Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva financí, proti výroku I v rozsahu slov "a IV" rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2024, č. j. 36 Co 428, 429/2024-285, a výroku IV doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. srpna 2024, č. j. 22 C 267/2020-249, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní korporace EKORA s.r.o., Sinkulova 329/48, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby byly zrušeny v záhlaví označené výroky rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 76 080,51 Kč s příslušenstvím, která představovala neproplacenou fakturu vedlejší účastnice. Stěžovatelka podala při vyjádření k žalobě vzájemný návrh na zaplacení částky 596 918,18 Kč z titulu smluvní pokuty. V průběhu řízení pak stěžovatelka prováděla zápočty dalších splatných pohledávek na smluvní pokutu a vzájemný návrh vzala zpět.

3. Obvodní soud žalobu zamítl a v záhlaví označeným doplňujícím rozsudkem (výrok IV) zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že z procesního hlediska stěžovatelka zavinila, že řízení (o vzájemném návrhu) bylo zastaveno.

4. Městský soud pak ústavní stížností napadeným výrokem I potvrdil mimo jiné i výrok IV rozsudku obvodního soudu týkající se nákladů řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka považuje závěr soudů o povinnosti hradit náklady řízení za chybný. Soudy kladou k tíži stěžovatelky, že uplatnila vzájemnou žalobou peněžitý nárok, a následně po vzniku vzájemné pohledávky dlužníka započetla svoji pohledávku a vzala vzájemný návrh zpět.

6. Připomíná, že stát musí podle § 14 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, důsledně využívat všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu, včetně započítávání pohledávek vůči pohledávkám protistrany.

7. Jde o praktický problém, v jehož důsledku by se mohlo zhoršit postavení státu v pozici věřitele na úkor veřejných rozpočtů.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Stát může podat ústavní stížnost, pokud v právním vztahu nevystupoval jako nositel veřejné moci, tedy ve vrchnostenském postavení (srov. např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 9/99 či nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15).

9. Ústavní soud je k projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

11. K otázce nákladů řízení se Ústavní soud navíc dlouhodobě staví velmi rezervovaně (srov. též stanovisko Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). Přestože se spor o náhradu nákladů řízení může dotknout majetkové sféry účastníka řízení, nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv nebo svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, zejména zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo bylo-li zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03).

12. Argumentace stěžovatelky je založena na odlišném výkladu podústavního práva, než jaký zvolily obecné soudy, konkrétně na tvrzené nesprávné interpretaci a aplikaci § 146 o. s. ř. Zatímco stěžovatelka zdůrazňuje aspekt existence hmotně právního nároku, soudy zdůraznily kritérium procesního zavinění ("zcela dobrovolně se rozhodla probíhající řízení využít k vymožení svých dalších nároků z titulu smluvní pokuty, nevyčkala však na rozhodnutí soudu o těchto nárocích a s ohledem na své další průběžné zápočty vzala vzájemnou žalobu (...) v průběhu řízení zcela zpět", resp. "zápočty splatných pohledávek [vedlejší účastnice] na smluvní pokutu totiž prováděla sama [stěžovatelka]").

13. Výklad zvolený soudy i výklad požadovaný stěžovatelkou jsou z ústavního pohledu v zásadě myslitelné, žádný z nich není projevem libovůle či výkladem a priori nemožným (excesivním). Jde tak pouze o spor o výklad podústavního práva, který přísluší obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Právní pozice stěžovatelky jakožto státu, byť vystupujícího v soukromoprávních vztazích, je z pohledu ochrany základních práv velmi specifická. Porušení ústavních práv státu přichází v úvahu jen ve velmi výjimečných situacích. V případě státu jakožto účastníka řízení tedy zásadně neplatí to, že v případě vícero možných výkladů právního předpisu je třeba vybrat takový, který v co nejmenší míře zasahuje do jeho práv (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1152/20). V nyní posuzované věci, týkající se navíc pouze nákladů řízení, však není pro jakoukoli ingerenci Ústavního soudu prostor.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu