Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky BHJ správci v.o.s., insolvenční správkyně dlužníka Tomáše Matějčka, zastoupené Mgr. Adamem Frimlem, advokátem, sídlem Rybalkova 543, Jaroměř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2024, č. j. 29 ICdo 114/2022-87, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Intrum Czech, s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Stěžovatelka byla ustanovena insolvenční správkyní dlužníka a v této souvislosti se domáhala určení, že dílčí vykonatelné pohledávky vedlejší účastnice č. P17-1 ve výši 3 664,29 Kč a č. P17-2 ve výši 112 473,76 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nejsou po právu. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") žalobu zamítl, Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky rozsudek krajského soudu potvrdil.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a od této judikatury se Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve obecně upozorňuje na praxi vedlejší účastnice. Její pohledávky jsou poměrně pravidelně přezkoumávány ze strany stěžovatelky a ostatních insolvenčních správců. Přihlašované pohledávky mají původ v dohodách o uznání dluhu, které vedlejší účastnice uzavírá s dlužníky, dohody jsou téměř identické, přičemž pohledávky se opírají jak o dohodu, tak o tzv. Smluvní ujednání, která jsou ve formě všeobecných obchodních podmínek přiložena k dohodě.

4. V nyní posuzovaném případě uplatňuje vedlejší účastnice přihláškou dvě dílčí pohledávky, a to kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 664,29 Kč a smluvní pokutu ve výši 112 473,76 Kč. Stěžovatelka při přezkumu dílčí pohledávky č. 2 dospěla k závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažená v dokumentu Smluvní ujednání jsou absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a předpisy na ochranu spotřebitele, jelikož se jedná o zjevně zneužívající klauzule v neprospěch spotřebitele, kterým nelze přiznat právní ochranu. Konkrétně jde zejména o vrstvení smluvních pokut, kdy vedlejší účastnici vzniká nárok na smluvní pokutu z již dříve vzniklé smluvní pokuty. Dílčí pohledávka č. 1 pak podle stěžovatelky není po právu, jelikož veškeré platby dlužníka započítané vedlejší účastnicí na smluvní pokuty, je třeba započítat na jistinu pohledávky.

5. Stěžovatelka tedy jako důvod popření pohledávek namítala absolutní neplatnost ujednání v dohodě o uznání dluhu a nesouhlasí se závěry obecných soudů, že ani za popsaných okolností nemohla jako důvod popření použít jiné právní posouzení věci. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí obecných soudů spočívají na mechanickém výkladu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Takový výklad je však neudržitelný, jelikož brání posouzení exekučních titulů, kterým jsou přiznány zcela nespravedlivé, nemravné a nepřiměřené nároky. Namítá rovněž rozpor s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a s požadavkem na eurokonformní výklad ustanovení § 199 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona. Měl by být vykládán v tom smyslu, že pokud věřitel uplatní vykonatelnou pohledávku, která však má, byť jen v části, původ ve smluvních ujednáních majících povahu zneužívající klauzule v neprospěch spotřebitele ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách ("směrnice"), pak není (nemůže být) jako popěrný důvod zapovězeno jiné právní posouzení věci. Omezení vyplývající z § 199 odst. 2 insolvenčního zákona by se v takovém případě proto nemělo aplikovat. Tímto postupem by bylo dosaženo souladného výkladu a aplikace ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona s požadavky směrnice, tj. zneužívajícím klauzulím nebude přiznán vůči spotřebiteli žádný účinek. Popěrný úkon insolvenčního správce by měl být v těchto případech přijat, pokud skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o popřenou pohledávku, a které na první pohled indikují extrémní nespravedlnost a nerovnováhu mezi právy věřitele a povinnostmi dlužníka. Stěžovatelka upozorňuje mimo jiné na skutečnost, že významná část očekávaného zisku vedlejší účastnice vychází z (s téměř stoprocentní jistotou) předpokládaného prodlení dlužníků.

6. Stěžovatelka připomíná, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost obecných soudů zajistit rovnováhu při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Za účelem dosažení této rovnováhy je nutné přezkoumávat exekuční titul, konkrétně, zda jeho výkon nevede ke zjevné nespravedlnosti nebo není v rozporu s principy právního státu. Tyto právní závěry by se měly prosadit i v řízení insolvenčním.

7. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv insolvenčního dlužníka, a to dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ve věci jde o výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, které zní: "(2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci." Stěžovatelka nebyla v řízení před obecnými soudy úspěšná, neboť za důvod popření vykonatelné pohledávky označila absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě v dohodě o uznání dluhu mezi vedlejší účastnicí a dlužníkem. Předmětné ujednání způsobovalo vršení smluvních pokut na již existující smluvní pokuty z původní smlouvy o úvěru. Svou povahou jde podle stěžovatelky o ujednání nepřiměřené, zneužívající, v neprospěch dlužníka, a tedy v rozporu s ustanoveními na ochranu spotřebitele.

10. Ústavní soud sdílí výhrady stěžovatelky vůči popsaným praktikám, avšak - jak bude vysvětleno níže, nesdílí její názor, že by neměl být § 199 odst. 2 insolvenčního zákona aplikován v té části, ve které je omezeno uplatnění jiného právního posouzení při popření pohledávky. Nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatelky, že v nyní posuzované věci postupovaly obecné soudy v rozporu se směrnicí či judikaturou Ústavního soudu. Ten se ve svých nálezech porušením ustanovení na ochranu spotřebitele opakovaně zabýval. Příkladmo lze uvést nález, ve kterém i s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu a judikaturu Soudního dvora (rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13) Ústavní soud konstatoval, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru neprokáže, že splnil svoji povinnost prověřit úvěruschopnost spotřebitele, tím spíše, pokud dokonce lze mít za to, že sjednával spotřebitelský úvěr při vědomí, že dlužník svůj úvěr pravděpodobně nebude schopen splácet, mohou být úvěrová smlouva spolu s na ni navázanou rozhodčí smlouvou hodnoceny jako rozporné s dobrými mravy, a tedy neplatné (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). V nálezu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 3962/18, pak Ústavní soud uvedl, že obecné soudy musí v exekučním řízení zkoumat, zda byla uzavřena řádná rozhodčí smlouva, a to jak rozhodčí doložka, tak smlouva o rozhodci, a zda vůbec měli rozhodci pravomoc rozhodčí nález vydat. Názor Ústavního soudu, že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost i rozhodčí doložky, se uplatní i na případ, kdy je zde samostatná rozhodčí smlouva, kterou lze obsahově a z hlediska jejího účelu považovat za rozhodčí doložku.

11. Závěry o následcích porušení ustanovení na ochranu spotřebitele lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc a v souladu s nimi postupovala i stěžovatelka, když podala žalobu podle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona a popřela pravost vykonatelných pohledávek vedlejší účastnice. Zmiňované ustanovení, které se nicméně vztahuje právě na pohledávky vykonatelné, dává insolvenčním správcům pouze omezené možnosti žalobní argumentace. Jak již bylo zmíněno, důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Stěžovatelka však právě takový důvod uplatnila, když namítala absolutní neplatnost ujednání v dohodě o uznání dluhu a smluvních podmínkách, a proto nemohla být úspěšná.

12. Stěžovatelka se nicméně mýlí, že je předmětná právní úprava v rozporu se směrnicí či judikaturou zdejšího soudu a znemožňuje ochranu spotřebitelů. Jak již stěžovatelce naznačil Nejvyšší soud, je třeba zvolit jiný způsob argumentace (viz např. rozsudek ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 29 ICdo 16/2023). O nepřípustný důvod popření pohledávky podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona totiž nepůjde například u skutkových námitek, že věřitel zkoumal úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) jinak, než tvrdil v návrhu na zahájení řízení, nebo že věřitel nezkoumal úvěruschopnost vůbec. Na základě takových (v předchozím řízení neuplatněných) skutkových námitek pak lze pohledávku přihlášeného věřitele opětovně posoudit i po právní stránce. Úprava obsažená v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona tedy dlužníkům - spotřebitelům ochranu zavedenou směrnicí neupírá, resp. s jejím výkladem v rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské Unie nekoliduje.

13. Ústavní soud k tomu doplňuje, že domnívala-li se stěžovatelka, že byla vykonatelná pohledávka přiznána neplatným rozhodčím nálezem vydaným na základě neplatné rozhodčí doložky (z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru či smlouvy o uznání dluhu), měla rovněž možnost postupovat podle § 191 odst. 2 insolvenčního zákona a požádat s patřičným odůvodněním insolvenční soud, aby pro účely přezkumu posoudil, zda považovat pohledávku za vykonatelnou či nevykonatelnou. Posoudí-li insolvenční soud takovou přihlášenou vykonatelnou pohledávku jako nevykonatelnou, postupuje insolvenční správce při jejím popření podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona. Jak zaznělo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 29 ICdo 144/2017, jestliže insolvenční soud do skončení přezkumného jednání svým usnesením neodstraní pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou (vyvolané tím, že insolvenční správce zpochybní vykonatelnost pohledávky, kterou současně popře co do pravosti nebo výše - § 191 odst. 2 věta třetí insolvenčního zákona), je pro další postup rozhodné, že insolvenční správce věřitele vyrozuměl, že jeho pohledávka byla popřena jako nevykonatelná. I tímto postupem tedy může insolvenční správce vytvořit prostor pro přezkum smluvních ujednání spotřebitelských smluv způsobem vyplývajícím ze směrnice a tím i naplnění závazků, které ze směrnice vyplývají.

14. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nemá k závěrům Nejvyššího soudu žádných ústavněprávních výhrad. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení s obdobnými námitkami stěžovatelky vypořádal a své rozhodnutí patřičně odůvodnil. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je ani považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně
akceptovaném významu.

15. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé. Ústavní soud tedy neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2025

Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu