Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a.s., sídlem Mrštíkova 850/3, Liberec, zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, sídlem Panská 891/5, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024, č. j. 1 To 3/2024-3441, a výroku o náhradě škody rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. února 2024, č. j. 22 T 20/2023-3405, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") schválil dohodu o vině a trestu mezi státním zástupcem a obžalovanými P. Š. (dále jen "obžalovaný") a společností X (dále jen "obžalovaná"). Podle této dohody obžalovaný spáchal zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku a pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a 4 písm. a) a c) trestního zákoníku. Obžalovaná pak spáchala zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Podstata jejich trestného jednání spočívá podle dohody, stručně řečeno, v tom, že obžalovaný (jako jednatel obžalované) přijal od jiného obžalovaného ze souvisejícího trestního řízení různé úplatky, kterými mělo být zajištěno, že obžalovaný jako předseda představenstva stěžovatelky například ovlivní výsledky zprávy z hloubkové kontroly, zachová vztahy mezi stěžovatelkou a dalšími společnostmi, eliminuje jiné návrhy a požadavky, pokusí se z představenstva odvolat "nepohodlné" členy, nebo bude oddalovat stěžovatelčina plnění z uzavřených smluv tak, aby to bylo pro ni nevýhodnější. Za uvedené jednání byl obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a k peněžitému trestu ve výši 2 210 000 Kč. Obžalovaná byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč. Stěžovatelka byla se svým adhezním nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Nepřiznání adhezního nároku odůvodnil soud tím, že se nepodařilo prokázat jeho důvodnost. Stěžovatelka jako výpočet použila srovnání výsledků jejího hospodaření během doby působení obžalovaného s možnými ekonomickými výsledky za ideálních podmínek. Navíc trestný čin přijetí úplatku není trestným činem majetkovým. Způsobení škody není jeho pojmovým znakem. V popisu skutku není žádná škoda vyčíslena. Analýza, kterou stěžovatelka předložila, její nárok neprokazuje. Případné dokazování by se muselo vést v podstatě v rozsahu celého předmětu trestního řízení, ne-li větším. Proto bylo namístě stěžovatelku odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Odkázání stěžovatelky na řízení ve věcech občanskoprávních bylo podle vrchního soudu učiněno v souladu se zákonem. Skutková zjištění, vyjádřená v dohodě o vině a trestu, neobsahují zjištěnou výši škody, čemuž odpovídá i právní kvalifikace jednání obžalovaných. Úplatky, o které se obžalovaní obohatili, nepocházely z majetku stěžovatelky, resp. nic takového nebylo prokázáno. Proto krajský soud nemohl bez provedení velkého množství dalších důkazů, přiznat stěžovatelce uplatněný nárok. Důkazy, které předložila sama stěžovatelka, nejsou v tomto směru dostačující. Státní zástupce sice neměl nárok bez jakéhokoliv odůvodnění pominout, avšak to nečiní schválení dohody nezákonným. Totéž platí pro námitku ohledně nepřiměřeně krátké doby poskytnuté stěžovatelce k přípravě na jednání o dohodě o vině a trestu.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že sám odvolací soud přiznal existenci procesních pochybení poškozujících stěžovatelku. Stěžovatelka měla v první řadě nepřiměřeně krátkou lhůtu k přípravě na jednání o dohodě o vině a trestu (pouze dva dny), přičemž nebyla předem seznámena s jejím obsahem. Zohlednit je třeba to, že stěžovatelka je právnickou osobou a návrh dohody by tak měl projednat kolektivní orgán. Předložený návrh dohody vůbec nereflektoval stěžovatelčiny nároky. Ty sice mohla stěžovatelka formálně uplatnit, avšak přesto byla bez jejich uznání dohoda okamžitě uzavřena. Stěžovatelka je toho názoru, že její postavení rovněž zhoršilo rozdělení dané trestní kauzy do více řízení. Tím, že soud tuto dohodu o vině a trestu schválil, poškodil nejen stěžovatelku, ale i celou společnost. Takový postup odporuje judikatuře Ústavního soudu a důvodové zprávě k zákonu zavádějícímu institut dohody o vině a trestu. Podle stěžovatelky tak došlo ke zneužití oprávnění soudu odkázat ji na řízení ve věcech občanskoprávních, ačkoliv na základě zjištěného skutkového stavu jí nárok mohl být přiznán. Ostatně část adhezního nároku je obsažena přímo ve výroku o vině. Soudy tak posvětily mírné potrestání viníků, aniž by vůči stěžovatelce projevili lítost za své protiprávní jednání a byli povinni jí škodu nahradit v jakékoliv části. Tím podle stěžovatelky soudy vyslaly do společnosti zprávu, že korupce se vyplácí.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. V první řadě musí Ústavní soud odmítnout celou řadu námitek, které se týkají porušení procesních práv stěžovatelky při sjednávání dohody o vině a trestu. I kdyby k takovým pochybením došlo, nemohly by se stát důvodem ke kasaci napadených odsuzujících rozhodnutí, neboť bez ohledu na respekt (resp. jeho absenci) státního zástupce a odsouzeného k poškozenému při sjednávání dohody o vině a trestu, jsou soudy oprávněny (resp. povinny) chránit oprávněné zájmy poškozeného a meritorně rozhodnout o řádně uplatněném adhezním nároku (viz např. nález ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. III. ÚS 1420/22). Povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí soudy v případě napadených rozhodnutí splnily.

9. Soudy se stěžovatelkou uplatněným nárokem řádně zabývaly, přičemž dospěly k názoru, že jej dostatečně neprokázala. Tím se nijak nezpronevěřily zákonu ani závěrům ustálené judikatury Ústavního soudu. Závěry nálezů, kterých se stěžovatelka dovolává, se v její věci nedají aplikovat. Nálezy sp. zn. II. ÚS 297/22 a sp. zn. IV. ÚS 2637/23 se týkají náhrady nemajetkové újmy za závažné porušení lidských práv, které, ač bylo v dané věci prokázáno, nenašlo z nepřijatelných důvodů odraz v adhezním výroku odsuzujících rozsudků. Srovnatelná situace v dané věci nenastala. Rozdíl oproti oběma uvedeným nálezům je ten, že v nyní posuzované trestní věci zatím nebylo vůbec prokázáno, že by stěžovatelce vznikla jakákoliv škoda. Jak správně uvedly oba soudy, u korupčního jednání nemusí škoda vzniknout a její případné prokázání by vyžadovalo vedení obsáhlého a složitého důkazního řízení. Odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 236/23, kterým bylo vyhověno ústavní stížnosti pachatele trestné činnosti, stěžovatelka ve skutečnosti uplatňuje argumentaci proti svým vlastním tvrzením. Podstatou tohoto nálezu je závěr, že soudy nemohou bez řádného důkazního řízení přiznávat poškozeným jimi uplatněný nárok, a to ani tehdy, je-li způsobená škoda přímo uvedená ve výroku odsuzujícího rozsudku. Soudy tedy ve stěžovatelčině případě postupovaly v souladu se závěry tohoto nálezu, odkázaly-li v případě pochybností o vzniku újmy stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních.

10. Tvrdí-li stěžovatelka, že určitá částka uvedená ve výroku o vině představuje její škodu, nelze se s takovým tvrzením ztotožnit [viz bod 18 odrážka 2) usnesení vrchního soudu]. S výjimkou tohoto nedůvodného tvrzení není ani z ústavní stížnosti zřejmé, co dalšího považuje stěžovatelka za svou škodu.

11. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka navrhla zrušit pouze adhezní výrok rozsudku krajského soudu, ponechá Ústavní soud bez reakce její úvahy o mírnosti uloženého trestu.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2025

Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu