Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Urbana, zastoupeného Mgr. et Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem, sídlem Rohanské nábřeží 671/15, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. února 2025 č. j. 32 D 436/2021-607, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 100 až 106 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a Mgr. Lukáše Valigury, notáře, sídlem Politických vězňů 1272/21, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel podal návrh na zrušení § 100 až 106 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 292/2013 Sb."), podle § 74 zákona o Ústavním soudu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel v pozůstalostní věci zůstavitele Radima Urbana (zemřelého dne 16. 9. 2021) podal námitku podjatosti vedlejšího účastníka, který byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 9. 2021 č. j. 32 D 436/2021-6 pověřen k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že vedlejší účastník není vyloučen z výkonu jednotlivých úkonů a rozhodování v pozůstalostním řízení vedeném pod sp. zn. 32 D 436/2021.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti trvá na podjatosti vedlejšího účastníka, neboť vedlejší účastník může být při posuzování příslušnosti soudu motivován odměnou notáře za úkony učiněné v pozůstalostním řízení.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje procesní podmínky k věcnému posouzení, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

6. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že ústavní stížnost proti samostatnému rozhodnutí k námitce podjatosti zpravidla není přípustná. Vydáním procesního usnesení o nevyloučení soudce (v posuzované věci soudního komisaře) totiž celé řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle zákona č. 292/2013 Sb., případně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, o vlastním předmětu sporu. V nich lze znovu uplatňovat námitky týkající se nestrannosti soudců, resp. v tomto případě námitky ohledně nestrannosti soudního komisaře. Teprve po jejich vyčerpání může připadat v úvahu ústavní stížnost (srov. např. usnesení ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1558/19, ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3535/18, ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3205/18, ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 952/18).

7. V daném procesním stadiu Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, není povolán k námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry. Ústavní stížností totiž není napadeno rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatele, a bylo tak způsobilé přezkumu Ústavním soudem v mezích jeho pravomoci. Stěžovatel nadto netvrdil a Ústavní soud ani neshledal výjimečné okolnosti vylučující nepřípustnost ústavní stížnosti [§ 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].

8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Návrh stěžovatele na zrušení § 100 až 106 zákona č. 292/2013 Sb., jako návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu