Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Františkem Tikalem, advokátem, se sídlem Rohanské nábřeží 678/23, Praha 8, proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 16. října 2024, č. j. 7 Nt 851/2024-18, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 9. září 2024, č. j. KRPS-230684-4/TČ-2024-010081, za účasti Okresního soudu v Benešově a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") rozhodla o zajištění peněžních prostředků ve výši 456 031 Kč na bankovním účtu stěžovatele. Stěžovatel je v dané trestní věci podezřelý ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku. Na zmíněný bankovní účet jsou odesílány podezřelé platby, které následně rozesílá na jiné bankovní účty, aniž by transakce, které vykazují znaky legalizace výnosů z trestné činnosti, dokázal věrohodně vysvětlit. Uvedený bankovní účet prochází několika trestními spisy ve věcech prověřovaných policií v celé České republice.

3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud) napadeným usnesením zamítl. Podle soudu mohou být zajištěné prostředky výnosem z trestné činnosti. K tomuto závěru dospěl Finanční analytický úřad. Na účet přicházely platby od osoby jménem Z. Č., nazvané jako brigáda, rekonstrukce apod., ačkoliv ani tato osoba, ani stěžovatel nemá registrované IČO. Vyšetřování se nachází na samém počátku, přičemž doposud nebyly ztotožněny (a vyslechnuty) všechny osoby, které se nacházejí ve smluvní dokumentaci, předložené stěžovatelem. Odůvodnění usnesení policejního orgánu je sice stručné, avšak řádně popisuje doposud zjištěné skutečnosti.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení policejního orgánu postrádá jakékoliv odůvodnění (jde pouze o zkopírovaný výrok). Tuto vadu nezhojil ani okresní soud. Z napadených rozhodnutí nevyplývá důvodné podezření, že zajištěné prostředky jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Podle stěžovatele jsou proto nepřezkoumatelná. Policejní orgán rovněž rezignoval na jakékoliv úvahy ohledně proporcionality daného zajištění. Naopak sám v napadeném usnesení uvádí, že mu není známa totožnost žádné poškozené osoby. Rozhodnutí neuvádí ani žádné časové údaje údajně podezřelých plateb, což například znemožňuje posoudit možnost promlčení trestní odpovědnosti. Podle odborné literatury by k zajištění měl policejní orgán přistoupit až ve chvíli, kdy dokáže předvídat další hmotněprávní osud těchto prostředků, což v dané věci splněno není. Rozhodnutí obsahuje rovněž neurčitou informaci o "více trestních řízeních, v nichž tento účet prochází", aniž by je jakkoliv specifikoval. Stejně tak nejsou zřejmé okolnosti, kvůli kterým byly platby vyhodnoceny jako podezřelé. Rozhodnutí by podle stěžovatele mělo rovněž obsahovat popis toho, za jakých okolností získal policejní orgán souhlas státního zástupce (obdobně jako je tomu u příkazů k domovním prohlídkám). Ani po dvou měsících od zajištění veškerých prostředků na uvedeném účtu stěžovatel nezná důvody původního zajištění, a tím méně nutnosti jeho dalšího trvání. Stěžovatel v dané věci podával vysvětlení již několik měsíců před zajištěním. Prověřování tak trvá již delší dobu (bez jakéhokoliv výsledku), což snižuje legitimitu zajištění. Zajištění majetku tak nesplňuje požadavek proporcionality, a to zvláště s ohledem na skutečnost, že z napadených rozhodnutí ani nevyplývá výše způsobené škody (zvolená právní kvalifikace může znamenat jakoukoliv škodu v rozpětí 100 000 Kč a 1 000 000 Kč). Dále stěžovatel namítá, že rozhodnutí nezohledňují část peněz, která je vyloučena z možnosti zajištění podle jiných právních předpisů. Okresní soud ignoroval důkazy, které objasňovaly legálnost příjmů na stěžovatelově účtu. Naopak sám soud přiznává, že osoby, od nichž mají prostředky pocházet, doposud nikdo nevyslechnul, čímž dokazuje úplnou rezignaci na zjištění skutkového stavu.

5. Dále stěžovatel namítá porušení svého práva na zákonného soudce a státního zástupce. Policejní orgán si v dané věci vyžádal souhlas Okresního státního zastupitelství v Benešově, ač sám sídlí v Kladně. Důvod pro takový postup není zřejmý, nelze totiž bez dalšího vycházet z bydliště stěžovatele.

6. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2024, stěžovatel znovu zopakoval již dříve uplatněné důvody ústavní stížnosti. Nadto uvádí, že soud svým postupem zhojil některé vady usnesení policejního orgánu, čímž však stěžovateli znemožnil brojit opravným prostředkem proti závěrům soudu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud považuje nejprve za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05).

10. U majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04).

11. Ústavní soud na základě aplikace těchto závěrů na danou věc dospěl k závěru, že okresní soud (jakož i policejní orgán před ním) neporušil napadeným rozhodnutím stěžovatelova ústavní práva. Žádná část obsáhlé argumentace ústavní stížnosti nepopisuje takové pochybení, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu do přípravné fáze trestního řízení, které začalo teprve krátkou dobu před vydáním napadených rozhodnutí. Jsou to stále orgány činné v trestním řízení, které musí průběžně vyhodnocovat důvodnost podezření ze spáchání trestné činnosti a její spojitost se zajištěným majetkem. Stěžovatel má navíc po celou dobu trestního řízení dostupný prostředek nápravy případných pochybení, kterým je návrh na zrušení (byť třeba jen částečné) zajištění majetku. To se týká rovněž možnosti domoci se majetku, který stěžovatel označuje za vyloučený ze zajištění. Celou řadou námitek se tak Ústavní soud nemůže zabývat, neboť by to neodpovídalo jeho roli v probíhajících trestních řízeních.

12. To platí i u námitky porušení práva na zákonného soudce. Především tuto námitku stěžovatel neuplatnil ve stížnostním řízení (v ústavní stížnosti ani netvrdí opak), ačkoliv mu v tom nic nebránilo a nadále nebrání při podání návrhu na zrušení zajištění majetku. Ve skutečnosti se však stěžovatel dovolává práva "na zákonného státního zástupce" (nebo dokonce "zákonný policejní orgán"). Kromě toho, že ústavní pořádek podezřelým osobám žádné takové právo negarantuje (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny a contrario), neuvádí stěžovatel žádnou konkrétní skutečnost, z níž by mělo vyplývat podezření z jakékoliv protiprávní (a tím méně svévolné) manipulace s příslušností orgánů státního zastupitelství. Orgány činné v trestním řízení nemají ve fázi prověřování bez námitky dotčené osoby povinnost v každém dílčím procesním rozhodnutí "obhajovat" svou příslušnost takové rozhodnutí vydat. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by byla orgánům činným v trestním řízení známá jiná skutečnost, která je relevantní pro příslušnost soudu (resp. státního zastupitelství), než je stěžovatelovo bydliště (§ 18 odst. 2 trestního řádu). Skutečnost, že věc ve fázi prověřování (tedy před obviněným) řeší policejní orgán mimo bydliště stěžovatele, je v tomto směru zásadně nerozhodná.

13. Samotná úroveň zevrubnosti odůvodnění napadených rozhodnutí je dána primárně fází a dobou trvání trestního řízení, přičemž s přibývajícími úkony, které mohou i díky zajištění majetku proběhnout bez ohrožení účelu trestního řízení, budou muset (mimo jiné) orgány činné v trestním řízení podrobněji objasnit, zda nutnost zajištění majetku (případně v jakém rozsahu) nadále trvá, či již pominula. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto nepovažuje Ústavní soud za svévolné. Napravil-li okresní soud některé nedostatky usnesení policejního orgánu, neporušil tím stěžovatelova ústavní práva. Naopak tato funkce stížnostního řízení je jednou z důležitých záruk zákonnosti trestního řízení v jeho přípravné fázi.

14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2025

Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu