Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Savova, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedlářem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 25 Cdo 3548/2023-293, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 29 Co 88/2023-262 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 10 C 24/2022-226, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. Petry Hýskové jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl požadavek stěžovatele na písemnou omluvu a omluvu zveřejněnou na serveru www.info.cz za výroky učiněné vedlejší účastnicí (výroky I až XII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XIII). Rozhodl tak o nárocích, které měly stěžovateli vzniknout v souvislosti se zveřejněním článku autora Vojtěcha Kristena pod názvem "Insolvenční správkyně Mladé fronty: Savov to na mě zkoušel po dobrém i po zlém" publikovaném 29. 6. 2020 na serveru www.info.cz.

3. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek obvodního soudu potvrzuje (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že se dovolání odmítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud zejména shledal, že městský soud pečlivě zvážil a odůvodnil, proč na základě konkrétních okolností případu výroky vedlejší účastnice nedosahují takové intenzity, aby představovaly zásah do práva na ochranu osobnosti stěžovatele. Vzal v potaz, že je stěžovatel veřejně známou osobou, byl v médiích dlouhou dobu předmětem mnoha článků, týkajících se mimo jiné jeho trestního stíhání a různých kontroverzních aktivit, že se domáhal omluvy až se značným časovým odstupem od tvrzeného zásahu do osobnosti, a přitom nežádal odstranění článku. Městský soud hodnotil obsah i formu výroků (že byly formulovány velmi obecně, ve formě určité nadsázky a příměrů, o činnosti vyplývající rovněž z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku), přitom vzal v úvahu celkový kontext a vyznění článku, když neposuzoval pouze izolovaně výroky selektivně napadené stěžovatelem. Obecné soudy správně přihlédly k tomu, že vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně se v předmětném rozhovoru vyjadřuje k průběhu z jejího pohledu problematických insolvenčních řízení dlužníků spojených se stěžovatelem. Vztahy mezi správcem a osobami ovládajícími dlužníka i zaměstnanci dlužníků jsou nezřídka napjaté i přímo konfliktní. Jde-li o mediálně sledované insolvenční řízení, týkající se veřejně známých či z nějakého důvodu kontroverzních subjektů, není důvod odpírat insolvenčnímu správci možnost vyjádřit též veřejně svůj názor na průběh a okolnosti takového řízení. Určitým způsobem nadnesené či zobecňující výrazy, či literární a filmové příměry (padouch a hrdina, sedmihlavá saň) jsou za daných okolností ospravedlnitelné.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména (a ve shrnutí) v tom, že obvodní soud učinil právní závěry (nezpůsobilost výroků zasáhnout osobnostní práva stěžovatele) v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, neboť takováto způsobilost výroků vyplývá přímo z jejich znění. Přitom neprovedl stěžovatelem navržené důkazy a jejich neprovedení nikterak nezdůvodnil. Důkazy přitom byly pro rozhodnutí věci stěžejní. Městský soud sice konstatoval, že se obvodní soud mýlil, neboť výroky jsou bez dalšího způsobilé zasáhnout práva stěžovatele, ale nezákonnost rozsudku obvodního soudu nenapravil. Po doplnění dokazování totiž dospěl k závěru, že výroky jsou pravdivé, a do stěžovatelových práv by mohly zasáhnout jen při jejich nepravdivosti. Též Nejvyšší soud klíčové argumenty stěžovatele ignoroval. Odepřel tak stěžovateli právo na soudní ochranu a přístup k soudu (spravedlnosti). Stěžovatel má za to, že každý z napadených výroků vedlejší účastnice představuje samostatný zásah do jeho osobnostních práv a požadovaná omluva za každý jednotlivý výrok pak představuje samostatný hmotněprávní nárok, který mu byl obecnými soudy odepřen, což podrobně v ústavní stížnosti odůvodňuje.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]; o exces však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti jsou uváděny tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do postavení další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v této věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Nadto Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího soudu (sub 4) za ústavně souladné, vycházející z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, ale i Evropského soudu pro lidská práva, na kterou bylo korektně odkázáno (viz body 6, 7, 9 a 11 napadeného usnesení) a Ústavní soud nespatřuje žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Na rozhodnutí obecných soudů, které v posuzované věci uzavřely, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že vedlejší účastnice byla od počátku terčem opakovaných pokusů o ovlivňování a o odvolání z funkce insolvenční správkyně, přičemž vedle toho musela čelit řadě podnětů adresovaných orgánům veřejné správy a směřujících proti ní, jejím rodinným příslušníkům či obchodním partnerům a tyto podněty směřovaly i vůči dalším osobám, které vystupovaly v neprospěch koncernu ovládaného stěžovatelem, pročež výroky nemohly být protiprávním zásahem do osobnosti stěžovatele, ale přípustnou a odůvodněnou kritikou postupu společností ovládaných stěžovatelem v insolvenčním řízení, nelze shledat nic, co by bylo ústavně nekonformní.

9. Nelze se ani ztotožnit s tím, že by rozhodnutí obecných soudů týkající se vytýkaného výroku 5 vedlejší účastnice (výroky IX a X napadeného rozsudku obvodního soudu) nebylo zdůvodněno, resp. že by stálo bez opory v provedených důkazech. Jak patrno z napadeného rozsudku, městský soud se zabýval vytýkanými výroky vedlejší účastnice 4 až 6 (viz bod 38). Zmínil skutečnost, že postup vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně v insolvenčním řízení byl obecnými soudy shledán správným, jakož i nátlak, kterému musela ona a další osoby čelit, a snahu "odstranit" ji z funkce. Uvedené dostatečně implikuje závěr, že účelem těchto aktivit bylo prosadit nikoliv zákonnost insolvenčního řízení, nýbrž zájmy koncernu. Použití nevybíravých metod vůči "nepohodlným" osobám nečiní výrok vedlejší účastnice o svědcích v kontextu celého článku a dalších okolnostech případu nepravdivým, minimálně nikoliv takovou měrou, aby jím stěžovatel mohl být reálně dotčen na své důstojnosti, vážnosti či cti. Ani další úvaha městského soudu, že ovládá-li stěžovatel daný koncern, oprávněně jej vedlejší účastnice považovala za původce zmíněných "aktivit", se Ústavnímu soudu nejeví jako "nepřiměřená".

10. Uplatňuje-li stěžovatel vadu (důkazního) řízení v podobě tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud mu přisvědčit nemůže. Již obvodní soud se v bodě 8 svého rozsudku zabýval důkazními návrhy a dospěl k závěru, že skutečnosti, které měly být navrženými důkazy prokázány, nejsou právně relevantní, přičemž vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl.

11. Nelze též přisvědčit námitkám stěžovatele, že se Nejvyšší soud s jeho námitkami dostatečně nevypořádal, když velmi důkladné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu svědčí o opaku a postačí na něj odkázat. Nutno k dodržení práva na přístup k soudní ochraně zdůraznit, že obecné soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě, odvolání či dovolání, nýbrž musí se vypořádat s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Tato praxe byla aprobována Ústavním soudem, který uvedl, že: "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích beze zbytku naplněna.

12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu