Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky TP Insolvence, v. o. s., insolvenční správkyně obchodní společnosti CECG, a. s., sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Ondřejem Mikulášem, advokátem, sídlem Na Hřebenech II 1718/10, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024 č. j. 33 Cdo 1443/2023-289, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti MEDIWARE, a. s., sídlem Na Viničních horách 1834/24, Praha 6 - Dejvice, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, sídlem Italská 1274/8, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatelka dovolává porušení svých základních práv i ústavních principů zakotvených v čl. 89 odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

2. Stěžovatelka se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalované vedlejší účastnici řízení uhradila v období od 17. 3. 2016 do 18. 6. 2018 celkem částku 23 069 167 Kč, aniž by měla ve své smluvní nebo účetní evidenci podklady o poskytnutí jakéhokoli protiplnění ze strany vedlejší účastnice řízení.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2023 č. j. 53 Co 382/2022-258 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 6. 2022 č. j. 6 C 262/2018-212, kterým byla žaloba o zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím zamítnuta.

4. Obvodní soud i městský soud vyšly z toho, že mezi společností CECG, a. s., jako objednatelkou, a žalovanou vedlejší účastnicí řízení, jako poskytovatelkou, byla platně uzavřena smlouva, jejímž předmětem bylo poskytování konzultační a poradenské činnosti v oblasti administrace systému a vývojářské služby v oblasti SW. Soudy rozhodly, že stěžovatelce se i přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), nepodařilo prokázat, že při proplácení jednotlivých faktur vystavovaných vedlejší účastnicí řízení jednala v omylu o existenci dluhu a o přijatém protiplnění. Stěžovatelka vystavené faktury akceptovala a řádně je proplácela, aniž by popírala existenci plnění. Soudy uzavřely, že stěžovatelka plnila vedlejší účastnici řízení na základě platně uzavřené smlouvy a vedlejší účastnice řízení se tak nemohla na její úkor bezdůvodně obohatit.

5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v nesprávném výkladu a použití § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), s tím, že "soudy se při řešení dané otázky v předmětné věci odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tato otázka dosud nebyla v rozhodování soudu řešena". Stěžovatelka v dovolání rekapitulovala genezi vztahů s vedlejší účastnicí a svých plnění ve prospěch vedlejší účastnice řízení a jak tyto skutečnosti hodnotily obecné soudy, včetně nesprávného právního závěru ohledně důvodu pro získané plnění. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 23 Cdo 856/2010, v němž dovolací soud uvedl následující: "Dovolateli je nutno dát za pravdu v právním názoru, že právním důvodem pro zaplacení ceny za dílo není smlouva o dílo samotná (její existence), nýbrž provedení díla, a teprve tehdy vzniká nárok na zaplacení ceny".

6. Stěžovatelka v dovolání dále uvedla, že v důsledku popsaného - z jejího pohledu - nesprávného závěru ohledně právního důvodu plateb, došlo k nesprávnému rozložení důkazního břemene mezi strany řízení. Po vedlejší účastnici řízení bylo z hlediska prokázání právního důvodu přijetí plateb požadováno pouze prokázání uzavření smlouvy. Soudy dle stěžovatelky vůbec nezkoumaly, a vedlejší účastnici řízení nebylo prokázáno, zda ve prospěch společnosti CECG, a. s., reálně poskytla jakékoli plnění (vykonala práci). Přitom právě prokázání těchto skutečností bylo nezbytné pro unesení důkazního břemene ohledně právního důvodu přijetí plateb a v daném případě tížilo vedlejší účastnici řízení.

7. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím stěžovatelčino dovolání odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka nevymezila způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací důvod, resp. nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

II.
Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání formalisticky. Má za to, že vymezila dovolací důvod přehledným způsobem, a to v souvislosti s tvrzeně nesprávným výkladem pojmu "právní důvod" ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Za právní důvod sporných plateb obchodní společnosti CECG, a. s., jejíž zájmy stěžovatelka zastupuje coby insolvenční správkyně, ve prospěch vedlejší účastnice řízení nelze považovat jen samotnou smlouvu uzavřenou mezi těmito obchodními společnostmi, ale až případné plnění (výkon práce dle smlouvy) poskytnuté vedlejší účastnicí řízení ve prospěch obchodní společnosti CECG, a. s. Považovaly-li ovšem soudy za právní důvod plnění samotnou smlouvu, nesprávně posoudily rozložení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného, neboť po žalované vedlejší účastnici řízení požadovaly pouze prokázání uzavření smlouvy, nikoli uskutečnění reálného plnění (poskytnutí služeb) dle této smlouvy.

9. Stěžovatelka dále dokládá, že se městský soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž obdobně jako v dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 23 Cdo 856/2010. Zdůrazňuje, že v dovolání vymezila nejen dovolací důvod, ale rovněž předpoklad jeho přípustnosti. Odmítl-li se Nejvyšší soud jejím dovoláním zabývat, odepřel jí přístup k soudu. Stěžovatelka se domáhá náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

III.
Průběh řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení.

11. Nejvyšší soud zopakoval, že stěžovatelka nedostála požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť neoznačila žádnou otázku výkladu hmotného, popřípadě procesního práva, která by odpovídala kritériím § 237 o. s. ř., a omezila se pouze na citaci příslušných částí zmíněného ustanovení. Zdůraznil, že řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není pouhé uvedení toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na "nesprávném výkladu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku". Nejvyšší soud uzavřel, že není jeho úkolem, aby na základě odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti stěžovatelky.

12. Vedlejší účastnice řízení navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Uvedla, že Nejvyšší soud postupoval správně, neboť stěžovatelka v dovolání neuvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nevyložila, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Vymezila se vůči stanovisku stěžovatelky, že soudy nesprávně vyložily § 2991 občanského zákoníku s tím, že by se při zkoumání právního důvodu platby omezily pouze na existenci smlouvy. Vedlejší účastnice řízení odkázala na rozsudek městského soudu, z nějž vyplývá, že se soudy zabývaly i tím, zda vedlejší účastnice poskytla stěžovatelce plnění, přičemž dospěly k pozitivnímu závěru.

13. Stěžovatelka v replice setrvala na svém názoru. Napadené rozhodnutí nadále považuje za nedostatečně odůvodněné s tím, že tuto vadu nemůže Nejvyšší soud zhojit ani v podaném vyjádření. Nadále postrádá přesvědčivé vysvětlení důvodů odmítnutí dovolání, které obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti. Ve vztahu k vyjádření vedlejší účastnice řízení uvedla, že nereaguje na obsah stížnosti, nýbrž jen hodnotí samotný žalobní nárok. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice řízení pouze stroze odmítá její argumentaci příslušnou judikaturou, resp. popírá závěry této judikatury a označuje za nepřiléhavé, a to bez jakéhokoli odůvodnění, popř. jen s nepravdivým odůvodněním.

IV.
Splnění podmínek řízení

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

V.
Vlastní posouzení

15. Esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, že se může domáhat u soudu svého práva "stanoveným postupem", přičemž "[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon" (srov. čl. 36 odst. 4 Listiny). Právo na přístup k soudu tedy není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, bod 120]. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči němu přiměřené (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27).

16. Procesní předpisy provádějící předmětná ustanovení Listiny musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu (srov. nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 27). Přepjatý formalismus v postupu soudů je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47273/99, body 50 a 51).

17. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepostupoval přepjatě formalisticky, nepřiměřeně či jinak protiústavně. Odůvodnění Nejvyššího soudu by jistě mohlo být podrobnější ve vysvětlení, proč z hlediska přípustnosti dovolání neobstojí odkaz stěžovatelky na judikaturu dovolacího soudu, již zmiňuje i v ústavní stížnosti. Nelze ovšem říci, že by zcela absentovalo a zakládalo tak rozhodovací exces, resp. svévoli Nejvyššího soudu při posouzení dovolání, která jediná by mohla být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Podstatou stěžovatelčiny argumentace, z níž dovozovala rovněž přípustnost dovolání, jsou otázky skutkové, resp. otázky související s dokazováním. Nejvyšší soud v tomto ohledu správně uvedl (srov. napadené usnesení, s. 3), že "přípustnost dovolání nezakládají výhrady dovolatelky ke ‚komplexnímu hodnocení důkazů.' Dovolatelka pomíjí, že samotné jejich hodnocení opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. není možné úspěšně napadnout dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř."

18. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svými dovolacími námitkami ve skutečnosti nezpochybňovala právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jeho skutkový základ, který však v dovolacím řízení již nemůže doznat žádných změn. Tento závěr je akceptován v judikatuře Ústavního soudu [srov. shora uvedené stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, v němž Ústavní soud potvrdil (bod 54), že dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže] i v referenční komentářové literatuře [srov. Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024; srov. výklad § 241a o. s. ř.].

19. Stěžovatelka v dovolání výslovně nevymezila žádnou otázku přípustnosti a ani z textu dovolání nelze takovou otázku dovodit. V dovolání obsažené odkazy na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu v kontextu odůvodnění napadených rozhodnutí neindikují, v čem se od v nich uvedených závěrů soudy v napadených rozhodnutích odchýlily. Rovněž dovolání neuvádí, co by mohlo být v dané věci otázkou dosud neřešenou. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýkala, že za právní důvod plateb poskytnutých společností CECG, a. s., ve prospěch vedlejší účastnice řízení považoval, obdobně jako soud nalézací, již samotnou smlouvu, nikoliv až případné plnění podle této smlouvy poskytnuté vedlejší účastnicí řízení. Stěžovatelka přehlíží, že jí v dovolání zmiňovaný odst. 13 napadeného rozsudku městského soudu odkazuje na skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně a primárně se zabývá otázkou rozložení důkazního břemene. Neřeší, co je právním důvodem plnění stěžovatelky vedlejší účastnici řízení, pouze konstatuje, že pro prokázání právního důvodu plnění vedlejší účastnice řízení předkládala smlouvu s tím, že ji soud prvního stupně správně vyhodnotil jako platnou. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že z dokazování provedeného nalézacím soudem, včetně výslechu celé řady svědků, na nějž navázal rovněž odvolací soud, plyne, že vedlejší účastnice řízení stěžovatelce na základě platně uzavřené smlouvy skutečně poskytovala plnění odpovídající smlouvě, za což jí stěžovatelka následně zaplatila (srov. rekapitulaci skutkového zjištění v rozsudku obvodního soudu, bod 27; srov. rozsudek městského soudu, body 17 a 18). V této souvislosti v dovolání učiněný pouhý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 856/2010 a citace z něj nejsou nijak návodné, a není jasné, v čem jsou z něj citované závěry v rozporu se závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích. Uvedená skutková zjištění, vycházející z rozsáhlého dokazování, nevykazují žádné znaky svévole či jiného ústavněprávního deficitu, který by eventuálně zakládal přípustnost dovolání a vytvářel tak rovněž procesní prostor pro uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu.

20. Řečeno zcela stručně, dovolací argumentace stěžovatelky zcela přehlíží, že se soudy v průběhu předchozího řízení velmi podrobně zabývaly tím, zda vedlejší účastnice řízení stěžovatelce poskytla na základě platně sjednané smlouvy plnění, přičemž dospěly k závěru, který je pro stěžovatelku nepříznivý. Tento nepříznivý závěr, tj. prokázání, že vedlejší účastnice řízení na základě smlouvy stěžovatelce plnila, v konečném důsledku vyloučil možnost úspěšného hájení jejích práv v dovolacím řízení, a je též důvodem ústavněprávní konformity závěru Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelčina dovolání.

VI.
Závěr

21. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (srov. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2025

Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu