Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Z., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Kateřinou Malchárkovou, advokátkou, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2025 č. j. 8 Tdo 1014/2024-6720, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. dubna 2024 č. j. 2 To 8/2024-6547 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2023 č. j. 37 T 5/2022-6198, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se domáhá zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Trestní soudy shledaly stěžovatelku vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu.

3. První okruh trestné činnosti spočíval v tom, že v letech 2014 až 2019 stěžovatelka se spoluodsouzeným manželem, jež byl hlavním iniciátorem a strůjcem trestné činnosti, vylákávali půjčky na financování svých domnělých podnikatelských aktivit. Šlo o fiktivní podnikání spočívající mj. např. ve zprostředkování úvěrů, investování na kapitálových trzích, obchodování s kryptoměnami, obchodování s nemovitostmi či natáčení filmů. Drtivou většinu podvodů spáchali stěžovatelka s manželem společně. Obstarávání půjček zařizoval manžel, který přesvědčil jednu z poškozených, aby jim postupně převedla celkově částku přes 20 mil. Kč. Několik těchto podvodů spáchal i sám a vylákal z této poškozené další 4 150 000 Kč a z jiné poškozené dále 1 100 000 Kč.

4. Získané finanční prostředky stěžovatelka s manželem na "podnikatelské aktivity" neužili, resp. užili je v tom rozsahu, aby to navenek vypadalo tak, že podnikání probíhá. Z těchto prostředků namísto toho financovali svůj nákladný životní styl (pronajímání si luxusních bytů, kupování drahého spotřebního zboží a elektroniky, nadstandardní zdravotní péče, stravování v luxusních restauracích, dovolená v exotických destinacích). Zároveň si byli vědomi toho, že půjčky nebudou schopni splatit. Svou platební schopnost předstírali kromě fiktivní aktivity ve svých "podnikatelských projektech" též tím, že po určitou dobu z nových půjček spláceli úroky z půjček starých (Ponziho schéma).

5. Druhý okruh společné podvodné trestné činnost probíhal dále v letech 2020 až 2021. V této době stěžovatelka s manželem předstírali, že prodávají grafické karty, které ale nezamýšleli svým zákazníkům vůbec dodat. Jediným cílem této činnosti totiž bylo neoprávněně se obohatit tím, že od poškozených zákazníků vylákali zálohy. Faktury na zálohy vystavovala stěžovatelka. Odsouzení od poškozených ve 44 případech společně vylákali částku ve výši cca 6,4 mil. Kč a dále se pokusili o vylákání finančních prostředků ve výši téměř 370 tis. Kč, které jim ale zákazníci nezaslali. Manžel nadto ještě sám vylákal od zákazníků dalších 108 tis. Kč.

6. Za rozsáhlou trestnou činnost Krajský soud v Ostravě uložil stěžovatelce napadeným rozsudkem úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jiného zastupování právnické osoby na dobu tří let. Krajský soud uložil stěžovatelce s manželem také povinnost nahradit část způsobené škody a se zbytkem odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. Manžel dostal za rozsáhlejší trestnou činnost přísnější trest než stěžovatelka.

7. Stěžovatelka i její manžel podali proti rozsudku krajského soudu odvolání a Vrchní soud v Olomouci je napadeným usnesením zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Stěžovatelka zpochybnila výroky o vině, trestu a náhradě škody, manžel jen výrok o trestu. Argumenty stěžovatelky, že byla pouhým nevědomým manželovým "poskokem", vyvrátil krajský soud. Manžel sice podpořil stěžovatelčinu obhajobu, že o trestné činnosti nevěděla, tomu však vrchní soud neuvěřil.

8. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. Konstatoval, že v této věci není přítomen žádný, natož dokonce zjevný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Trestní soudy se všemi uplatněnými námitkami zabývaly.

II.
Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti staví argumentaci na čtyřech argumentačních liniích. Zaprvé, trestní soudy se dopustily svévole v podobě nerovného přístupu k důkazům, k jejich provádění a též je předpojatě hodnotily. Odsouzené paušálně a bez odůvodnění označily za nevěrohodné a odmítly přihlížet k jejich výpovědím. Kromě toho odmítly také přihlížet k řadě dalších relevantních důkazů, které buď vůbec neprovedly, anebo je nehodnotily. Tyto opomenuté důkazy ale prokazovaly jejich podnikatelskou činnost a vyvracely podvodný úmysl. Šlo o e-mailovou komunikaci, výpisy z obchodování na kapitálových trzích, lustraci exekucí svědka (který měl odsouzeným kvůli svým exekucím ukrást grafické karty), záběry z jimi natáčeného filmu "Vánoční řezy" a telefonní hovory z vazební věznice prokazující snahu dodat grafické karty i po vzetí manžela do vazby. Trestní soudy se tím také dopustily chyb v popisu skutku, neboť chybně odkazovaly na účel poskytnutých finančních prostředků, který ve skutečnosti nebyl u většiny půjček vůbec sjednán.

10. Zadruhé, došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Podnikatelské projekty byly reálné a poškozená věděla vše o finanční, osobní a podnikatelské situaci odsouzených. Nemohla být proto podvedena. Část půjček nebyla vázána na žádný konkrétní účel. Tu část, která vázána na konkrétní účel byla, vždy odsouzení na tento účel použili. Účel, na který finanční prostředky šly, se měnil jen s vědomím a souhlasem poškozené. Poškozená vždy věděla, na co půjčené peníze jdou a její současné výpovědi nejsou relevantní. Co se týče grafických karet, závěr trestních soudů, že je odsouzení nechtěli vůbec dodat, je v rozporu s komunikací odsouzených, v níž se na dodání karet či vrácení finančních prostředků svým zákazníkům domlouvají.

11. Zatřetí, jednání stěžovatelky nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nemohlo jít (zvlášť u stěžovatelky) o podvod, jehož znakem je zamlčení či zatajení určitých skutečností, protože si poškozená byla plně vědoma majetkové situace odsouzených. Trestní zákoník vyžaduje přímý úmysl způsobit škodu, který zde není přítomen. Nelze kriminalizovat neschopnost splácet smluvní závazky. Odsouzení také nemohli dokončit transakce týkající se grafických karet, neboť stěžovatelčin manžel byl před jejich provedením vzat do vazby.

12. Začtvrté, odsouzení měli nejprve v úmyslu uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, z čehož však ustoupili. Trestní soudy na tuto skutečnost ale nahlížely negativně a přičetly ji k jejich tíži, což je v rozporu s judikaturou.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul [např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21 (N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo. Stěžovatelka z větší části jen polemizuje se skutkovými závěry, dezinterpretuje provedené důkazy a opakuje argumentaci, kterou uplatnila už před trestními soudy.

15. Argument stěžovatelky, že trestní soudy hodnotily důkazy předpojatě, a že některé opominuly, se míjí s průběhem řízení. Trestní soudy v prvé řadě detailně vysvětlily, proč nepovažovaly odsouzené za věrohodné. Oba během trestního řízení neustále měnili své výpovědi (od částečného doznání, přes úplné doznání až k úplnému popření trestnosti svého jednání) a protiřečili si. Jejich výpovědi trestní soudy konfrontovaly s ostatními provedenými důkazy a zjistily, že vůbec neodpovídají realitě. Odsouzení se vinu snažili svést na jiné osoby, tj. například na bývalého obhájce, policisty, poškozené či svědky, nebo na různé okolnosti nezávislé na jejich vůli, např. na změnu obchodních podmínek společnosti XTB či pokles hodnoty kryptoměn (body 181 až 193 rozsudku krajského soudu a bod 21 usnesení vrchního soudu). Závěr trestních soudů o jejich nevěrohodnosti se proto jeví logickým a není na něm nic překvapivého, natož neústavního.

16. Trestní soudy v souladu s ústavními požadavky také detailně vysvětlily, proč některé důkazy neprovedly či proč k nim nepřihlédly. Odsouzení během řízení předložili celou řadu důkazů (zejména listin), které měly dosvědčovat existenci obchodních společností odsouzených či jejich podnikatelskou činnost. Trestní soudy z těchto důkazů ale nezjistily žádné relevantní informace, a kvůli tomu je neprováděly. O existenci obchodních společností nebylo pochyb, nebylo tudíž třeba provádět důkazy, které měly jejich existenci dokázat. Co se týče navržených důkazů ohledně podnikatelské činnosti odsouzených (listiny týkající se investování či snímky z natáčení filmů), nebylo je podle trestních soudů třeba provádět proto, že nikdo nezpochybňoval, že tato "podnikatelská" činnost reálně probíhala a že nějaké filmy částečně vznikly. Z ostatních důkazů ale vyplynulo, že šlo o zastírající činnost, která měla navenek působit jako reálné podnikání a maskovat skutečné účely, na které finanční prostředky šly (body 177 až 179 rozsudku krajského soudu). Obchodní společnosti podnikáním negenerovaly jakýkoli zisk (kromě občasného nahodilého úspěchu při investování), oba odsouzení z účtů společností místo toho čerpali prostředky pro svou osobní spotřebu (body 159, 160 a 200 rozsudku krajského soudu, body 24, 25 a 27 usnesení vrchního soudu a bod 45 usnesení Nejvyššího soudu). Průměrná roční osobní spotřeba odsouzených přitom navzdory jejich velmi nízkým osobním příjmům činila 2 mil. Kč (bod 188 rozsudku krajského soudu).

17. Trestní soudy neopomenuly ani e-mailovou zprávu ze dne 13. 12. 2014, lustraci exekucí jednoho ze svědků či telefonní hovory z vazební věznice. Sporná e-mailová zpráva nebyla součástí e-mailové komunikace zajištěné policejním orgánem. Navrhly ji k důkazu oba odsouzení, trestní soudy ji však z právě uvedených důvodů neprovedly. Důležité je, že trestní soudy důkladně vyhodnotily několik let trvající e-mailovou komunikaci zajištěnou policejním orgánem, která se se spornými e-maily z větší zčásti překrývá (bod 130 rozsudku krajského soudu). Odsouzenými předložená e-mailová komunikace tedy byla skoro celá založena v trestním spisu (a trestní soudy ji tudíž k důkazu provedly) a ve zbytku z ní nevyplynuly žádné nové relevantní informace. Lustrace exekucí svědka nebyla potřebná proto, že jiné důkazy vyvrátily tvrzení odsouzených, že jim ukradl grafické karty, které jen proto nemohli dodat. Orgány činné v trestním řízení v rozporu s obranou odsouzených zjistily, že oba měli k dispozici minimálně dvanáct grafických karet, které ale neprodávali, ale užívali k těžbě kryptoměn. Na tom nemohou nic změnit ani telefonáty stěžovatelky s manželem proběhlé po jeho vzetí do vazby. Ty se týkaly jen toho, jak odsouzení uhradí poškozeným vzniklou škodu, což ale nemělo pro posouzení jejich trestní odpovědnosti žádný význam (body 177, 178 a 198 tamtéž a bod 45 usnesení Nejvyššího soudu).

18. V této věci také nejde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Trestní soudy detailně odůvodnily, že odsouzení jistou činnost vykonávali, a že oba figurovali v několika obchodních společnostech, jejich aktivity ale měly daleko k regulérnímu podnikání. Podnikatelské projekty navzdory své dobré prezentaci vždy byly ve ztrátě a odsouzení je vedli nehospodárně. Získané finanční prostředky utráceli za financování svého soukromého života, což dokládají výpisy z účtů společností. K obchodování na kapitálových či kryptoměnových trzích neměl ani jeden z odsouzených kvalifikaci, projekty z toho důvodu skončily ve ztrátě. U filmového projektu a projektu databanky nějaká aktivita taktéž proběhla, nicméně jejich podnikatelský záměr byl od samého počátku nerealizovatelný. Na tyto projekty je totiž třeba velkého množství času a peněz. Ani jedno však odsouzení neměli. Závěr trestních soudů, že sporné podnikatelské aktivity nešlo ex ante objektivně považovat za životaschopné, je proto v souladu s ústavními požadavky (viz shora a zejména body 181 a 194 rozsudku krajského soudu a body 24 až 25 usnesení vrchního soudu). "Podnikání" odsouzených tedy jinými slovy bylo "stavěním Potěmkinových vesnic", které nemělo šanci uspět a pouze zastíralo skutečnost, že odsouzení půjčenými finančními prostředky hradí svůj luxusní životní styl.

19. Extrémní rozpor neexistuje ani ohledně posouzení účelu či právní formy poskytování finančních prostředků. Trestní soudy na základě výpovědí a listinných důkazů došly v souladu s ústavními požadavky k závěru, že poškozená poskytovala peněžní prostředky za účelem podnikání odsouzených, a že půjčky nepovažovala za investice. Šlo o regulérní půjčky, ve kterých si strany ujednaly data splatnosti. Poškozená se vrácení peněz po uplynutí splatnosti sama dožadovala. Odsouzení jí představovali různé projekty, které měly přinést velké zisky, ačkoli je neplánovali životaschopně realizovat, ovšem poškozená poskytovala peníze právě za účelem jejich realizace (zejm. body 194, 195 a 200 rozsudku krajského soudu, body 30 a 31 usnesení vrchního soudu a bod 48 usnesení Nejvyššího soudu). Projekty se z pohledu poškozené jevily reálně, odsouzení po nějaký čas úroky z půjček dokonce spláceli a po neúspěchu se svými prvními projekty přicházeli za poškozenou s projekty dalšími, které poškozená financovala proto, aby jimi alespoň částečně došlo k úhradě předchozích úvěrů (zejména body 181, 194 a 195 rozsudku krajského soudu, bod 24 usnesení vrchního soudu a bod 49 usnesení Nejvyššího soudu).

20. K neústavnímu pochybení nemohlo tedy dojít ani tím, že v popisu skutku trestní soudy zmínily účel půjček. Podrobný účel poskytnutí jednotlivých půjček ostatně sám o sobě ani není rozhodným skutkovým zjištěním, neboť celá konstrukce obvinění je postavena na tom, že odsouzení vylákali finanční prostředky, ačkoli od počátku věděli, že jim jejich majetkové poměry neumožní půjčky vrátit. Polemika ohledně účelu jednotlivých půjček v tomto směru tudíž nemá z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu význam (bod 41 usnesení Nejvyššího soudu). Na tom není nic neústavního.

21. Trestní soudy také detailně vysvětlily, proč odsouzení neměli v plánu grafické karty dodat a proč jediným účelem tohoto "podnikání" bylo vylákávat z poškozených zálohy, což vyplývá z listinných důkazů a svědeckých výpovědí. Odsouzení neměli k dispozici ani zlomek nabízených grafických karet a ty, které měli, v rozporu se svým podnikatelským plánem užívali na vlastní těžbu kryptoměn. Stěžovatelka vytrhává z kontextu ve svůj prospěch určité pasáže konverzací se svým manželem a opomíjí pasáže zbylé, které jednoznačně prokazují její vinu. Trestní soudy celou komunikaci vyhodnotily a zjistily z ní, že manžel sděloval stěžovatelce, že nemá grafické karty vůbec řešit, neboť je nehodlají dodat. V konverzaci stěžovatelka poškozené zesměšňovala, že "jsou tak blbí", protože jim zasílají zálohy. Poté se domlouvali na tom, že vybrané zálohy užijí na útěk z České republiky, manžel po odhalení stěžovatelku instruoval, aby převedla peníze získané ze záloh na rodinné příslušníky a odnesla z bytu věci pocházející z trestné činnosti (body 127 a 198 rozsudku krajského soudu a bod 28 usnesení vrchního soudu).

22. S průběhem řízení se míjí i argument stěžovatelky ohledně dohody o vině a trestu. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by neuzavření této dohody kladly trestní soudy k tíži stěžovatelky. Byť stěžovatelka odůvodnila změnu své výpovědi tím, že se původně doznala jen kvůli sjednání dohody o vině a trestu, krajský soud poukázal na to, že v té době jednání ohledně této dohody nebyla vůbec vedena, nadto podmínkou dohody o vině a trestu není doznání nebo podrobná výpověď, ale jen prohlášení o tom, že pachatel spáchal skutek (bod 189 rozsudku krajského soudu). Trestní soudy tuto skutečnost nekladly k tíži ani při ukládání trestu. Navzdory mínění stěžovatelky se není možné dovolávat mírnější trestní sankce obsažené v neuzavřené dohodě či od ní při pozdějším ukládání sankce odrážet své úvahy [bod 37 usnesení vrchního soudu, srov. k tomu např. nález ze dne 6. 12. 2022 sp. zn. III. ÚS 1420/22 (N 147/115 SbNU 173), bod 47].

23. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu