Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Dipl. Ing. Karla-Eugena Czernina, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2025 č. j. 9 As 180/2023-47 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2023 č. j. 10 A 102/2022-88, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že dne 15. 11. 1945 bylo zahájeno řízení o žádosti Eugena Czernina (stěžovatelova děda) o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret prezidenta republiky"). Eugen Czernin dne 16. 6. 1955 zemřel a řízení o jeho žádosti nebylo ukončeno. Dne 19. 1. 1995 podal syn původního žadatele Rudolf Czernin žádost o pokračování v uvedeném řízení u Okresního úřadu v Jindřichově Hradci, jenž však tuto žádost odložil. Rudolf Czernin proto podal ústavní stížnost, které nálezem ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71) Ústavní soud vyhověl a konstatoval, že Rudolf Czernin má jako oprávněný dědic právo na dokončení započatého řízení o žádosti jeho otce o zachování státního občanství. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2002 žádost ministr vnitra zamítl, proto Rudolf Czernin rozhodnutí ministra vnitra napadl rozkladem. Dne 22. 6. 2004 Rudolf Czernin zemřel a do řízení vstoupil jako procesní nástupce stěžovatel. Řízení o žádosti Eugena Czernina o zachování československého státního občanství bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím ministra vnitra ze dne 17. 2. 2005, kterým bylo potvrzeno jeho zamítavé rozhodnutí ze dne 31. 5. 2002. Správní soudy v následném přezkumu správních rozhodnutí žalobu stěžovatele zamítly a Ústavní soud stížnost stěžovatele odmítl jako neopodstatněnou usnesením ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1658/07.

3. Stěžovatel následně požádal o povolení obnovy původního řízení, avšak ani s tímto návrhem nebyl úspěšný (viz přezkum řízení v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 562/18).

4. Stěžovatel, v nyní posuzované věci, požádal o provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí o původní žádosti podle § 101 písm. b) správního řádu. Vedlejší účastník řízení o žádosti usnesením ze dne 30. 7. 2019 zastavil podle § 102 odst. 4 správního řádu, neboť neshledal důvody pro zahájení nového řízení, a ministr vnitra se s tímto postupem v rozhodnutí ze dne 13. 11. 2019 ztotožnil. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 2. 2022 č. j. 15 A 4/2020-158 vyhověl, zrušil rozhodnutí správních orgánů a vrátil věc vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Městský soud konstatoval, že správní orgány při vypořádání některých důkazních návrhů, jimiž chtěl stěžovatel prokázat činnou účast Eugena Czernina v boji za osvobození republiky (notářské zápisy o prohlášení Jiřího Němce ze dne 21. 11. 2003, Růženy Minaříkové ze dne 11. 2. 2008 a Josefa Petroviče ze dne 12. 2. 2008, oběžník Ministerstva vnitra č. 20 ze dne 24. 8. 1945, výnos Ministerstva vnitra ze dne 2. 5. 1946, zveřejněný v jeho věstníku č. 5/1946, poukaz na porušení zásady rovnosti s ohledem na posouzení shodné žádosti Bernarda Merveldta), nehodnotily jejich obsah z hlediska důvodnosti původní žádosti. Namísto toho odkázaly na dřívější soudní rozhodnutí, která hodnotila výlučně relevanci těchto důkazních prostředků z hlediska obnovy původního řízení.

5. Vedlejší účastník opětovně posoudil žádost stěžovatele o nové rozhodnutí a usnesením ze dne 16. 6. 2022 řízení o ní zastavil. Ministr vnitra rozklad stěžovatele rozhodnutím zamítl a usnesení správního orgánu potvrdil. Správní orgány v rozhodnutích konstatovaly, že k dobovým důkazům relevantním z hlediska posouzení činné účasti Eugena Czernina v boji za osvobození republiky se správní orgány a soudy již několikrát vyjádřily a shodně konstatovaly, že nejsou dostačující pro zachování žadatelova občanství. Ministr vnitra též konstatoval, že všechny tři výpovědi se vyznačují vzácnou vzájemnou shodou a jsou s nebývalou přesností zaměřeny pouze na tři okolnosti jednání Eugena Czernina (skrýš zbraní, ilegální vysílačku a poskytnutí zbraní francouzským válečným zajatcům). Chybí jim další návaznost na předchozí i následné události té doby, a mají tak pouze nahradit relevantní svědectví neposkytnutá bezprostředně po skončení války v řízení o původní žádosti.

6. Městský soud žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl, neboť stěžovatel neprokázal, že Eugenu Czerninovi bylo vydáno tzv. prozatímní osvědčení typu B podle § 2 odst. 2 dekretu prezidenta republiky. Naopak z dostupných podkladů je pravděpodobnější, že mu vydáno nebylo. Městský soud také konstatoval, že tvrzení stěžovatele o aktivní podpoře odboje ze strany Eugena Czernina nemá žádnou oporu v předložených důkazech (vyjádření Josefa Petroviče, Jiřího Němce, Růženy Minaříkové, výňatky z historické literatury). Věrohodnost důkazů snižuje také skutečnost, že Eugen Czernin se o popisovaných skutcích v původním řízení (zahájeném dne 15. 11. 1945) nezmínil.

7. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud aproboval rozhodnutí městského soudu a kasační stížnost stěžovatele zamítl.

II.
Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel namítá, že správní soudy kladou na žadatele nepřiměřené a nesplnitelné nároky ohledně naplnění podmínek zachování československého státního občanství jeho dědy podle § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky, přičemž apriorně vylučují, aby byly některé podmínky zachování občanství prokázány výpověďmi očitých svědků pořízenými v roce 2003 a 2008.

9. Dále stěžovatel namítá, že soudy v posuzované věci nepřiměřeně restriktivně vykládají podmínky činné účasti v boji za osvobození Československé republiky podle § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu v letech 1947-1950 i vnitřními předpisy správních orgánů. Podle stěžovatele podpora odboje a odbojářů, skrývání zbraní a vysílaček, trpění činnosti odboje a partyzánů na vlastním velkostatku a činnost zprostředkovaná pomocí zaměstnanců právního předchůdce stěžovatele postačují ke splnění podmínky činné účasti v boji za osvobození Československé republiky. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí v případě B. Merveldta, kdy pro naplnění podmínek § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky stačilo umožnění činnosti ruských partyzánů ve svých lesích a svědectví třetí osoby o poskytnutí zbraně a střeliva odbojové skupině.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

12. Ústavní soud i správní soudy ve věci občanství Eugena Czernina opakovaně rozhodovaly (viz část I. tohoto usnesení) a vždy konstatovaly, že Eugen Czernin v době okupace prokázal svými činy vysoké lidské kvality a pomohl českým občanům, i cizozemským zajatcům, hmotně i v nemateriální rovině. Stejně tak nezpochybnily jeho protinacistické smýšlení. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje především na usnesení IV. ÚS 1658/07, kde uvedl, že: "Důkazně podložené jednání Evžena Czernina, jímž měla být dle stěžovatele důvodnost jeho žádosti prokázána, je nepochybně výrazem postojů navýsost humanitních, jakož i (nikoliv ojediněle) kvalit morálních a s nimi spjaté osobní statečnosti. Tyto postoje, které ovšem (samy o sobě) v intencích posouzení orgánů veřejné moci, jež Ústavní soud stran vytváření tohoto (skutkového a právního) úsudku neshledal v rozporu s ústavními kautelami, pokud se jejich jednotlivých uváděných projevů týče, nedisponují ve svém souhrnu způsobilostí dosáhnout intenzity umožňující podřazení pod relevantní rámec na věc stěžovatele dopadajícího jednoduchého práva." Ve věci občanství Eugena Czernina není dlouhodobě sporné naplnění prvních dvou podmínek pro vyhovění žádosti o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky, tj. že zůstal věrný Československé republice a nikdy se neprovinil proti českému a slovenskému národu. Sporná vždy byla pouze podmínka třetí, zda se činně zúčastnil boje za osvobození Československé republiky. Ústavní soud nepovažuje za neústavní závěr správních soudů, že stěžovateli se ani v tomto řízení nově předloženými důkazy nepodařila prokázat aktivní účast Eugena Czernina v boji s okupační mocí se záměrem pokořit ji.

13. Správní soudy důkazy předložené stěžovatelem řádně posoudily. Nově tvrzené skutečnosti stěžovatele o úkrytu zbraní a vysílaček, stejně tak i existence vysílačky v zámeckém rondelu a poskytnutí zbraní francouzským zajatcům, které vyplývaly z novodobých prohlášení, řádně provedly. Správní soudy důkazy v souladu s ústavou hodnotily ve svém souhrnu. Při svém rozhodování také zohlednily, že vlastní žádost Eugen Czernin odůvodnil velice podrobně, avšak stěžovatelem tvrzené skutečnosti v ní neuvedl. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry správních soudů jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007 č. j. 3 As 8/2006-136), pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Správní soudy stěžovateli řádně osvětlily rozdílnost nyní posuzované věci a případu B. Marveldta. V tomto rozhodnutí definovalo Ministerstvo vnitra jako boj za osvobození republiky také usnadňování bojové činnosti těch, kteří bojovali s okupační mocností, přičemž v daném případě to bylo tvrzení samotného žadatele, že umožňoval ve svých lesích činnost ruských partyzánů, a svědectví třetí osoby, že poskytl jeho odbojové skupině zbraně a střelivo. Nelze také přehlédnout, že B. Merveldtovi bylo vydáno prozatímní osvědčení podle § 2 odst. 2 dekretu prezidenta republiky.

14. Ústavní soud na klíčovém závěru Nejvyššího správního soudu, že nebyly splněny podmínky k aplikaci § 101 písm. b) správního řádu, neshledal cokoliv neústavního, respektive v čem by spatřoval prostor pro svůj případný kasační zásah. Nutno konstatovat, že stěžovatel kromě rozporování dílčího posouzení správních soudů žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci zejména k uplatněné námitce možného použití § 101 písm. b) správního řádu v ústavní stížnosti nepředestřel. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu