Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti L. K., zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, se sídlem Horácká 209, Křenice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2024, č. j. 9 To 81/2023-2405, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2023, č. j. 73 T 9/2020-2350, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Městský soud přeměnil stěžovatelce podle § 344 odst. 1 trestního řádu a § 69 odst. 2 trestního zákoníku peněžitý trest uložený rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 70/2021 v celkové výměře 500 000 Kč (500 denních sazeb po 1 000 Kč) na trest odnětí svobody v trvání 1000 dnů. K tomuto rozhodnutí přistoupil po zjištění, že stěžovatelka uložený peněžitý trest ve lhůtě nezaplatila. Podle soudu to měla v plánu již při jeho ukládání, kdy ve snaze o co nejmírnější trest odnětí svobody záměrně uvedla nepravdivé informace ohledně svých majetkových poměrů. Při ukládání trestu přitom soudy vycházely z toho, že současně ukládaný trest odnětí svobody je velmi mírný a obstojí zejména díky doplňujícímu peněžitému trestu. Ukázal-li se proto peněžitý trest jako nevymahatelný, o čemž stěžovatelka již v době jeho ukládání věděla, je nutné jej přeměnit na trest odnětí svobody.

2. Stížnost stěžovatelky proti usnesení městského soudu vrchní soud svým prvním usnesením zamítl. Shledal, že městský soud postupoval v souladu se zákonem. Žádosti stěžovatelky o poskytnutí lhůty k odůvodnění stížnosti ze dne 8. 12. 2023 nevyhověl, neboť usnesení městského soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 2. 11. 2023, byla účastna veřejného zasedání a měla tak dostatek času na formulaci stížnostních důvodů ve věci, která není nijak komplikovaná.

3. K ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud první usnesení vrchního soudu zrušil nálezem sp. zn. II. ÚS 587/24. Vrchnímu soudu vytkl, že neposkytl stěžovatelce dostatečnou lhůtu k doplnění blanketní stížnosti.

4. Vrchní soud proto rozhodoval znovu. I druhým usnesením stížnost stěžovatelky zamítl. Současně zamítl žádost stěžovatelky o upuštění od výkonu peněžitého trestu. Věcně se s posouzením městského soudu opět ztotožnil a doplněné námitky stěžovatelky nepovažoval za důvodné. Konkrétně je vypořádal tak, že výzva k úhradě peněžitého trestu obsahovala veškeré zákonné náležitosti, k vymáhání peněžitého trestu nemohlo dojít z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení vedeného proti stěžovatelce, důvod nutné obhajoby ve vykonávacím řízení stěžovatelka nenaplnila a v rámci rozhodování o trestu stěžovatelka skutečně uváděla záměrně nepravdivé informace, zamlčela výši svých dluhů, i to, že proti ní bude zahájeno insolvenční řízení. Vzhledem k tomu, že výkonem peněžitého trestu nedojde k ohrožení výživy nebo výchovy osob, o něž je stěžovatelka povinna pečovat, jakož i k tomu, že k neschopnosti peněžitý trest zaplatit nedošlo v důsledku okolností nezávislých na vůli stěžovatelky, není dán důvod k upuštění od výkonu peněžitého trestu.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

6. Podotýká, že napadené usnesení vrchního soudu nebylo řádně doručeno jejímu obhájci. Ten se s ním seznámil až nahlížením do spisu. Vrchní soud ve věci nařídil jednání, o němž stěžovatelku ani jejího obhájce neinformoval, čímž stěžovatelce odňal právo účasti na soudním jednání. Městský soud měl stěžovatelce ve vykonávacím řízení ustanovit obhájce, neboť rozhodoval ve veřejném zasedání, ale takto neučinil.

7. Oba soudy založily svá rozhodnutí na subjektivním posouzení záměrů stěžovatelky a na neobjektivních zprávách insolvenční správkyně. Vrchní soud nespecifikoval, jaké listiny dokládají jeho závěr, že stěžovatelka vyvíjí v insolvenčním řízení snahu bránit insolvenční správkyni v plnění jejich povinností. Tyto listiny ani neprovedl k důkazu. O neobjektivitě zpráv insolvenční správkyně svědčí to, že v nich užívá nevhodné výrazy a na legitimní právní jednání stěžovatelky a osob jí blízkých v insolvenčním řízení reaguje namísto procesní obrany přímo podáváním trestních oznámení. Stanovisko stěžovatelky k průběhu insolvenčního řízení soudy nezjišťovaly. Pokud vrchní soud uvádí, že stěžovatelka nehradila ani zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenční správkyně, pomíjí, že tak stěžovatelka nemohla učinit z objektivních důvodů. Oba soudy měly zkoumat aktuální majetkové poměry stěžovatelky a nespoléhat se pouze na skutková zjištění učiněná ve vykonávaném rozsudku. Stěžovatelka líčí své aktuální majetkové poměry a stěžuje si, že v roce 2022 ji celou částku důchodu postihla insolvenční správkyně, aniž by jí zachovala nezabavitelné minimum. Tím zbavila stěžovatelku možnosti splácet jakékoliv závazky.

8. Není ani pravdou, že by stěžovatelka v průběhu trestního řízení zatajovala podstatné údaje pro uložení peněžitého trestu. Svou nepříznivou majetkovou situaci stěžovatelka tvrdila při svém výslechu v hlavním líčení, v žádosti o právní konzultaci, v přípisu ze dne 14. 8. 2023, v doplnění odvolání i v závěrečné řeči. Tyto listiny navrhovala stěžovatelka provést k důkazu, ale obecné soudy je opomněly. Podstatnou část informací si soudy mohly v případě pochybností o majetkových poměrech stěžovatelky ověřit z veřejně dostupných zdrojů. Pokud tak neučinily, nelze to klást k tíži stěžovatelky. Navíc samotné zahájení insolvenčního řízení nemuselo vést k nepříznivé majetkové situaci. Soudy samy přispěly prodlení s úhradou zajištěním části majetku stěžovatelky. Nepokusily se ani o vymožení peněžitého trestu v insolvenčním řízení. Podmínky pro přeměnu trestu podle komentářové literatury nenastaly.

9. Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, že vrchní soud neupustil od výkonu peněžitého trestu. Má za to, že se stala dlouhodobě neschopnou peněžitý trest zaplatit z důvodů nezávislých na její vůli.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že v části, ve které stěžovatelka napadá výrok II usnesení vrchního soudu, kterým vrchní soud zamítl její žádost o upuštění od výkonu trestu, není ústavní stížnost přípustná, neboť proti tomuto výroku je přípustná stížnost k Nejvyššímu soudu, o které v případě jejího podání stěžovatelkou Nejvyšší soud před podáním ústavní stížnosti nerozhodl (§ 75 zákona o Ústavním soudu).

11. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.

13. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna. Vrchní soud reagoval na výtku Ústavního soudu a poskytl stěžovatelce dostatečnou lhůtu k doplnění její stížnosti. Následně se srozumitelně vypořádal s její argumentací a reagoval i na některé námitky obsažené v ústavní stížnosti. Konkrétně stěžovatelce vysvětlil, že městský soud jí nemusel ustanovit obhájce, neboť nebyl dán důvod nutné obhajoby (bod 15 usnesení vrchního soudu), uložený peněžitý trest nemohl soud vymáhat v rámci insolvenčního řízení (bod 14 usnesení vrchního soudu) a zajištění majetku stěžovatelky nemělo na nevymahatelnost peněžitého trestu vliv (bod 22 usnesení vrchního soudu). Ústavní soud se s tímto posouzením námitek stěžovatelky vrchním soudem ztotožňuje a dodává, že není jeho úkolem vysvětlovat zástupci stěžovatelky elementární základy práva, jako například, že důvodem nutné obhajoby podle § 36a odst. 1 trestního řádu není pouze skutečnost, že se koná veřejné zasedání. K námitce odnětí práva stěžovatelky účastnit se řízení, lze uvést, že nekonal-li vrchní soud veřejné zasedání, nemusel o něm stěžovatelku informovat.

14. Pokud jde o hodnocení důkazů a skutková zjištění z něj vyvozená, Ústavní soud upozorňuje, že zasahovat do procesu dokazování obecných soudů mu zásadně nepřísluší. Výjimkou jsou pouze případy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů (nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 446/22). To se v projednávané věci nestalo. Oba soudy nevycházely pouze ze zpráv insolvenční správkyně, ale především z objektivní skutečnosti, že ač stěžovatelka v době rozhodování o trestu tušila, že její dluhy převyšují její majetek a že proti ní bude zahájeno insolvenční řízení, soudy ubezpečovala, že její majetek postačuje k úhradě peněžitého trestu. Toto své zjištění dostatečně podložily provedenými důkazy (bod 16 usnesení vrchního soudu, bod 7 usnesení městského soudu). Z nich plyne, že o hrozící insolvenci stěžovatelka soudy rozhodující o trestu skutečně neinformovala, pouze v odvolacím řízení obecně naznačila, že její majetek nemusí postačovat k úhradě veškerých jejích závazků. Dále však nijak nekonkretizovala všechny dluhy, které ji tíží (poukázala pouze na dluh ve výši 4 428 683 Kč s příslušenstvím, kdy ale zároveň před soudem prvního stupně uváděla hodnotu svého majetku ve výši 40 000 000 Kč). Pouze toto tvrzení nemohlo ve vrchním soudu vzbudit pochybnost o dobytnosti ukládaného peněžitého trestu, a proto nebyl ani povinen nahlédnout do veřejně dostupných zdrojů. Navíc, jak sám upozornil, ani z nich by nezjistil, že dluhy stěžovatelky zásadně převyšují její majetek (bod 22 usnesení vrchního soudu).

15. Argumentace stěžovatelky ohledně jejího chování v insolvenčním řízení pomíjí, že i výkonem procesních práv může dojít k jejich zneužití (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, bod 59). Listiny svědčící o stěžovatelčiných obstrukcích v insolvenčním řízení vrchní soud přípustně označil poukazem na čísla listu ve spise (bod 20 usnesení vrchního soudu). Důkazy k těmto obstrukcím provedl již městský soud (bod 7 a 13 usnesení městského soudu). Aktuální nepříznivé majetkové poměry stěžovatelky nemohou rozhodnutí o přeměně peněžitého trestu zmařit. Tyto mají vliv na rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu, jehož se stěžovatelka může domáhat a také domáhá.

16. Zbývá dodat, že pokud obecné soudy nedoručily obhájci stěžovatelky napadené usnesení vrchního soudu, jak stěžovatelka tvrdí, lze jejich postup vnímat jako pochybení, které však nemělo vliv na ústavně zaručená práva stěžovatelky, neboť její obhájce se s rozhodnutím prokazatelně seznámil nahlédnutím do spisu.

V.
Závěr

17. S ohledem na uvedené, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu