Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ž. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupené Pavlem Kašparem Krasem, advokátem, sídlem Mírové nám. 208/35, Ústí nad Labem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 67 To 401/2024-193, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. října 2024 sp. zn. 16 PP 94/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka byla ve výkonu trestu. Amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 11. 2023 jí byl zbytek trestu prominut pod podmínkou, že se nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení. Stěžovatelka se neosvědčila a zbytek trestu jí byl nařízen. V současné době vykonává trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 7 T 165/2016, dále trest odnětí svobody v trvání 3 let, který jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 2 T 19/2012, zbytek trestu po podmíněném propuštění v délce trvání 265 dnů, a trest odnětí svobody v trvání 6 let, který jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 4 T 98/2018. Polovinu trestu stěžovatelka vykonala dne 9. 10. 2022, konec trestu je stanoven na 5. 4. 2028. Výkon trestu byl bezproblémový do února 2022, kdy byla v souvislosti s kázeňským řízením, vedeným pro porušení platných předpisů upravujících povinnosti odsouzených během výkonu trestu vyřazena z I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace (dále jen "PSVD") do III. PSVD a byl jí uložen kázeňský trest (celodenní umístění do uzavřeného oddílu na 20 dnů, který vykonala v červnu).

3. Stěžovatelka podala žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), který ji napadeným usnesením zamítl. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka splnila časovou podmínku, neboť vykonala více než polovinu trestu, který jí byl uložen. Stěžovatelka však nesplnila všechny podmínky k podmíněnému propuštění, neboť ve výkonu trestu neprokázala polepšení a nelze jednoznačně dospět k závěru, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody splnil už svůj účel a odsouzená se v budoucnu nedopustí trestné činnosti. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že kázeňský trest jí byl uložen dne 23. 2. 2022 a vykonala jej v červnu 2022. Od té doby byla opakovaně kázeňsky odměněna, vždy však usilovala právě o to, aby jí byl trest zahlazen. Stěžovatelka tvrdí, že soudy dostatečně neodůvodnily napadená rozhodnutí, a při svém rozhodování nesplnily všechny povinnosti plynoucí z ústavně konformní interpretace § 88 trestního zákoníku, kdy pro stěžovatelku jako recidivistku s danou trestní minulosti de facto vytvořily novou, zpřísněnou skutkovou podstatu podmíněného propuštění. Soudy také porušily zákaz dvojího přičítání, to vše za situace, kdy se nijak nevěnovaly okolnostem a problematice dosud nezahlazeného kázeňského trestu, a vyšly krom tohoto trestu jen a pouze ze stěžovatelčiny trestní minulosti. Soudy nezhodnotily další okolnosti výkonu jejího trestu, včetně skutečností vyplývající z hodnotící zprávy věznice a listin, které v souvislosti se svou žádostí o podmíněné propuštění soudům předložila.

5. Stěžovatelka namítá, že odůvodnění usnesení městského soudu je věcně nesprávné, neboť z něj nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda soud vůbec věděl, o kom rozhoduje. Jde o rozhodnutí zcela zmatečné, z něhož není vždy zjistitelné, zda příslušná pasáž do usnesení patří, či byla chybou převzata z rozhodnutí jiného (u některých pasáží je naopak zcela jisté, že se tak stalo).

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

8. Podmíněné propuštění z výkonu trestu je koncipováno jako mimořádný zákonný institut. Podle judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na trestních soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily [nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 (N 128/107 SbNU 41), bod 14]. Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivování odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný (nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16). Podmíněné propuštění v sobě navíc obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby, eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností (srov. § 89 odst. 2 trestního zákoníku). Hrozící "Damoklův meč" nařízení výkonu zbytku trestu dále snižuje riziko potenciální recidivy (nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10). Podmíněné propuštění ve správný čas, kdy již byl u odsouzených naplněn účel trestu a ještě nepřevážilo negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm, tedy napomáhá skutečnému cíli výkonu trestu, jímž je náprava odsouzeného (nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16).

9. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První podmínkou je, že odsouzený vykonal stanovenou část uloženého trestu (zde polovinu). Zadruhé, odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu, svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení. Třetí podmínkou je, že se může od odsouzeného očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení jeho nápravy. Soudy konstatovaly, že stěžovatelka naplnila pouze první (časovou) podmínku, avšak zbylé dvě podmínky nesplnila.

10. Obecné soudy dovodily, že stěžovatelka svým chováním po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu, neprokázala polepšení. Přestože se po většinu výkonu trestu stěžovatelka chovala řádně a byla opakovaně kázeňsky odměněna, dopustila se kázeňského přestupku. Za tento přestupek byla kázeňsky potrestána, přeřazena z I. PSVD do III. PSVD, přičemž v době rozhodování o podmínečném propuštění se nacházela v II. PSVD. Stěžovatelka namítá, že soudy řádně nezhodnotily okolnosti jejího nezahlazení kázeňského potrestání. Stěžovatelka však ve své argumentaci pomíjí, že předmětem rozhodování soudů v řízení o podmínečném propuštění není posouzení, z jakých důvodů nebyl stěžovatelce kázeňský trest zahlazen.

11. Obecné soudy při splnění třetí podmínky logicky akcentovaly stěžovatelčin přístup k předchozí šanci, která jí byla poskytnuta v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatelka šanci nevyužila a trestnou činnost páchala i ve zkušební době podmíněného propuštění (viz bod 5 rozsudku obvodního soudu, bod 26 rozsudku městského soudu). Stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že obecné soudy při rozhodování o podmíněném propuštění k těmto okolnostem nemohly přihlížet. Dospívají-li obecné soudy právě s ohledem na zkušenost z předchozích podmíněných propuštění k tomu, že nabízené opory řádného života nejsou (ukázaly se jako) nedostatečné a vyžadují tedy tentokrát silnější zajištění řádného života, nelze takové úvaze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Předchozí selhání stěžovatelky při poskytnutí dobrodiní v podobě podmíněného propuštění představuje významné kritérium při vytváření prognózy budoucího chování odsouzeného, což Ústavní soud akceptoval v řadě svých předchozích rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 24. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2664/24, ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 2538/22, ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2159/23). Napadená rozhodnutí nejsou založena jen a pouze na hodnocení stěžovatelčiny trestní minulosti, proto Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení principu ne bis in idem, resp. zákazu dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny.

12. Stěžovatelce lze přisvědčit, že bod 21 usnesení městského soudu nemá žádnou souvislost s její osobou a je v odůvodnění usnesení vložen omylem, stejně tak jsou dílčí nepřesnosti v bodě 26 usnesení. Pochybení městského soudu je administrativní chybou, která však na nezákonnost napadeného rozhodnutí nemá žádný vliv. Městský soud v napadeném usnesení náležitě přesvědčivě odůvodnil aprobaci závěrů obvodního soudu o zamítnutí žádosti stěžovatelky podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž i přes zmíněné dílčí nepřesnosti je zřejmé, že městský soud rozhodoval o stěžovatelce.

13. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy závěr o nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dovodily ústavně konformním způsobem a řádně jej odůvodnily.

14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu