Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Flégla, zastoupeného Mgr. Zuzanou Segediovou, advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2024 č. j. 72 Co 303/2024-523, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 90, 95 a 96 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v řízení o žalobě stěžovatele pro zaplacení 194 618 Kč s příslušenstvím rozsudkem ze dne 29. 5. 2024 č. j. 31 C 49/2018-472 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 64 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 5. 7. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 821,34 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), stěžovateli dále uložil povinnost nahradit státu 55,07 % nákladů řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci usnesení, kterým bude výše nákladů určena (výrok III) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit státu 44,93 % nákladů řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci usnesení, kterým bude výše nákladů určena (výrok IV). Obvodní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z poměru úspěchu ve věci, vedlejší účastnice byla úspěšná v 55,07 % a stěžovatel byl úspěšný v 44,93 %, přičemž uvedený poměr představuje podíl mezi částkou 87 448 Kč, ohledně níž měl stěžovatel úspěch, a původně žalovanou částkou 194 618 Kč. Stěžovateli byla přiznána částka 64 000 Kč, částka 3 215 Kč mu byla již dříve přiznána pravomocným rozsudkem a ohledně částky 20 233 Kč bylo řízení zastaveno, protože vedlejší účastnice částečně plnila, a žaloba byla v tomto rozsahu důvodná. Vedlejší účastnici proto soud prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení v částce 821,34 Kč, která představuje 10,14 % z jejich celkové výše. Náklady státu odůvodnil tím, že stěžovatel a vedlejší účastnice je platí podle poměru úspěchu podle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

3. K odvolání stěžovatele proti nákladovým výrokům rozsudku obvodního soudu rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, že se rozsudek obvodního soudu ve výrocích II, III a IV potvrzuje (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II). Podle městského soudu byla obvodním soudem správně vyčíslena míra úspěchu a neúspěchu stěžovatele a vedlejší účastnice. Obdobně podle městského soudu rozhodl správně obvodní soud i o náhradě nákladů státu v rozsahu odpovídajícímu míře procesního neúspěchu stěžovatele a vedlejší účastnice; stejně tak nedůvodnými shledal námitky stěžovatele, že náhradu nákladů státu nelze přiznat osobě, která splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, protože stěžovatel rozhodné skutečnosti v tomto směru netvrdil a nedokládal. Městský soud nepovažoval za důvodnou ani námitku stěžovatele, že obvodní soud nevzal v úvahu aplikaci § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, neboť důvody hodné zvláštního zřetele v posuzované věci neshledal.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel předně namítá, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétní žalobě rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Považuje za krajně nespravedlivé, že obecné soudy vyšly při posuzování úspěchu ve sporu čistě z matematického výpočtu, navíc chybného (10 % namísto 10,14 %), a to aniž by jakkoli hodnotily specifické okolnosti daného případu. Je evidentní, že pouze na základě znaleckého posudku byla shledána důvodnost základu nároku stěžovatele a soudy, při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, měly aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátkou. Též rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení, které vznikly státu, je jednak z matematického hlediska chybné, navíc pojem výsledku řízení, užitý v § 148 odst. 1 o. s. ř. není totožný s pojmem úspěch ve věci, neboť výsledek řízení ve skutečnosti odkazuje k osobě toho účastníka, který by byl povinen k náhradě nákladů řízení druhé procesní straně. Stát má tedy právo na náhradu nákladů řízení "podle jeho výsledků" proti tomu účastníku, který by byl povinen nahradit náklady druhému účastníku. Kromě toho za nespravedlivou považuje stěžovatel skutečnost, že obecné soudy vůbec nezjišťovaly, zda jsou u něho dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, byť jen zčásti, ačkoli je tato povinnost stanovena zcela jednoznačně v § 148 odst. 1 o. s. ř. a navíc finanční situace stěžovatele v roce 2024 byla soudům známa z jeho písemných podání a již v době vydání rozsudku obvodního soudu bylo stěžovateli sedmdesát let, takže jeho jediným příjem byl proto starobní důchod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

7. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

8. Pro posuzovanou věc je z hlediska referenčních kritérií rozhodování Ústavního soudu klíčové, že napadené rozhodnutí městského soudu není, co se nákladů řízení týká, zjevně neústavní. Oba obecné soudy srozumitelně a logicky vyložily, proč považují v posuzované věci za nutné aplikovat § 142 odst. 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř., přičemž tento závěr nelze označit za projev zřejmé libovůle a nelze dovodit, že by byl ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Ústavní soud tedy neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah. Postup obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení, když vycházely z poměru úspěchu ve věci, tj. že vedlejší účastnice byla úspěšná v 55,07 % a stěžovatel byl úspěšný v 44,93 %, a podle toho rozhodly o nákladech řízení, nelze shledat vybočujícím z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení. Ani na závěru městského soudu, že stěžovatel netvrdil a nedokládal skutečnosti prokazující jeho případný nárok na osvobození od soudních poplatků či na závěru ohledně aplikace § 150 o. s. ř., nelze shledat cokoliv neústavního. Napadené usnesení pak není ani v rozporu s judikaturou, na kterou odkazuje stěžovatel, jelikož v ní uvedené právní závěry se míjejí s podstatou nyní posuzované věci a stojí na zcela jiných skutkových základech.

9. Konečně, dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90, 95 a 96 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají žádná ústavně zaručená základní práva jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].

10. Na doplnění nutno uvést, že výrokem II napadeného rozsudku obvodního soudu bylo uloženo stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 821,34 Kč a výrokem II napadeného rozsudku městského soudu částku 300 Kč. V době podání ústavní stížnosti sice nebylo rozhodnuto o konkrétní výši nákladů řízení, které mají účastníci řízení státu nahradit (výroky III a IV rozsudku obvodního soudu), a stěžovatel Ústavní soud v průběhu tohoto řízení neinformoval, že by se tak již stalo, nelze však vyloučit, že zde půjde o tzv. bagatelní věc [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podle ustálené judikatury ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, ledaže by posuzovanou věc provázely mimořádné okolnosti, které ji z hlediska ústavnosti činí dostatečně významnou (viz výše). O to mimořádnější okolnosti - typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele - musejí být dány ve věcech, ve kterých sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti [viz stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), body 11 a 34, nález ze dne ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37].

11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu