatuře (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 544/98 a sp. zn. II. ÚS 445/06). Okresní soud z obsahu "omluvného dopisu" spoluodsouzeného L. Z. a jeho výslechu při veřejném zasedání, kde vypověděl, že stěžovatel o krádežích nevěděl, dospěl k závěru, že v původním pravomocně skončeném řízení nebyl skutkový stav zjištěn náležitě, a dovodil tak důvody pro povolení obnovy řízení. Avšak krajský soud následně na základě stížnosti státního zástupce shledal, že takové nové skutečnosti či důkazy v dané věci nejsou dány, aniž by provedl dokazování ve veřejném zasedání a umožnil tak stěžovateli bránit se proti - v jeho neprospěch hovořící - změně skutkových zjištění učiněných krajským soudem. Z ústavněprávního pohledu lze tudíž napadené rozhodnutí označit za překvapivé a nepředvídatelné, nesoucí znaky libovůle.

22. Z odůvodnění instanční stížnosti (procesní spis, č. l. 38) je patrné, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci se podrobně věnoval hodnocení stěžovatelovy argumentace i závěrům okresního soudu. I přesto, že krajský soud své rozhodnutí na tomto odůvodnění (obracejícím pozornost zejména k vědomosti stěžovatele o nepříznivé finanční situaci spoluodsouzeného L. Z.) explicitně nezaložil, z výše uváděné judikatury vyplývá, že stěžovatel měl legitimní zájem se k podání státního zástupce vyjádřit. Skutečnost, že odůvodnění stížnosti stěžovateli nebylo zasláno, představuje porušení záruk vyplývajících z čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

23. Ke stěžovatelovu odkazu na nález sp. zn. I. ÚS 1377/16 lze připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633; 238/2018 Sb.), jímž došlo ke sjednocení judikatury v tom smyslu, že soud může o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení rozhodnout v neveřejném zasedání tehdy, pokud sám neopakuje či nedoplňuje dokazování. Nález sp. zn. I. ÚS 1377/16 ani stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 nicméně na stěžovatelovu věc bezprostředně nedopadají, již vzhledem k odlišným procesním východiskům.

VI.
Závěr

24. Ze shora popsaných důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. V návaznosti na to Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení krajského soudu zrušil. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. září 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu