Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, sídlem Žitavského 496, Praha-Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 279/2025-1144 ze dne 30. dubna 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 52/2024-998 ze dne 17. července 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 48 T 1/2024-819 ze dne 5. dubna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) a j) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na osmnáct let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, trest propadnutí věci a trest vyhoštění na neurčito. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že nožem napadl poškozeného, a to po předchozím uvážení a ze zavrženíhodné pohnutky vyplývající z jeho nezpracovaného vnitřního konfliktu založeného zejména na novém partnerském vztahu bývalé manželky s poškozeným. Stěžovatel poškozeného napadl zvlášť surovým a trýznivým způsobem, zákeřně bez předchozí výstrahy, zasadil mu celkem 18 bodných ran a zřejmě v závěru útoku odříznul poškozenému zevní genitál. Poškozený v důsledku tohoto útoku zemřel.

3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl, neboť jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a řešená otázka není po právní stránce zásadního významu.

5. Stěžovatel namítá, že právní závěr obecných soudů, že výše popsaný čin spáchal s rozmyslem, je v rozporu s jejich skutkovými zjištěními. Tvrdí, že kromě jeho výpovědi se prakticky žádný z provedených důkazů nevztahoval k průběhu konfliktu, který se stal na místě činu. Odmítá závěr soudů, že jeho obhajoba byla vyvrácena a že nic nenasvědčuje tomu, že mezi ním a poškozeným proběhla rvačka, kterou vyvolal poškozený. Uvedený závěr považuje za rozporný se zásadou presumpce neviny a principem in dubio pro reo, neboť jeho verze, zahrnující tuto předchozí rvačku, nebyla žádným důkazem vyvrácena. Zdůrazňuje, že orgány činné v trestním řízení nikterak neověřovaly, co z daného konfliktu ve stížnosti jmenovaný svědek mohl, nebo nemohl slyšet z místa, na kterém se v tu chvíli nacházel. Tvrdí, že nůž, jímž měl být čin spáchán, u sebe nosil kvůli případné obraně a že na místo činu nevstupoval s úmyslem kohokoli napadnout.

6. Stěžovatel též odmítá závěr obecných soudů o tom, že k usmrcení poškozeného došlo zvlášť surovým a trýznivým způsobem, a v této souvislosti odkazuje na některé závěry, k nimž dospěla znalkyně. Nesouhlasí ani s posuzováním svého jednání coby uskutečněného ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky a na podporu tohoto odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 888/2008. Poukazuje na neprovedení důkazů, které navrhoval k otázce prokázání všech okolností svého soužití s bývalou manželkou a vzájemných sporů týkajících se kontaktů se společnou dcerou.

7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.

9. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že v trestním řízení nebyla spolehlivě vyvrácena jeho obhajoba založená na tvrzení, že usmrcení poškozeného předcházela rvačka, kterou poškozený vyvolal, což by vylučovalo existenci stěžovatelova předchozího uvážení, pro které byl posuzován čin podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku (stěžovatel chybně v ústavní stížnosti hovoří o rozmyslu, podle skutkové věty však jednal po předchozím uvážení, tedy se závažnější formou premeditace předpokládanou v § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Důvody, kvůli kterým obecné soudy uvedené obhajobě stěžovatele neuvěřily, podrobně formuloval městský soud v bodech 38 a 40 napadeného rozsudku. Stěžovatel reaguje jen na některé z nich, jiné, velmi významné argumenty městského soudu opomíjí, jako např. že o rvačce, při které měl od poškozeného utržit rány, v přípravném řízení vůbec nehovořil a poprvé tuto verzi prezentoval až v řízení před soudem, že poškozený neměl žádný důvod stěžovatele napadnout nebo že verzi předchozí rvačky neodpovídá ani brutální a masivní útok na poškozeného včetně následné devastace jeho těla. Ústavní soud tak konstatuje, že závěr obecných soudů o existenci předchozího uvážení stěžovatele spáchat vraždu je přesvědčivě odůvodněn a nekoliduje se zásadou presumpce neviny a principem in dubio pro reo, jak tvrdí stěžovatel.

10. Stěžovatelovu námitku směřující proti závěru obecných soudů, že čin spáchal ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky [což odůvodňovalo posouzení činu podle § 140 odst. 3 písm. j) trestního zákoníku], přesvědčivě vyvrátil Nejvyšší soud v bodech 18 a 19 napadeného usnesení. Vypořádal se přitom s judikaturou, na kterou stěžovatel odkazuje i v ústavní stížnosti, a zdůraznil, že stěžovatel čin spáchal nejen ze žárlivosti a vzteku (což právě podle ustálené judikatury nelze považovat za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku), ale též ve snaze "vykonat zásadní pomstu", přičemž právě tento motiv odůvodňoval posouzení spáchané vraždy též podle § 140 odst. 3 písm. j) trestního zákoníku. Ani tento právní závěr obecných soudů tak podle Ústavního soudu nevykazuje prvky libovůle či jiného závažného pochybení.

11. Také v souvislosti se stěžovatelovou námitkou, směřující proti posouzení jeho činu coby spáchaného zvlášť surovým a trýznivým způsobem, odkazuje Ústavní soud na napadené usnesení Nejvyššího soudu, konkrétně na body 20 až 28. Stěžovatelova stručná argumentace, o níž se uvedená námitka opírá, totiž fakticky rozporuje zvlášť trýznivý způsob spáchání. Nejvyšší soud ovšem v odkazované části napadeného usnesení připustil, že poškozený mohl krátce po započetí útoku upadnout do bezvědomí a v důsledku toho nebyl schopen následující část útoku vnímat, takže nelze mít za spolehlivě prokázané, že ke spáchání vraždy došlo zvlášť trýznivým způsobem. Nejvyšší soud zároveň vysvětlil, že uvedené pochybení nemá vliv na právní kvalifikaci činu, neboť posouzení podle § 140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku zůstává odůvodněno zvlášť surovým způsobem spáchání (jenž vyplýval z velkého počtu bodných ran a celkového zdevastování těla poškozeného zahrnujícího i odříznutí zevního genitálu). Ústavní soud tyto úvahy považuje za ústavně konformní a nepovažuje za potřebné k nim cokoli dodávat, zvláště když na ně stěžovatel v ústavní stížnosti nereaguje.

12. Poukazuje-li stěžovatel na zamítnuté důkazní návrhy, které vznesl, a odkazuje v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů, musí Ústavní soud odkázat na bod 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo uvedeno, že stěžovatel v dovolání nepoukázal na žádné provedené procesně nepoužitelné důkazy ani na existenci tzv. důkazů opomenutých. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [jde tak o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita)]. Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho při posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud proto k uvedené námitce jen stručně podotýká, že stěžovatel nespecifikuje, které konkrétní důkazy měly obecné soudy opomenout, ani nevysvětluje jejich význam z hlediska objasnění skutku, za nějž byl odsouzen.

13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 13. srpna 2025

Jan Svatoň v. r.
předseda senátu