Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2024 sp. zn. 8 To 174/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 6. 2024 č. j. 39 T 91/2021-113, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 7 ("obvodní soud") rozhodl o pokračování trestního stíhání, protože se stěžovatel ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání, o němž bylo rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 25. 11. 2021, se stanovením zkušební doby na 18 měsíců, neosvědčil. Zkušební doba probíhala do dne 25. 5. 2023.

2. Stěžovatel byl totiž odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. 19 T 10/2024 pro skutek spáchaný nejpozději do dne 7. 2. 2023. Skutek byl tedy spáchán ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání a nadto se týkal drogové činnosti, pro kterou (byť odlišnou) byl stěžovatel stíhán i v posuzované věci. Obvodní soud proto konstatoval, že stěžovatel během zkušební doby nevedl řádný život. Na závěr vysvětlil, že nemohl rozhodnout dříve, neboť bylo nezbytné vyčkat na pravomocné skončení řízení vedeného pod sp. zn. 19 T 10/2024. Právě stěžovatel svým vlastním jednáním zapříčinil, že dané řízení probíhalo.

3. Stěžovatel podal stížnost, kterou městský soud napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že obvodní soud ještě před uplynutím roční lhůty k rozhodnutí o pokračování trestního stíhání ověřil z informací Obvodního soudu pro Prahu 5, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání nežil řádným životem. Aby mohl ve věci rozhodnout, musel vyčkat na právní moc odsuzujícího rozhodnutí, poté ale rozhodl bez zbytečných průtahů. Za to, že obvodní soud nerozhodl do jednoho roku od skončení zkušební doby (do 25. 5. 2024), nese vinu stěžovatel, neboť během zkušební doby spáchal další trestný čin, pro který proti němu bylo vedeno trestní stíhání. Podle městského soudu stěžovatel navíc mařil pravomocné skončení trestního stíhání, neboť si odsuzující trestní příkaz delší dobu nepřebíral. K porušení práv stěžovatele nedošlo ani tím, že obvodní soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť zákon soudu neukládá, aby rozhodoval o pokračování trestního řízení ve veřejném zasedání.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání a nevyslechl jej, čímž ho zbavil možnosti před soudem tvrdit a prokazovat skutečnosti, které by mohly svědčit v jeho prospěch. Zavinění obviněného, na jehož základě je možné prolomení lhůty v § 308 odst. 5 trestního řádu, se navíc netýká samotného jednání, v němž může být spatřováno nevedení řádného života, ale situace, kdy obviněný vytváří překážky pro vydání rozhodnutí. Obvodní soud vinu stěžovatele spatřoval pouze v tom, že stěžovatel svým jednáním zapříčinil vedení dalšího trestního stíhání. K tomu aby obvodní soud učinil závěr o vedení řádného života, ale nebyl povinen vyčkávat na právní moc trestního příkazu, neboť pojem vedení řádného života zahrnuje i jinou než trestnou činnost. Mohl tedy rozhodnout již během zkušební doby. Z napadeného usnesení obvodního soudu nadto nevyplývá, že by už ve zkušební době ověřoval, zda stěžovatel vede řádný život.

5. Stěžovatel dále namítá, že napadené usnesení obvodního soudu mu nebylo doručeno, a městský soud tak neměl ve věci vůbec rozhodovat. Z ničeho navíc nevyplývá, a obvodní soud to ani neuvedl, že délka řízení vedeného pod sp. zn. 19 T 10/2024 byla zapříčiněna jednáním stěžovatele. Trestní příkaz je sice datován dnem 17. 4. 2024, ale obhájci stěžovatele byl dodán a doručen do datové schránky až dne 13. 5. 2024, právní moci nabyl dne 29. 5. 2024, tedy po šestnácti dnech. Napadené usnesení městského soudu tak obsahuje závěry, které jsou zcela v rozporu s obsahem spisového materiálu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Proto se řídí požadavky zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, a to zejména v situacích, kdy dosud nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení probíhá. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již jiným způsobem, procesními prostředky, jež vycházejí z příslušných procesních norem, napravit nelze.

8. Rozhodnutí o pokračování trestního stíhání nepředstavuje rozhodnutí o vině a trestu. Nejde o konečné rozhodnutí ve věci. Jde v podstatě o procesní rozhodnutí reflektující skutečnost, že (ve zkušební době) nebyla splněna podmínka, aby trestní stíhání bylo skončeno tzv. odklonem. Případná ingerence Ústavního soudu se tak v tomto stádiu trestního řízení omezuje na nápravu zcela extrémního vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. K tomu v posuzované věci nedošlo.

9. K nenařízení veřejného zasedání před obvodním soudem Ústavní soud uvádí, že tento postup odpovídá zákonné úpravě, což dostatečně vysvětlil městský soud v bodě 7 napadeného usnesení. Stěžovatel nadto neargumentuje, jaké konkrétní skutečnosti chtěl při veřejném zasedání uvést, natož takové, které by mohly vést k prodloužení zkušební doby. Stěžovateli navíc nic nebránilo, aby tyto skutečnosti uplatnil ve stížnosti.

10. Pokud stěžovatel namítá, že městský soud neměl ve věci vůbec rozhodnout, neboť mu nebylo doručeno usnesení obvodního soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že je to právě stěžovatel, který se stížností domáhal zrušení napadeného usnesení obvodního soudu. S obsahem rozhodnutí byl tedy jednoznačně seznámen a zřejmě chtěl, aby městský soud ve věci rozhodl, když právě on, prostřednictvím svého obhájce, podal stížnost.

11. Pokud jde o posouzení viny stěžovatele na tom, že obvodní soud nerozhodl do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, Ústavní soud poukazuje na to, že městský soud případně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu k rozhodování o osvědčení se ve zkušební lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Z odůvodnění městského soudu vyplývá, že s ohledem na zásadu presumpce neviny nemůže soud rozhodnout o pokračování trestního stíhání pouze na základě dalšího trestního stíhání téhož obviněného, aniž by existovalo pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Pokud tedy soud nerozhodne do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, musí před rozhodnutím po lhůtě vyhodnotit, zda na tom měl obviněný vinu.

12. Ústavní soud v kontextu podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody opakovaně akceptoval závěr, že odsouzený má vinu na tom, že soudy nerozhodly do jednoho roku od skončení zkušební doby, pokud tomu bylo proto, že vyčkávaly na pravomocné skončení jeho trestního stíhání (srov. např. usnesení ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 107/23 či ze dne ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3402/18).

13. Závěry městského soudu potvrzuje i komentářová literatura, podle níž, pokud "obviněný spáchá ve zkušební době další trestný čin, pro který nebyl dosud pravomocně odsouzen, je třeba řešit tuto situaci za dodržení zásady presumpce neviny, což předpokládá vyčkání pravomocného rozhodnutí. Soud, ale ani státní zástupce, proto nemůže rozhodnout o tom, že se obviněný neosvědčil, dříve než byl pravomocně odsouzen, pokud důvody neosvědčení nejsou spatřovány v jiných okolnostech, než bylo spáchání trestné činnosti. Jestliže délka řízení nedovoluje dodržet zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání, popř. lhůtu jednoho roku od uplynutí zkušební doby, lze rozhodnout o pokračování trestního stíhání i po jejím uplynutí, neboť § 308 odst. 2 předpokládá fikci osvědčení jen pro případy, kdy na marném uplynutí stanovené lhůty neměl obviněný vinu" (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3505).

14. Námitka stěžovatele, že obvodní soud mohl učinit závěr o vedení řádného života i bez pravomocného trestního příkazu a posoudit porušení povinnosti vedení řádného života z hlediska jiného než trestného jednání, je tak v kontextu výše uvedeného lichá. Z podrobného shrnutí městského soudu v bodě 5 napadeného usnesení vyplývá, že obvodní soud ověřoval chování stěžovatele už v průběhu zkušební doby. Obvodní soud přitom zjistil, že stěžovatel je opětovně trestně stíhán, k čemuž si vyžádal podklady, a to včetně obžaloby a následně vydaného trestního příkazu. Obvodní soud jiné důvody neosvědčení než spáchání dalšího trestného činu zjevně neshledal a s ohledem na dodržení zásady presumpce neviny správně vyčkal na právní moc trestního příkazu. Tento postup nelze obvodnímu soudu z ústavněprávního hlediska jakkoliv vytýkat.

15. S ohledem na výše uvedené pak není podstatné, zda stěžovatel mařil pravomocné skončení trestního řízení ve věci sp. zn. 19 T 10/202 či nikoliv. Pro závěr o vině stěžovatele na tom, že obvodní soud nerozhodl do jednoho roku od skončení zkušební doby, totiž postačí ta skutečnost, že stěžovatel ve zkušební době spáchal další trestný čin, o kterém ještě nebylo pravomocně rozhodnuto. Tak tomu bylo v posuzované věci. Obvodní soud proto nepochybil, když o neosvědčení stěžovatele a o pokračování trestního stíhání rozhodl po uplynutí jednoho roku od skončení zkušební lhůty a krajský soud stejně tak, když stížnost stěžovatele zamítl.

16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2025

Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu