Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti KONREO, v. o. s., sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, insolvenční správkyně obchodní společnosti FAU, s. r. o., sídlem Pekařská 1639/79a, Opava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2024 č. j. 9 Afs 123/2023-35, vedené pod sp. zn. III. ÚS 779/24, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2024 č. j. 10 Afs 119/2023-40, vedené pod sp. zn. I. ÚS 877/24, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2024 č. j. 9 Afs 123/2023-35 a ze dne 29. ledna 2024 č. j. 10 Afs 119/2023-40 bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudky Nejvyššího správního soudu se proto ruší.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud usnesením ze dne 29. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 779/24, I. ÚS 877/24 rozhodl o spojení obou věcí stěžovatelky ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 779/24.

2. Jak vyplynulo z ústavních stížností a jejích příloh, Specializovaný finanční úřad (dále též "správce daně") vydal dne 23. 9. 2016 šest zajišťovacích příkazů na v té době dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období měsíců května až října 2013 obchodní společnosti FAU, s. r. o. (dále jen "společnost FAU"). Odvolání podaná společností FAU proti těmto zajišťovacím příkazům Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") zamítlo rozhodnutím ze dne 20. 10. 2016 č. j. 46427/16/5100-41453-711400. Dne 23. 9. 2016 vydal správce daně za účelem vymožení povinnosti stanovené společnosti FAU zajišťovacími příkazy šest exekučních příkazů. Následně dne 14. 12. 2016 Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. KSOS 39 INS 23265/2016-A53 zjistil úpadek společnosti FAU a prohlásil konkurs na její majetek, přičemž stěžovatelka byla jmenována insolvenční správkyní společnosti FAU.

3. Správce daně posléze vydal dne 7. 2. 2017 šest dodatečných platebních výměrů na DPH za zdaňovací období měsíců května až října 2013. Neuznal společnosti FAU uplatněné odpočty daně z přijetí zdanitelných plnění podle daňových dokladů, jimiž jí dvě obchodní společnosti - VERAMI International Company, s. r. o., a LUIGI AK, s. r. o. - fakturovaly plnění z dodávek pohonných hmot (benzinu a motorové nafty). Správce daně konstatoval, že společnost FAU se, jako zkušený obchodník, přijetím plnění od těchto dodavatelů stala součástí podvodu na DPH, ačkoli ze všech objektivních okolností vyplývalo, že o podvodu na DPH věděla nebo přinejmenším vědět mohla. Stanovená DPH celkem ve výši 217 986 786 Kč odpovídá částce, k jejíž úhradě byla stěžovatelka vyzvána zajišťovacími příkazy. Splatnost doměřené daně byla ve výrocích dodatečných platebních výměrů stanovena k okamžiku jejich doručení daňovému subjektu. Dodatečné platební výměry byly doručeny dne 7. 2. 2017.

4. Dodatečné platební výměry byly předmětem řízení Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2289/24, který ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako neopodstatněnou. Splatnost dodatečných platebních výměrů nebyla v tomto řízení Ústavním soudem řešena, neboť stěžovatelka námitku neuplatnila včas před správními soudy a stěžovatelce se v řízení před správními soudy nepodařilo prokázat, že se podvodu na DPH neúčastnila.

5. V následných řízeních, ve kterých OFŘ využil zajišťovací instituty, a v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, se stala otázka splatnosti dodatečných platebních výměrů stěžejní. Stěžovatelka podala mj. žalobu na zákonnost rozhodnutí o zřízení zástavního práva na základě zajišťovacích příkazů (spor byl vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Afs 91/2023), žalobu proti převedení přeplatku spočívajícího ve finančních prostředcích exekučně vymožených na základě soudem zrušených zajišťovacích příkazů (spor byl vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Afs 123/2023); žalobu proti rozhodnutí o úroku z neoprávněně vymáhaného plnění (spor byl vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 Afs 119/2023).

6. Proti zajišťovacím příkazům (viz bod 2. usnesení) se stěžovatelka bránila správní žalobou. Na jejím základě Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 6. 2017 č. j. 22 Af 9/2017-84 zrušil rozhodnutí OFŘ ze dne 20. 10. 2016, to znamená, že zrušil zajišťovací příkazy.

7. V řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Afs 123/2023 stěžovatelka namítala nezákonné nevyplacení vratitelného přeplatku. Tvrdila, že správce daně nemohl ke dni 7. 2. 2017 převést finanční prostředky na úhradu doměřované daňové povinnosti na základě dodatečných platebních výměrů. Dodatečné platební výměry ke dni 7. 2. 2017 nebyly pravomocné a nemohly být exekučním titulem. Správce daně tedy až do 26. 9. 2017 vedl nezákonně exekuci na základě nezákonných zajišťovacích příkazů. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 31. 3. 2023 č. j. 29 Af 118/2018-62 zamítl. Krajský soud konstatoval, že skutečnost, že zajišťovací příkazy byly shledány nezákonnými, nebrání využití prostředků vymožených na jejich podkladě na úhradu daňových nedoplatků stěžovatelky. Stěžovatelka měla splatné daňové povinnosti na doměřené DPH, proto jí vratitelný přeplatek nevznikl. Následně podanou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 12. 1. 2024 zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.

8. V řízení o úroku z neoprávněného vymáhání podle § 254 odst. 2 daňového řádu vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 Afs 119/2023 stěžovatelka namítala, že ke dni 7. 2. 2017, kdy správce daně vydal dodatečné platební výměry, neměla vůči správci daně žádný splatný daňový nedoplatek, na který by mohl být převeden přeplatek. Dodatečné platební výměry dne 7. 2. 2017 správce daně jen vydal, přičemž k tomuto dni nebyly pravomocné a nemohly být exekučním titulem. Stěžovatelce tak náleží v souvislosti s nezákonným vymáháním na základě nezákonných zajišťovacích příkazů úrok z neoprávněného jednání správce daně od okamžiku exekvování finančních prostředků až do dne nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů, tj. do 26. 9. 2017. Krajský soud žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 31. 3. 2023 č. j. 29 Af 119/2018-64 zamítl. Následně podanou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 29. 1. 2024 zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.

II.
Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka namítá, že čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu ve věci EUROBIT ze dne 9. 5. 2023 č. j. 4 Afs 42/2023-41 konstatoval, že správce daně není oprávněn určit splatnost dodatečných platebních výměrů odlišně od znění daňového řádu. Čtvrtý senát vyšel z premisy, že správce daně nemá pravomoc určit specificky splatnost dodatečných platebních výměrů, na což ve svých závěrech následně navázal i šestý senát Nejvyššího správního soudu ve věci AB CHEMITRANS ze dne 14. 3. 2018 č. j. 6 Afs 399/2017-26 a ve věci stěžovatelky sp. zn. 6 Afs 91/2023, přičemž v prvním z citovaných rozsudků spojil splatnost platebních výměrů s jejich právní mocí. Oproti tomu jiné dva senáty Nejvyššího správního soudu (konkrétně devátý a desátý), které vydaly napadená rozhodnutí, konstatovaly, že správce daně má zákonem založenou pravomoc závazně určit, že dodatečné platební výměry budou splatné okamžikem jejich doručení daňovému subjektu. Senáty Nejvyššího správního soudu tudíž rozhodovaly v jedné věci stěžovatelky rozdílně a porušily tak její legitimní očekávání, že senáty Nejvyššího správního senátu budou rozhodovat ve věci splatnosti daně totožně.

10. Stěžovatelka tvrdí, že otázka, zda zákon správci daně ukládá nebo neukládá, určitou pravomoc něco činit/konat, je nepochybně otázkou právní, a nikoliv otázkou skutkovou. Proto v případě rozdílného názoru měly devátý a desátý senát předložit posuzovanou věc k rozhodnutí rozšířenému senátu podle § 17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka především namítá, že v posuzované věci Nejvyšší správní soud nepřihlédl ke své vlastní dřívější rozhodovací praxi, v důsledku čehož posoudil stěžovatelčin případ svévolně a v rozporu s vlastní rozhodovací praxí.

III.
Vyjádření účastníků řízení

11. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení.

12. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření především odkázal na napadené rozsudky, kterými nezasáhl do práv stěžovatelky. Setrval na svém názoru vyjádřeném v napadených rozsudcích, kde konstatoval, že dodatečné platební výměry na DPH ze dne 7. 2. 2017 vymezovaly splatnost daně takto: "Doměřená daň včetně penále [...] je splatná v náhradní lhůtě v souladu s § 168 odst. 4 a § 251 odst. 3 daňového řádu ihned po doručení tohoto platebního výměru na účet správce daně[...]." Doměřená daň byla tudíž splatná v okamžiku, kdy byly dodatečné platební výměry doručeny daňovému subjektu, tj. dne 7. 2. 2017. Nejvyšší správní soud tvrdí, že splatnost platebních výměrů na DPH je skutková okolnost, která není ve věci sporná, z důvodu jednoznačného znění citované části dodatečných platebních výměrů.

13. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření souhlasí a argumentačně podporuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, že šestý senát rozhodoval v rozporu s obsahem správního spisu.

14. Soudkyně zpravodajka zaslala doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice setrvala na svých námitkách podaných v ústavní stížnosti.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení (ev. byla účastnicí řízení společnost FAU), v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími, vyjádřeními účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Obecná východiska

17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud dospěl v napadených rozsudcích ohledně data splatnosti dodatečných daňových výměrů k jinému závěru než v předchozím rozsudku sp. zn. 6 Afs 91/2023 vydaném ve věci stěžovatelky. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle § 17 odst. 1 s. ř. s. dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce zaručeného stěžovatelce v čl. 38 odst. 1 Listiny.

18. Ústavní soud postup Nejvyššího správního soudu primárně hodnotil z hlediska porušení práva na zákonného soudce, a to přednostně před ostatními stížnostními námitkami stěžovatelky, neboť pokud by napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu vydal nezákonný soudce (nepříslušný senát), nemělo by z hlediska ekonomie řízení a subsidiarity ústavní stížnosti význam, aby Ústavní soud dále hodnotil, zda tento nezákonný soudce (a před ním městský soud) při svém rozhodování pochybil i z hlediska dalších ústavně zaručených práv stěžovatelky [srov. nález ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 ve znění opravného usnesení ze dne 26. 10. 2009 (N 201/54 SbNU 497), body 25 až 28].

19. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole a jiné nežádoucí vlivy. Toto právo však není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc [srov. nálezy ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101) anebo ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71)].

20. Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem posud zastáván. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je totiž ze své podstaty jevem výjimečným, neboť takovouto změnou je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Soudy jsou povinny přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí by nezbytně mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak (nález sp. zn. I. ÚS 2866/15, bod 18).

21. Do působnosti rozšířeného senátu náleží řešení rozporů v právních názorech senátů Nejvyššího správního soudu (§ 17 s. ř. s.), tedy v názorech na právní otázky podstatné pro posouzení rozhodovaných případů (shodně např. Rigel, F. In: Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, str. 119 a násl.). Právní otázkou není jen interpretace právní normy, ale také subsumpce zjištěného skutkového stavu do (hypotézy) právní normy, tedy právní hodnocení zjištěného skutkového stavu. To ostatně plyne z judikatury samotného rozšířeného senátu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2018 č. j. 2 Azs 340/2017-72, bod 18, rozsudek rozšířeného senátu ze dne 11. 10. 2016 č. j. 2 As 96/2015-59, bod 31).

22. Dospěje-li tedy senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je podle § 17 odst. 1 s. ř. s. povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Neučiní-li tak, a ve věci sám rozhodne, zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce [nález ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2866/15 (N 41/80 SbNU 501), bod 28].

23. Ústavní soud přitom již v minulosti schválil judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž rozšířený senát není povolán řešit judikaturní rozpory v situaci, kdy je zřejmé a objektivně doložitelné, že odchylný právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí soudu již nemá žádné obecné normativní účinky. V případě pochybností o faktickém překonání předchozího právního názoru je však povinností senátu Nejvyššího správního soudu věc do rozšířeného senátu předložit. Je to totiž rozšířený senát, kdo je a má být finálním arbitrem své pravomoci (§ 17 odst. 1 s. ř. s.) [viz nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18 (N 147/95 SbNU 272), bod 66 ve spojení s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 10 As 2/2018-31, body 23 a násl.].

24. Podle § 168 odst. 2 správního řádu, upravujícího náležitosti rozhodnutí, se ve výrokové části mj. uvede - vedle otázky, která je předmětem řízení, rozhodných ustanovení a označení účastníků - též lhůta ke splnění ukládané povinnosti. Konkrétněji tedy počátek běhu lhůty splatnosti peněžité částky, délka této lhůty či další podmínky se splatností částky spojené.

25. K povaze výroku správního rozhodnutí konstatuje nauka, že výrok "autoritativně řeší projednávanou věc: zakládá, mění nebo ruší práva nebo povinnosti osob, nebo se jím prohlašuje, že určité právo či povinnost je či není. Je-li uložena povinnost, určí se v něm lhůta pro její splnění, popř. další údaje k tomu potřebné [...] Z výroku vyplývají bezprostřední právní účinky rozhodnutí, pouze výrok je schopen nabýt právní moci a vykonatelnosti[...]" (Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 372). Výrok rozhodnutí má tedy, včetně stanovení počátku běhu lhůty, pro účastníky řízení, kteří jsou jím vázáni, v podstatě normativní povahu.

26. Výrok rozhodnutí správního orgánu tedy obsahuje řešení ve věci rozhodné právní otázky či více právních otázek. Je konečným výsledkem procesu aplikace, resp. interpretace práva, k němuž došlo po podřazení relevantních skutkových zjištění pod rozhodnou právní normu.

Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc

27. V dodatečných platebních výměrech na DPH ze dne 7. 2. 2017 byla ve výrocích stanovena splatnost doměřené daně takto: "Doměřená daň včetně penále v celkové výši [...] je splatná v náhradní lhůtě v souladu s § 168 odst. 4 a § 251 odst. 3 daňového řádu ihned po doručení tohoto platebního výměru na účet správce daně číslo [...]".

28. Ustanovení § 168 odst. 4 daňového řádu zní: "Dojde-li ke stanovení daně, která nebyla v době vydání zajišťovacího příkazu stanovena, je tato daň splatná ke dni jejího stanovení. Tímto dnem zaniká účinnost zajišťovacího příkazu a zajištěná částka se převede na úhradu této daně. Pokud tak vznikl vratitelný přeplatek, správce daně jej vrátí bez žádosti do 15 dnů od jeho vzniku."

29. V řízeních týkajících se stěžovatelky vycházely senáty Nejvyššího správního soudu z totožných platných platebních výměrů. K posouzení otázky jejich splatnosti, tedy otázky od kdy způsobují účinky a dopadají do sféry jejich adresáta, stěžovatelky, jak ji stanovil správce daně, však přistoupily rozdílně. Datum splatnosti vyměřené daně přitom zároveň mělo vliv na rozhodování o zajišťovacích institutech použitých správcem daně a jejich účincích a dopadech do majetkové sféry stěžovatelky.

30. Devátý a desátý senát shledal v napadených rozhodnutích pravomoc správce daně určit počátek splatnosti doměřené daně, které je v souladu se zákonným rámcem daným § 168 odst. 4 daňového řádu. Devátý a desátý senát v napadených rozsudcích citoval z rozsudku šestého senátu, že "[v]ýrok dodatečných platebních výměrů okamžik splatnosti doměřené daně nespojil jednoznačně s okamžikem jejich doručení společnosti FAU. Formulace obsažená v dodatečných platebních výměrech odpovídá textu právní normy (§ 168 odst. 4 daňového řádu), tuto právní normu však nijak neinterpretuje." V reakci na tento názor šestého senátu devátý a desátý senát konstatovaly, že splatnost daně je v platebních výměrech jasně, jednoznačně a výslovně stanovena a je pro posouzení jejich splatnosti určující. Šestému senátu bylo v napadených rozhodnutích vytknuto, že do věci vnáší nepřípustný výklad citovaného ustanovení, přičemž časový interval mezi doručením a právní mocí platebních výměrů je vnímán jako otázka skutková.

31. Nicméně, šestý senát považoval stanovení (počátku) splatnosti daně podle platebních výměrů rovněž za nesprávné. Ve svém rozsudku také uvedl, že "Daňový řád nedává správci daně na výběr, jak má splatnost daně určit, tedy mu nesvěřuje pravomoc rozhodnout v dodatečném platebním výměru o tom, kdy se doměřená daň stává splatnou. Splatnost doměřené daně je jednoznačně upravena daňovým řádem, jenž nedává správci daně žádný prostor pro uvážení, který by se mohl projevit v obsahu dodatečného platebního výměru." Konstatoval, že určující pro posouzení splatnosti byl výklad zákona (daňového řádu), nikoliv znění rozhodnutí správce daně (příslušných dodatečných daňových výměrů). Podle šestého senátu Nejvyššího správního soudu splatnost daně doměřené dodatečnými platebními výměry ze dne 7. 2. 2017 nastala až k okamžiku právní moci dodatečných platebních výměrů (tj. 26. 9. 2017), tedy nebyla splatná k okamžiku jejich doručení.

32. V posuzované věci je právní otázkou, kterou rozdílně posoudily senáty Nejvyššího správního soudu, otázka, zda byl výkon oprávnění správce daně, spočívající ve stanovení splatnosti platebního výměru, v souladu či v rozporu s § 168 odst. 4 daňového řádu.

33. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem devátého a desátého senátu Nejvyššího správního soudu, že v posuzované věci nebylo nutné věc předložit rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s. Nesouhlasí s jejich závěrem, že šlo o nesoulad v hodnocení skutkových okolností, konkrétně stran otázky, zda ke dni 7. 2. 2017 existovala splatná daň (viz bod 22 rozsudku devátého senátu, bod 32 rozsudku desátého senátu). Skutkovou otázkou v posuzované věci je pouze existence platebních výměrů a jejich obsah, včetně výroku o jejich splatnosti, přičemž jde o totožné dodatečné daňové výměry ve všech věcech posuzovaných třemi senáty Nejvyššího správního soudu (což je rozdíl oproti situaci řešené v usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Azs 340/2017-72, kde existoval relevantní rozdíl ve skutkových okolnostech, a právě proto rozšířený senát svou pravomoc neshledal - viz body 22 až 25 tamtéž).

34. Rozpor v rozhodování senátů Nejvyššího správního soudu porušila princip ochrany legitimního očekávání stěžovatelky, založeného závěry rozsudku šestého senátu Nejvyššího správního soudu. Nepředložil-li devátý ani desátý senát věc rozšířenému senátu, došlo k rozporu s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Řízení bylo zatíženo vadou dosahující ústavní intenzity, neboť popsaná situace nastala při rozhodování více senátů vrcholného článku soudní soustavy.

35. Ústavní soud již nehodnotil posuzované řízení z hlediska dalších ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť tím by předjímal rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu při výkladu podústavního práva ve věci, která je předmětem ústavních stížností.

IV.
Závěr

36. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci došlo k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a na soudní ochranu podle § 36 odst. 2 Listiny. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadené rozsudky v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. července 2025

Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu

Odlišné stanovisko soudkyně Daniely Zemanové

1. Uplatňuji tímto odlišné stanovisko proti výroku i odůvodnění většinového rozhodnutí.

2. V dané věci jsem dospěla k závěru, že nenastala situace, kdy by devátý a desátý senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí šestého senátu Nejvyššího správního soudu. Dotyčná rozhodnutí se neliší v právním názoru, ale ve skutkových okolnostech. Napadená rozhodnutí devátého a desátého senátu rozdílnost od rozhodnutí šestého senátu nepopřely, srozumitelně a logicky vysvětlily, proč se podle jejich názoru jedná o skutkovou a nikoliv právní odlišnost.

3. Senáty se odlišily v posouzení skutkových okolností a devátý a desátý senát řádně odůvodnil, jak hodnotil skutkové okolnosti a proč je nemůže hodnotit stejně jako šestý senát. Jde o posouzení skutkových okolností. Šestý senát podle napadených rozhodnutí převzal závěr o splatnosti daně ve zjevném rozporu s obsahem správního spisu.

4. Body 30 a 31 většinového rozhodnutí nevystihují podstatu rozhodnutí devátého, desátého a šestého senátu Nejvyššího správního soudu. Zásadním důvodem pro nevyhovění stěžovateli bylo to, že předmětem řízení byla návazná rozhodnutí na platební výměry a nikoliv samotné platební výměry (jako to bylo ve věcech AB Chemitrans a Eurobit). Devátý a desátý senát zdůraznil, že pokud není předmětem řízení samotný platební výměr, správní soud nemůže vykládat jeho výroky, ale musí je převzít ve znění, ve kterém k okamžiku přezkumu existují (tj. jsou to platné správní akty, presumuje se jejich správnost - viz bod 16 rozhodnutí devátého senátu, bod 21 rozhodnutí desátého senátu). Neřešily tedy otázku výkladu § 168 odst. 4 daňového řádu.

5. Většinové rozhodnutí tuto zásadní věc zcela pomíjí, přestože Nejvyšší správní soud na ni ve svých vyjádřeních opětovně upozorňoval. Nijak tedy nezpochybňuje závěr napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který je podle těchto rozhodnutí zásadní, včetně odkazů na ustálenou judikaturu, z níž tato zásada presumpce správnosti podkladových rozhodnutí vyplývá (body 16, 18 a 19 rozhodnutí devátého senátu, body 21, 23 a 25 rozhodnutí desátého senátu).

6. Většinové rozhodnutí tuto argumentaci nevyvrací, a přesto konstatuje, že právní otázkou, kterou rozdílně posoudily senáty Nejvyššího správního soudu, otázka, zda byl výkon oprávnění správce daně, spočívající ve stanovení splatnosti platebního výměru, v souladu či v rozporu s § 168 odst. 4 daňového řádu. Ztotožňuji se s napadenými rozhodnutími v názoru, že tato otázka ve věci nebyla sporná, resp. v dané fázi řízení ji nelze řešit a devátý ani desátý senátu tuto otázku neposuzovaly - proto vzhledem k ní nemohly dospět k odlišnému právnímu závěru ve smyslu § 17 s. ř. s.

7. Senáty se odlišily v posouzení skutkových okolností a devátý a desátý senát řádně odůvodnil, jak převzal skutkové okolnosti a proč je nemůže převzít způsobem, který použil šestý senát. Zejména upozornil na to, že šestý senát ve svém rozhodnutí nevycházel z výše citovaného znění platebního výměru (daň je splatná ihned po doručení tohoto platebního výměru), ale z jiného znění (daň je splatná ke dni stanovení daně) - a na základě toho pak činil další závěry. Většinové rozhodnutí se závěry bodů 21 a 22 devátého senátu a 31a 32 desátého senátu nepolemizuje, nevyvrací zde srozumitelně a podrobně uvedené závěry, podpořené odkazy na judikaturu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.

8. Z uvedených důvodů shrnuji, že většinové rozhodnutí nijak nevyvrátilo srozumitelná a z hlediska kritérií stanovených judikaturou Ústavního soudu zcela dostatečná odůvodnění napadených rozhodnutí, podle kterých odlišnost mezi rozhodnutími byla skutková. Napadená rozhodnutí jsou postavena na jiné otázce, nežli kterou většinové rozhodnutí označuje za spornou.

9. Jsem proto toho názoru, že napadená rozhodnutí v přezkumu Ústavního soudu měla obstát.

V Brně dne 2. července 2025

Daniela Zemanová