Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Zámcové, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, sídlem Pražská 636, Dolní Břežany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2025 č. j. 33 Cdo 3212/2024-367, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti P-DUO, s. r. o., sídlem Malé Tatry 6061/21, Ružomberok, Slovenská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 7. 2020 č. j. 14 C 207/2019-65 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 1 700 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Okresní soud vyšel ze zjištění, že ve věci šlo původně o spor mezi stěžovatelkou a jejím manželem, přičemž souběžně s tímto řízením probíhalo řízení o rozvodu jejich manželství. Manžel poskytl stěžovatelce částku 1 700 000 Kč, aby mohla koupit exekučně postižený spoluvlastnický podíl na specifikované nemovité věci. Po rozpadu vztahu manžel tuto pohledávku, jako pohledávku ze smlouvy o zápůjčce, postoupil vedlejší účastnici. Zamítnutí žaloby odůvodnil okresní soud závěrem, že ve skutečnosti nešlo o zápůjčku, ale o dar, neboť manžel stěžovatelky nemohl vzhledem k její finanční situaci předpokládat, že by mu takto vysokou částku mohla splatit.

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2024 č. j. 49 Co 133/2020-322 změnil rozsudek okresního soudu a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 700 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Krajský soud po zopakovaném a doplněném dokazování uzavřel, že mezi stěžovatelkou a jejím manželem nešlo o vztah ze smlouvy o zápůjčce (jak v řízení prosazovala vedlejší účastnice), ani o darování (jak tvrdila stěžovatelka), ale právním důvodem plnění byla dohoda o investici peněžních prostředků manžela do výlučného majetku stěžovatelky vyplývající z jejich společného soužití. Tento právní důvod odpadl v okamžiku, kdy bylo společné soužití ukončeno a nebyla možnost dalšího společného užívání či jiných společných dispozic s uvedeným nemovitým majetkem. Krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že právo na zaplacení uvedené částky se promlčelo, protože k bezdůvodnému obohacení došlo až odpadnutím právního důvodu plnění, tudíž počátek běhu lhůty nastal v okamžiku postoupení pohledávky vedlejší účastnici.

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání řádně neuvedla dovolací důvod, ani nevymezila přípustnost dovolání v intencích zákonné úpravy, proto dovolání trpělo vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené zákonem odstraněny. Ani námitky, které stěžovatelka formulovala k provedenému důkazu krajským soudem audiozáznamem hovoru mezi ní a jejím manželem, nemohly přípustnost dovolání založit, protože na tomto důkazu nebylo rozhodnutí krajského soudu založeno; obdobné platí o námitkách proti posouzení promlčení pohledávky, neboť stěžovatelka přehlíží, že podle krajského soudu nedošlo k získání bezdůvodného obohacení poskytnutím peněžních prostředků, ale právním důvodem byla dohoda stěžovatelky a manžela o investici poskytnutých prostředků do výlučného majetku stěžovatelky (s ohledem na jejich společné soužití a společné užívání nemovité věci). Právní důvod tohoto plnění odpadl až ukončením společného soužití a vzhledem k tomu, že v té době ještě trvalo manželství, promlčecí lhůta počala běžet až postoupením pohledávky na vedlejší účastnici. Krajský soud podle Nejvyššího soudu neporušil ani zásadu neúplné apelace, respektive koncentrace řízení v řízení o odvolání vedlejší účastnice. Protože stěžovatelka v dovolání namítala porušení judikaturních závěrů Ústavního soudu, zabýval se Nejvyšší soud posouzením přípustnosti dovolání také z těchto důvodů, k čemuž uvedl, že i kdyby přípustnost dovolání považoval za dostatečně vymezenou odkazem na judikaturu Ústavního soudu k vyřešení otázky rozsahu dokazování v odvolacím řízení, nebylo by dovolání přípustné. K tomu doplnil reakci na výtky k rozsahu dokazování v odvolacím řízení překračující možnosti dané zásadou neúplné apelace a splnění poučovací povinnosti.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka nejprve formuluje dvě obecné námitky, a to porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení a porušení práva na soudní ochranu způsobené provedením důkazu, který překročil přijatelnou míru kontextuálního zásahu do jejího základního práva na ochranu soukromí. Dále stěžovatelka upozorňuje, že okresní soud vyloučil, že by mezi stěžovatelkou a jejím manželem mohlo jít o zápůjčku, a i kdyby tomu tak bylo, žaloba vedlejší účastnice by musela být zamítnuta, neboť její manžel v řízení uvedl, že splatnost zápůjčky by nastala až poté, co by stěžovatelka prodala pořízenou nemovitou věc (k tomuto aspektu však krajský soud dostatečně nepřihlížel). Stěžovatelka nadále nesouhlasí s přehráním zvukového záznamu rozhovoru mezi ní a jejím bývalým manželem, neboť se domnívá, že šlo fakticky o nový důkaz provedený v rozporu se zásadou koncentrace řízení až v průběhu odvolacího řízení. Dále stěžovatelka upozorňuje, že krajský soud o povaze finančních prostředků jako daru nepřesvědčil ani její (bývalý) tchán, který uvedl, že šlo o dar. Kdyby k takovému hodnocení došlo v nalézacím řízení, mohla by na něj stěžovatelka reagovat v řízení odvolacím. Takovou možnost však s ohledem na postup krajského soudu neměla.

6. Dále stěžovatelka polemizuje s vypořádáním námitky promlčení. Nejvyšší soud vyslovil závěr, že nárok vznášený proti stěžovatelce není promlčený. Stěžovatelka však v dovolání tuto námitku formulovala jinak, totiž tak, že krajský soud se s touto námitkou nevypořádal. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem, že krajský soud neporušil zásady ovládající občanské soudní řízení. Stěžovatelce je sice známo, že i odvolací soud může provádět dokazování, to však nesmí být natolik rozsáhlé, aby například určitá skutečnost byla v odvolacím řízení dokazována poprvé. Krajský soud měl rozhodnutí okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že důkaz získaný přehráním inkriminovaného audiozáznamu rozhovoru mezi ní a jejím manželem nebyl pro posouzení věci krajským soudem podstatný. Krajský soud totiž na základě tohoto důkazu dovodil, že poskytnuté finanční prostředky nebyly darem. Jinou otázkou je, že měl krajský soud z tohoto závěru dovodit, že šlo o zápůjčku, která však nebyla ještě splatná.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.

9. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že považuje nejen napadené usnesení Nejvyššího soudu, ale také jemu předcházející rozsudek krajského soudu, za důsledně a přesvědčivě odůvodněné, reagující na všechny námitky účastníků řízení. Dále Ústavní soud dodává, že krajský soud se v odůvodnění rozsudku nemusel zabývat eventuální otázkou splatnosti stěžovatelce poskytnuté zápůjčky, neboť nedovodil, že by o takový vztah mezi ní a jejím manželem šlo; krajský soud naopak přesvědčivě dovodil, a to i na základě vyjádření (bývalého) tchána stěžovatelky, že důvodem poskytnutí uvedených finančních prostředků bylo partnerské soužití stěžovatelky a jejího manžela. Důvod poskytnutí prostředků tedy odpadl, došlo-li k zániku jejich vzájemného soužití (na tom nic nemění ani okolnost, že tchán stěžovatelky před soudem skutečně ve vztahu ke stěžovatelce poskytnutým finančním prostředkům použil slovo dar, s čímž se krajský soud v bodě 35. odůvodnění rozsudku náležitě vypořádal).

10. Uvedené konstatování se uplatní také při vypořádání další námitky stěžovatelky tvrdící, že není správný závěr Nejvyššího soudu, že obsah krajským soudem přehraných nahrávek, jejichž použitelnost pro soudní řízení stěžovatelka zpochybňuje, nebyl pro závěry krajského soudu podstatný. Toto východisko Nejvyšší soud jednak použil vůči formálnímu posouzení náležitostí, které zákon na dovolání klade (to zaprvé), a (to zadruhé) v souladu s odůvodněním rozsudku krajského soudu upozornil, že důvod poskytnutí finančních prostředků stěžovatelce jejím manželem byl prokázán i bez těchto nahrávek. S tímto závěrem se ztotožňuje i Ústavní soud, neboť krajský soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že z těchto nahrávek, jejichž provedení navrhovala vedlejší účastnice, plyne především to, že od manžela stěžovatelky nešlo o zápůjčku. Nicméně tuto skutečnost měl krajský soud za prokázanou i na základě jiných důkazů, které v odůvodnění rozsudku podrobně popsal.

11. Provedení nahrávek krajským soudem rovněž nemohlo být v rozporu se zásadou koncentrace řízení, neboť byly provedeny ještě před jejím uplatněním. Navíc o provedení těchto nahrávek usilovala vedlejší účastnice již v řízení před okresním soudem, okresní soud jí ovšem nevyhověl. Za dané situace nemůže obstát stěžovatelčina námitka vztahující se právě k porušení principu koncentrace řízení.

12. Neobstojí ani stěžovatelčino obecné tvrzení, že je v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení, pokud některá skutečnost je v odvolacím řízení dokazována poprvé. Stěžovatelka totiž nespecifikuje, jakáže to okolnost měla být dokazována až krajským soudem jako soudem odvolacím poprvé. Ve skutečnosti došlo toliko k tomu, že krajský soud věc po právní stránce hodnotil jinak, a proto okresním soudem již provedené dokazování zopakoval a částečně také doplnil. Základní spor o povahu stěžovatelce poskytnutých prostředků řešil i okresní soud a ani krajský soud z tohoto rámce nevykročil.

13. Neopodstatněné je také tvrzení stěžovatelky, které měla uplatnit v dovolací argumentaci, že se krajský soud údajně nevypořádal s jí vznesenou námitkou promlčení. Již z rekapitulace rozsudku krajského soudu (viz výše), je zřejmé, že se krajský soud i tímto aspektem k námitce stěžovatelky zabýval, ale k závěru o promlčení uplatněného práva nedospěl, což dostatečně vysvětlil.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu