Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem, sídlem Rooseveltova 564/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2024 č. j. 25 Cdo 1288/2024-684 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2023 č. j. 36 Co 210/2023-626, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2024 č. j. 25 Cdo 1288/2024-684 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2023 č. j. 36 Co 210/2023-626 bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se ruší.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel (žalobce) po vedlejší účastnici (žalované) požadoval zaplacení částky ve výši 150 840 Kč s příslušenstvím jako bolestného a částky ve výši 1 900 000 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění. Uvedených nároků se stěžovatel domáhal v souvislosti s dopravní nehodou, která se stala dne 20. 7. 2012, zaviněnou vozidlem pojištěným u vedlejší účastnice. V řízení bylo především sporné, jaké následky zanechala dopravní nehoda na zdravotním stavu stěžovatele a zda k poškození jeho zdraví (poškození kolenního kloubu) došlo v souvislosti s dopravní nehodou nebo spíše vyplýval z degenerativního onemocnění, popř. byl důsledkem pozdějšího úrazu.

3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2023 č. j. 24 C 200/2016-579 žalobu ohledně obou stěžovatelem uplatněných nároků zamítl (výroky I a II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I napadeného rozsudku potvrdil rozsudek obvodního soudu a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud vyšel ze skutkového zjištění obvodního soudu, z něhož se podává, že nepřipoutaný stěžovatel měl dne 20. 7. 2012 dopravní nehodu zaviněnou vozidlem pojištěným u vedlejší účastnice, při níž utrpěl tržnou ránu na čele, oděrky horního víčka oka, nosu a čela, krvácení z nosu, pohmoždění pravého kolenního kloubu, oděrky pravé nohy a podvrtnutí a natažení krční páteře. Pro zjištění rozsahu poranění, především kolenního kloubu, od kterého stěžovatel odvozoval ztížení svého společenského uplatnění, vyšel ze znaleckých posudků zpracovaných pro účely řízení, zejména ze znaleckého posudku MUDr. Evžena Hrnčíře, který předložila vedlejší účastnice, a soudem zadaného revizního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen "revizní znalecký posudek"). Ačkoli stěžovatel v souvislosti s dopravní nehodou utrpěl (mimo jiné) zhmoždění pravého kolenního kloubu s odřeninou, následná vyšetření a plánovaná artroskopická operace neukázaly žádné strukturální úrazové změny kloubu. Současný stav stěžovatelova kolenního kloubu nebyl zapříčiněn dopravní nehodou, ale postupujícími degenerativními (neúrazovými) změnami a následným těžkým zhmožděním kolenního kloubu při pádu stěžovatele dne 21. 2. 2014. Tyto závěry korespondovaly rovněž s fotografiemi z facebookového profilu partnerky stěžovatele, na kterých byl po dopravní nehodě zachycen při různých volnočasových (sportovních či kulturních) aktivitách bez pomůcek pro chůzi či ortézy, a s výpovědí svědka (soukromého detektiva), který stěžovatele na objednávku vedlejší účastnice sledoval při výkonu jeho profese automechanika, kterou prováděl bez jakýchkoliv obtíží a pomůcek pro chůzi. Zranění stěžovatele při dopravní nehodě tedy nevedlo k žádným trvalým následkům. K důkazům předloženým stěžovatelem (znalecké posudky MUDr. Petra Špirocha, Ph.D. a MUDr. Vladimíra Pokorného, CSc.) se soudy nepřiklonily, neboť jejich závěry shledaly v rozporu s lékařskými zprávami. Pro nadbytečnost nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný výslech jeho ošetřujících lékařů, neboť jimi vedená zdravotní dokumentace již sloužila jako podklad pro zpracování revizního znaleckého posudku. K procesnímu postupu obvodního soudu při zjišťování skutkového stavu městský soud uvedl, že v řízení nemusí být provedeny všechny navrhované důkazy. Obvodní soud vysvětlil, proč neprovedl výslechy ošetřujících lékařů stěžovatele. Městský soud nesouhlasil toliko s odůvodněním obvodního soudu, že důkazy nebyly provedeny proto, že výpovědi svědků (lékařů) mají nižší důkazní hodnotu než znalecký posudek. Na základě takto zjištěného skutkového stavu městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že nárok na pojistné plnění stěžovateli nevznikl. Po právní stránce uplatněný nárok posoudil podle § 420, § 441 a § 444 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a podle § 6 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli by sice náleželo bolestné vzniklé v souvislosti s úrazem, avšak z důvodu porušení povinnosti řidiče vozidla připoutat se během jízdy, které zásadně přispělo ke stěžovatelovu úrazu, resp. jeho následkům, bylo pojistné plnění zkráceno o polovinu. Vyplatila-li vedlejší účastnice stěžovateli před podáním žaloby částku ve výši 5 160 Kč, tedy 50 % bolestného vyčísleného znaleckým posudkem MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., stěžovatelův nárok zcela uspokojila. Dále konstatoval, že stav stěžovatelova poškozeného pravého kolenního kloubu nebyl následkem dopravní nehody, ale jeho degenerativního onemocnění a dalšího poranění, které utrpěl později. Uzavřel, že dopravní nehoda nevedla k žádnému trvalému zhoršení zdravotního stavu, kvůli kterému by byl stěžovatel zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností.

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 6. 2024 č. j. 25 Cdo 1288/2024-684 odmítl jako nepřípustné. Výhrady stěžovatele směřovaly vůči hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jejichž správnost i samotné hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Napadal-li tak stěžovatel skutkové závěry soudů nižších stupňů, že v důsledku dopravní nehody neutrpěl žádné trvalé zdravotní následky a že se na jeho újmě podílelo jeho nepřipoutání se bezpečnostním pásem ve vozidle, a hodnocení důkazů městským soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů (stěžovatel zpochybňoval odbornost soudního znalce MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., závěry vyplývající z jeho znaleckého posudku i závěry z revizního znaleckého posudku), nevymezil tím jediný možný dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení. Při námitce opomenutých či odmítnutých důkazů stěžovatel navíc přehlédl, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení [§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejvyšší soud konstatoval, že soudy nižších stupňů řádně vyložily důvody, proč neprovedly výslech ošetřujících lékařů stěžovatele, jakož i to, proč se k závěrům některých znaleckých posudků přiklonily (posudky MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. a revizní znalecký posudek) a k závěru jiných nikoliv (posudky MUDr. Petra Špirocha, Ph.D. a MUDr. Vladimíra Pokorného, CSc.). Nejvyšší soud dále uvedl, že městský soud doplnil dokazování dalším znaleckým posudkem znaleckého ústavu, který rozpory mezi znaleckými posudky objasnil (pozn. Ústavního soudu - toto dokazování neprováděl městský soud, ale již obvodní soud). Vytýkal-li stěžovatel městskému soudu, že pouze formálně převzal závěry obvodního soudu, aniž sám provedl dokazování, a že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, šlo o námitky vad řízení, ke kterým však lze v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel nejprve rekapituluje okolnosti vzniku sporu, skutková zjištění (zejména znalecké posudky), průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Zpochybňuje závěry vyplývající ze znaleckého posudku MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. Poukazuje na to, že posouzení zdravotních problémů, jimiž trpí, nespadá do specializace tohoto znalce. Obecným soudům vytýká, že jeho námitky ohledně odbornosti soudního znalce opomenuly. Stěžovatel nesouhlasí ani s posudkem znaleckého ústavu vypracovaným na základě pokynu soudu, který vyvozoval závěry v jeho neprospěch, nebyl objektivní, jeho závěry nebyly odborně podloženy a odůvodněny a obecně byl nepřezkoumatelný a námitkami vůči tomuto znaleckému posudku se obecné soudy rovněž nezabývaly. Uvádí, že měl být proveden další znalecký posudek z oboru biomechaniky, který by vyložil, jaký mělo vliv na zhmoždění pravého kolenního kloubu nepřipoutání se stěžovatele bezpečnostním pásem. Obecným soudům dále vytýká, že bez odpovídajícího zdůvodnění neprovedly stěžovatelem navržené důkazy (zejména výslech ošetřujících lékařů), které by mohly postavit najisto zdravotní stav stěžovatele, tedy, že podle jeho názoru mezi úrazem způsobeným při dopravní nehodě a trvalými následky byla příčinná souvislost.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice, replika stěžovatele

8. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od obvodního soudu vyžádal příslušný spis (sp. zn. 24 C 200/2016).

9. Nejvyšší soud ve vyjádření k námitkám stěžovatele uvedl, že soud nemusí provádět všechny navržené důkazy, nicméně nevyhoví-li důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Vyslovuje přesvědčení, že soudy nižších stupňů se s důkazními návrhy řádně vypořádaly (body 59 až 64 odůvodnění rozsudku městského soudu) a do práva na soudní ochranu stěžovatele nebylo zasaženo.

10. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. I když přitakal stěžovateli v námitkách týkajících se popisnosti odůvodnění rozsudku obvodního soudu a rozdílného posuzování váhy důkazních prostředků, zdůraznil, že odůvodnění rozsudku obvodního soudu obsahovalo vysvětlení, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění a proč neprovedl všechny stěžovatelem navržené důkazy. Rovněž vypořádal další stěžovatelovy námitky ohledně rozsahu znaleckého zkoumání a zabýval se i stavem stěžovatelova pravého kolenního kloubu.

11. Vedlejší účastnice nesouhlasí se stěžovatelovou argumentací a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovatel pouze opakuje svoje námitky, které již obecné soudy vypořádaly. Vedlejší účastnice se následně vyjadřuje k jednotlivým námitkám a tvrzením stěžovatele. Uvádí, že nebylo prokázáno, že by pracovní neschopnost stěžovatele byla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, ani že by pro následky dopravní nehody byl stěžovateli přiznán invalidní důchod. Při dopravní nehodě nedošlo k žádnému traumatu kolenního kloubu. Vypracovaný znalecký posudek představoval dostatečný podklad pro rozhodnutí soudů a námitky stěžovatele vůči němu byly řádně vypořádány. Rovněž rozsah provedeného dokazování byl dostačující a obecné soudy vysvětlily, proč stěžovatelem navrhované důkazy neprovedly. Závěr o krácení plnění z důvodu spoluzavinění stěžovatele (nepřipoutání bezpečnostním pásem) byl racionální a zcela odpovídající.

12. Stěžovatel v replice k vyjádřením opakuje, že měl být proveden důkaz výpovědí ošetřujících lékařů. Zamítnutím provedení navrhovaných důkazů byla stěžovateli odňata možnost prokázat souvislost mezi poraněním kolene a současným zdravotním stavem.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

14. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení i vedlejší účastnice Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy ostatních soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], tudíž není ani řádnou další odvolací instancí a postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, přísluší ostatním soudům. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato premisa je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.

16. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením věci a především namítá, že obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy (zejména výslech ošetřujících lékařů), které by vysvětlily rozpory mezi znaleckými posudky ohledně příčiny vzniklého zdravotního stavu (poškození kolenního kloubu). Z pohledu Ústavního soudu lze takové námitky podřadit mezi námitky tzv. opomenutých důkazů, které dosahují ústavněprávní roviny.

17. Ústavní soud se opomenutými důkazy ve své rozhodovací praxi zabýval mnohokrát, a to již od počátku své existence. Tak například již v nálezu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51) mj. konstatoval že: "v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny...". Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

18. K opomenutým důkazům se Ústavní soud vyslovil dále např. v nálezech ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461), ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 68/99 (N 95/18 SbNU 331), ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499), ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553) nebo ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209).

19. Stěžejní pro nyní projednávanou věc bylo posouzení, v jakém rozsahu dopravní nehoda, při níž stěžovatel utrpěl pohmoždění pravého kolenního kloubu, zapříčinila stěžovatelem tvrzené trvalé následky. Obvodní soud provedl v řízení poměrně rozsáhlé dokazování (viz body 10 až 38 rozsudku obvodního soudu), na jehož základě dospěl k závěru, že stěžovateli nenáleží požadované plnění (bolestné a za ztížení společenského uplatnění) za vzniklou újmu. Pro zjištění skutkového stavu byly vyhotoveny mj. čtyři znalecké posudky (posudky MUDr. Petra Špirocha, Ph.D. a MUDr. Vladimíra Pokorného, CSc. vypracované k zadání stěžovatele, posudek MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. k zadání vedlejší účastnice a posudek znaleckého ústavu k zadání soudu). Obvodní soud vzal za základ pro své rozhodnutí ohledně stavu pravého kolenního kloubu stěžovatele i stanovení výše bolestného revizní znalecký posudek, který byl podle něj "velmi podrobný, pečlivý, logický, srozumitelně zpracovaný, nerozporný" a podpořil závěry posudku MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., na jehož základě stěžovateli plnila vedlejší účastnice.

20. Stěžovatel ovšem v průběhu řízení rozporoval závěry vyplývající ze znaleckých posudků, které svědčily v jeho neprospěch, včetně revizního znaleckého posudku a na podporu svých tvrzení navrhoval důkazy zejména výslechem svědků - ošetřujících lékařů. Obvodní soud jejich provedení zamítl pro nadbytečnost s tím, že lékařské zprávy ošetřujících lékařů sloužily jako podklad pro zpracování revizního znaleckého posudku a kromě toho by důkazní hodnota výpovědí lékařů, jako svědků, byla nižší než důkazní hodnota znaleckého posudku. Zatímco nesprávnost tohoto druhého názoru (ohledně důkazní hodnoty) městský soud vytknul obvodnímu soudu, s jeho první úvahou o nadbytečnosti provedení důkazů, kterou však obvodní soud blíže nerozváděl, se ztotožnil. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel navrhoval provedení těchto důkazů právě z toho důvodu, aby byl vyvrácen rozpor, který vyvstal podle stěžovatele mezi zprávami ošetřujících lékařů a jejich interpretací v revizním znaleckém posudku. Navrhoval-li stěžovatel provedení důkazů výslechem ošetřujících lékařů k prokázání, že obsah jimi vydaných lékařských zpráv byl jiný, než uváděl revizní znalecký posudek, nelze přijmout argumentaci městského soudu, resp. obvodního soudu, že takový důkaz je nadbytečný, protože zprávy lékařů byly podkladem pro jeho vypracování. Z tohoto pohledu je třeba považovat rozhodnutí městského soudu, v němž akceptoval nesprávný postup obvodního soudu, za porušující právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

21. Taktéž Nejvyšší soud, který odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele, nedostatky předchozího řízení neodstranil. Stěžovatel ve svém dovolání napadl porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. S námitkami směřujícími do čl. 36 odst. 1 Listiny (zejména opomenutí důkazů a nesprávné hodnocení těch důkazů, které měly být neprovedenými důkazy vyvráceny) se Nejvyšší soud vypořádal pouze tak, že je instancí přezkumnou a nikoliv nalézací a správnost skutkových zjištění a samotného hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K námitce opomenutých důkazů toliko uvedl, že soudy nižších stupňů vyložily důvody, proč neprovedly výslech ošetřujících lékařů stěžovatele, jakož i to, proč se k závěrům některých znaleckých posudků přiklonily a k závěru jiných nikoliv. Jak již bylo zmíněno výše, námitka opomenutých důkazů je přitom námitkou, která má ústavněprávní relevanci. Tím, že ani Nejvyšší soud nevyhodnotil námitky stěžovatele ohledně opomenutých důkazů, jako námitky dotýkající se jeho základních práv, nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce práva na soudní ochranu a pravidel spravedlivého procesu, a i Nejvyšší soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), bod 27].

VI.
Závěr

22. Jelikož bylo napadenými rozhodnutími porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. června 2025

Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu