Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 192/2024-417 ze dne 26. března 2025 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 10 P 62/2023-171 ze dne 18. dubna 2024, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a L. S. a nezletilých A. N. a M. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel (otec) se domáhá zrušení shora označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žádá o přednostní projednání své ústavní stížnosti.

2. Vedlejší účastnice (matka) podala v dubnu 2023 k Okresnímu soudu v Třebíči návrh na změnu úpravy péče o nezletilé vedlejší účastníky (děti, nyní ve věku 9 a 7 let). Požadovala změnu ze střídavé péče s týdenním cyklem střídání (upravené dohodou rodičů schválenou rozsudkem okresního soudu z 3. května 2021) na péči matky. Matka rovněž podala na otce trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu týrání dětí.

3. Okresní soud nařídil rodičům setkání s poskytovatelem odborné pomoci (rodinnou terapii), která se pro nespolupráci otce nerealizovala. Dne 25. října 2023 nařídil předběžné opatření, jímž zatímně svěřil děti do péče matky a otci zatímně stanovil výživné. Krátce poté opětovně nařídil rodičům povinnost účastnit se rodinné terapie. Krajský soud v Brně rozhodnutí okresního soudu o nařízení předběžného opatření změnil usnesením ze 4. ledna 2024 tak, že nařídil předběžné opatření, kterým zatímně svěřil děti do péče matky, upravil zatímně povinnost otce přispívat na výživu dětí a právo otce na styk s dětmi od pátku do pondělí každý sudý týden a v každém lichém týdnu středeční odpoledne, a to na dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti. Okresní soud následně předběžné opatření prodloužil.

4. Napadeným rozsudkem okresní soud svěřil děti do péče matky (výrok I), otci stanovil povinnost přispívat na výživu dcery 5 500 Kč měsíčně a na syna 4 500 Kč měsíčně (výrok II) a vyměřil nedoplatek na výživném (výrok III). Dále stanovil, že otec je oprávněn se s dětmi stýkat v každém lichém týdnu od středy do čtvrtka a v každém sudém týdnu od pátku do následujícího pondělí. Místem převzetí a předání dětí určil školní a předškolní zařízení [písm. a)]. Odlišně upravil styk v období prázdnin s místem předání a převzetí v místě bydliště matky [písm. b) až f)] (výrok IV). Vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI).

5. Okresní soud vyšel ze změny poměrů spočívající v tom, že děti měly z otce obavu, byť jej neodmítaly. Opatrovník (OSPOD) na základě opakovaných pohovorů s dětmi uvedl, že střídavá péče rodičů se střídáním po týdnu dětem nevyhovovala. Děti strádaly a vyjadřovaly přání být více s matkou. Chování otce vůči dětem bylo nepřiměřené, o čemž svědčily zprávy pedagogů, kteří se na OSPOD obrátili. Pedagogové pozorovali výrazné rozdíly v chování dcery během péče otce a matky, nadto se jim dcera svěřovala, že potřebuje pomoci a že otec děti bije vařečkou. Soud zohlednil, že otec nijak nemírnil své vystupování vůči dětem ani před cizími lidmi a byl verbálně agresivní. Úpravu styku měl v zájmu dětí a zachovávající možnost otce udržovat a upevňovat citovou vazbu.

6. Přestupkové řízení proti otci o tvrzených neúměrných trestech bylo zastaveno v červnu 2024. Spáchání skutku nebylo prokázáno. Mezi rozhodnutím okresního a krajského soudu otec přiváděl děti bez předchozí domluvy na OSPOD a požadoval provedení pohovoru s dětmi. OSPOD zorganizoval v červenci 2024 případovou konferenci, děti vyhodnotil jako děti ohrožené ve smyslu § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí a vypracoval individuální plán ochrany dítěte (IPOD). Výstupem případové konference bylo i zajištění odborné pomoci dceři.

7. Krajský soud k odvolání otce napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku I o svěření do péče matky (výrok I) a v části výroku IV písm. b) až f) o úpravě styku během prázdnin (výrok II). V části výroku IV písm. a) o běžném styku otce s dětmi rozsudek okresního soudu změnil tak, že místem převzetí dětí stanovil v pátek bydliště matky a místem předání v pondělí školu, v každém lichém kalendářním týdnu určil styk ve čtvrtek od ukončení školního vyučování dětí do 19.00 hodin s povinností avíza, zda styk proběhne, s místem převzetí ve škole (vyjma absencí ve škole) a místem předání v místě bydliště matky (výrok III). Ve výrocích II a III o výživném a o dlužném výživném rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu k dalšímu řízení (výrok IV). Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V).

8. Krajský soud takto rozhodl poté, co doplnil dokazování. Zjistil, že otec se na schůzkách s OSPOD nejen vůči matce, ale rovněž k sociálním pracovnicím choval nevhodně (zásah městské policie), náročnost jednání s otcem potvrdila i zpráva z nařízené rodinné terapie. Ze zprávy školy vyplynulo, že situace dětí se stabilizovala. Z pohovorů OSPOD s dětmi na půdě školy soud zjistil, že dcera nechce měnit školu, otci říká, co chce slyšet, aby se neptal; syn chce být týden u každého z rodičů, ale chodit do školy v místě bydliště matky. Krajský soud se tak ztotožnil se závěry okresního soudu k péči o děti a chybějícímu náhledu otce na své jednání. Střídavou péči vyloučil vzhledem k přestěhování otce do Č., vzdálené 2,5 hodiny od školy dětí a bydliště matky. Změnu školy hodnotil jako nevhodnou u každého z dětí. Poznamenal, že otec děti vystavoval zátěži, choval se nevhodně, nezrale a vtahoval je do sporu s matkou. Soud proto neuvažoval o (výlučné) péči otce, naopak (výlučnou) péči matky shledal vhodnou. Uzavřel, že situace se uklidnila díky převažující péči matky a ani škola nepodává o dětech alarmující zprávy. Tím odůvodnil zamítnutí návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem. Doplnil, že by se jím nedůvodně protahovalo řízení. U výživného přisvědčil námitkám otce o nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu, proto výroky o výživném a dlužném výživném zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

9. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu vykazuje prvky libovůle a výklad rozhodných právních norem je překvapivý a nepředvídatelný. Aktuální režim styku považuje za nedostatečný. Stěžovatel je přesvědčen, že oba obecné soudy na něj nahlížely jako na možného násilníka kvůli lstivému obvinění matky, že děti týrá. Jejich postoj se nezměnil ani po zastavení přestupkového řízení. Stěžovatel tudíž čelil tlaku ze strany školy, orgánů činných v trestním řízení, OSPOD i soudu, který stranil matce. Výchova rodičů se přitom v zásadních věcech výrazně neliší. Ani jeden ze soudů se rovněž nevypořádal s rozpory ve zprávách před/školních zařízení o chování rodičů k dětem a nevzal v úvahu žádné důkazy navrhované otcem (znalecký posudek). Obecné soudy tak nepřiměřeně omezily právo stěžovatele na styk s dětmi a nezaměřily se na nápravu vztahu otce a dětí poškozeného manipulací matky a minimálním kontaktem ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 603/25 ze dne 15. května 2025. Orgány veřejné moci nesledovaly nejlepší zájem dětí v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 2423/24 ze dne 21. května 2025 a v žádné fázi řízení nezohlednily přání dětí. Stěžovatel vyjadřuje obavy o bezpečí dětí u matky a stabilitě prostředí. Dále namítá, že postup soudů při stanovení výživného byl chybný a stanovená částka je nad jeho poměry.

10. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, až na dále uvedenou výjimku. Ohledně části výroku IV rozsudku okresního soudu, která byla rozsudkem krajského soudu změněna, a ohledně zrušených výroků II a III rozsudku okresního soudu (výživné) Ústavní soud příslušný není, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno nebo zrušeno.

11. Ústavní stížnost není přípustná proti rušícímu výroku IV rozsudku krajského soudu (výživné), neboť v tomto rozsahu dosud řízení neskončilo. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná.

12. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

13. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí [např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 (N 176/74 SbNU 529)].

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z mezí ústavnosti nevybočila. Střídavá symetrická péče nemusí být obecnými soudy vždy upřednostňována, každou rodinnou situaci je zapotřebí posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. května 2014 (N 110/73 SbNU 739)]. Na tento obecný princip ostatně odkazuje i stěžovatel (ač odkazuje na nálezy, které nejsou skutkově podobné se souzenou věcí). Obecné soudy pečlivě provedly individualizované posouzení. Zohlednily vývoj ve věci a dopad přijatých opatření, zejména vliv stěhování otce a proměnu v chování dětí po svěření do péče matky na základě předběžného opatření (body 29 a 33 rozsudku krajského soudu). Vzhledem ke změnám v chování dětí po svěření do péče matky proto neobstojí námitka o takřka shodném výchovném stylu obou rodičů.

15. K procesu dokazování Ústavní soud dodává, že do něj by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů [nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 446/22 ze dne 20. června 2023, bod 28]. To se v souzené věci nestalo. Krajský soud dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhům účastníků (otce i OSPOD) na provedení důkazu znaleckým posudkem. Tato úvaha z ústavněprávního hlediska obstojí. Skutečnost, že ve zprávě školky, již navštěvuje pouze syn, který má k otci patrně vřelejší vztah než dcera, nejsou uvedeny negativní zkušenosti s otcem, nemůže sama o sobě popřít další provedené důkazy (zprávy ze školy, z rodinné terapie, předchozí školky, zprávy OSPOD) hovořící o opaku. Otec se tak spíše snaží na izolovaných událostech (např. útěk dcery) vykreslit jiný skutkový stav a očekává od Ústavního soudu (jako pomyslné třetí instance, jíž není) přehodnocení závěrů obecných soudů. Sám otec však postrádá sebereflexi vlastních kroků a jejich dopadu na děti.

16. Má-li otec za to, že obecné soudy stranily matce kvůli tomu, že jej vlivem podání trestního oznámení matkou měly za tyrana, takový přístup soudů z ničeho neplyne. Soudy vycházely z provedených důkazů a zjistily, že otec se jak vůči matce, tak vůči dalším osobám dopouštěl verbální agrese a invektiv (bod 7 rozsudku okresního soudu, body 20, 21 a 24 rozsudku krajského soudu). Podnět k šetření OSPOD dala dceřina škola, nikoli matka, již otec viní ze lži a manipulace.

17. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že schopnost potlačení osobních výhrad vůči druhému rodiči a utlumení rodičovského konfliktu ve prospěch zdravého vývoje společného dítěte je důležitou součástí rodičovské odpovědnosti. Projevuje-li tuto schopnost jeden z rodičů ve výrazně nižší míře, jedná se o významné (byť samozřejmě nikoliv jediné) hledisko při rozhodování o péči o nezletilé dítě (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2371/24 ze dne 18. září 2024, bod 9).

18. Okresní soud od počátku řízení činil kroky ke snížení míry rodičovského konfliktu. OSPOD s rodinou intenzivně pracoval, o čem svědčí i vypracování IPOD. Ústavní soud se tak neztotožňuje s výtkou otce, že orgány veřejné moci nesledovaly nejlepší zájem dětí, potažmo jejich přání a opakovaně zjištěný názor; při hodnocení sdělení dětí soudy braly v potaz (běžnou) reakci dětí na konflikt rodičů a jejich - až dojemnou - snahu přizpůsobovat se a v komunikaci s rodičem nejitřit konflikt za cenu sdělování někdy i zcela protichůdných názorů (body 27 a 28 rozsudku krajského soudu). Ostatně sám otec si je vědom, že děti se naučily říkat to, co po nich dotyčná osoba chce slyšet (bod 10 stížnosti). Úprava zvolená obecnými soudy odráží, co je na základě zjištěného skutkového stavu v současné chvíli pro děti nejvhodnější úpravou rodičovské péče. Své úvahy o modelu péče vzhledem ke specifickým okolnostem věci obecné soudy důkladně odůvodnily a jejich postup je prostý ústavněprávního deficitu. Soudy dostály požadavku, aby zájem dětí byl předním hlediskem.

19. Úprava poměrů stanovená napadenými rozsudky na druhou stranu neznačí, že by děti neměly k otci vztah a citové pouto a že by bylo třeba jej obnovovat (bod 33 rozsudku krajského soudu). To je ostatně patrné i z toho, že si přejí s otcem trávit čas, a projevuje se to jak v jejich vyjádřeních (zejména syna), tak v poznatcích školních pedagogů (srov. body 23 a 24 rozsudku krajského soudu). Přesto nelze brát na lehkou váhu, že si již dcera vytvořila adaptační mechanismus na komunikační vzorec otce, který na ni může vytvářet tlak otci vyhovět (bod 22 a zejména bod 23 rozsudku krajského soudu) s emočně silným vzkazem ("nápovědou") pro soudkyni, "že si z toho soudkyně nemá nic dělat", čímž mínila, že má nevhodné náladové verbálně agresivní jednání - stejně jako ona - ignorovat a tak se jím netrápit.

20. Jestliže soudy opakovaně otce upozorňovaly, že jeho chování zatěžuje právě děti, o které otec velmi stojí, je to otec, který má v rukou možnosti, jak pracovat na svém stylu komunikace s dětmi, který bude prostý nátlaku a agrese. Ústavní soud oceňuje jejich snahu ukazovat otci, jak poměry změnit a vztah podpořit.

21. Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv otce nedošlo.

22. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. července 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu