Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů doc. RNDr. Milana Bartoše, Ph.D., a doc. RNDr. Ladislavy Bartošové, Ph.D., zastoupených Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, sídlem Veveří 365/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2537/2024-291 ze dne 25. března 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 42/2024-265 ze dne 20. března 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 38 C 129/2018-234 ze dne 6. listopadu 2023 ve znění doplňujícího usnesení č. j. 38 C 129/2018-239 ze dne 5. prosince 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelé se soudní cestou domáhali po vedlejší účastnici (státu) náhrady újmy, která jim měla vzniknout v souvislosti s vydáním certifikátu autorizovaného inspektora Ing. arch. Milana Teigisera (certifikát), jenž nesplňoval podmínky pro vydání. Na základě vadného certifikátu byla zahájena stavba obchodního centra v bezprostřední blízkosti nemovitosti stěžovatelů. Stěžovatelům vadí, že stavba negativním způsobem změnila charakter lokality a snížila kvalitu jejich života a kvalitu užívání nemovitosti. Na náhradu újmy žádal každý z nich 760 000 Kč s příslušenstvím. Současně se stěžovatelé domáhali po státu odčinění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky konkrétního správního řízení. Každý z nich takto požadoval 320 000 Kč s příslušenstvím.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 38 C 129/2018-130 ze dne 13. října 2022 přiznal každému ze stěžovatelů na odčinění újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým správním řízením zadostiučinění ve výši 111 329,60 Kč s příslušenstvím. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. Požadavek na kompenzaci újmy, která měla stěžovatelům vzniknout vydáním certifikátu, obvodní soud zamítl pro absenci odpovědnostního titulu. Učinil tak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3489/2020-153 ze dne 1. června 2021, podle kterého certifikát není rozhodnutím správního orgánu, ale plněním ze soukromoprávní smlouvy.

4. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé i vedlejší účastnice odvolání. V průběhu odvolacího řízení byl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3489/2020 částečně zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/22 ze dne 14. března 2023. V něm Ústavní soud uvedl, že bude věcí soudů znovu posoudit, jaké důsledky má pochybení stavebního úřadu, připustil-li možnost provedení stavby podle certifikátu, jenž nesplňoval podmínky pro vydání, a proto vydán být neměl.

5. S ohledem na právní názor Ústavního soudu městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu v rozsahu požadavku stěžovatelů na kompenzaci újmy, která jim měla být způsobena vydáním certifikátu, a uložil obvodnímu soudu, aby se dále zabýval tím, zda stěžovatelům vznikla újma, zda je tato v příčinné souvislosti s postupem autorizovaného inspektora, který se projevil vydáním certifikátu, případně postupem, resp. nečinností stavebního úřadu, a také rozsahem této újmy. Shledal, že stěžovatelé netvrdili dostatečně, jaká konkrétní újma jim měla vzniknout, zda se jednalo o újmu majetkovou či nemajetkovou, v čem konkrétně spočívala a jak dospěli k její výši. Uložil obvodnímu soudu v tomto smyslu vyzvat stěžovatele postupem podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Současně městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu v nákladových výrocích. Ohledně požadavku žalobců na odčinění nepřiměřené délky řízení městský soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že přiznané zadostiučinění navýšil na 120 000 Kč s příslušenstvím pro každého ze stěžovatelů, ve zbytku požadavek shledal shodně s obvodním soudem nedůvodným.

6. Obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodoval již jen o požadavku stěžovatelů na odčinění nemajetkové újmy způsobené vydáním certifikátu a znovu tento požadavek zamítl (výroky I a II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Doplňujícím usnesením č. j. 38 C 129/2018-239 ze dne 5. prosince 2023 obvodní soud doplněnými výroky V a VI uložil každému ze stěžovatelů doplatit soudní poplatek za žalobu. Obvodní soud ani s přihlédnutím k závěrům Ústavního soudu vyplývajícím z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/22 neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, který umožnil stavbu na základě vadného certifikátu, a stěžovateli tvrzenou újmou. Stěžovatelům by vznikla tvrzená újma i bez uvažovaného pochybení stavebního úřadu, neboť k realizaci stavby by došlo i bez něj z důvodu, že stavba byla dodatečně povolena (tj. již nikoliv na základě certifikátu). Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nelze považovat za odpovědnostní titul, neboť nenaplňuje zákonné znaky nezákonného rozhodnutí.

7. Městský soud k odvolání stěžovatelů proti výrokům I, II, III, V a VI rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I), ve výrocích V a VI jej bez dalšího zrušil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Ztotožnil se s obvodním soudem, že v důsledku dodatečného povolení stavby, které nabylo právní moci a proti kterému stěžovatelé nebrojili, neodpovídá stát stěžovatelům za tvrzenou újmu, jež jim měla vzniknout realizací stavby, neboť stavba byla povolena pravomocným nezrušeným rozhodnutím (tedy byla realizována na základě zákonného rozhodnutí), jímž došlo k nápravě ("legalizaci") stavu, kdy stavba byla postavena na základě nesprávného úředního postupu stavebního úřadu (v souvislosti se zaevidováním vadného certifikátu). Městský soud nesouhlasil pouze se závěrem obvodního soudu o povinnosti k doplatku soudního poplatku.

8. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Dovodil, že otázku výkladu § 135 odst. 2 občanského soudního řádu a otázku právního významu okolností majících vliv na povolený rozsah stavby městský soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že není příslušný přezkoumávat věcnou správnost dodatečného stavebního povolení. Dovolání neshledal přípustným ani pro otázku "legalizace" následku původního rozhodnutí novým rozhodnutím a otázku nutnosti zabývat se všemi jednotlivými složkami uplatněné náhrady nemajetkové újmy, neboť městský soud se neodchýlil při posuzování příčinné souvislosti mezi stěžovateli tvrzenou újmou a nezákonným certifikátem od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že dodatečným povolením stavby byla tato příčinná souvislost přetržena.

9. Stěžovatelé setrvávají na názoru, že obecné soudy pochybily, když se nezabývaly tím, že stavba zásadním způsobem překračuje limity územního plánu a je v daném území materiálně nadále neoprávněná. Plyne-li z § 135 odst. 2 občanského soudního řádu, že obecné soudy ze správních rozhodnutí pouze vychází, není správný výklad tohoto ustanovení, že jsou-li obecným soudům předkládány konkrétní skutečnosti, vyvracející domnělou správnost takového správního rozhodnutí, nejsou oprávněny takové rozhodnutí zpochybňovat. V územním rozhodnutí bylo uvedeno, že projektová dokumentace ke stavebnímu řízení bude řešena tak, aby prokazatelně prodejní plochy nepřekročily přípustný limit 10 000 m2 prodejních ploch. Navzdory tomu v certifikátu ani v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby otázka splnění limitu 10 000 m2 prodejních ploch nebyla řešena. Pokud by soudy provedly stěžovateli navrhované důkazy, musely by dospět k závěru, že bez ohledu na vydané rozhodnutí o dodatečném stavebním povolení je stavba fakticky postavena v rozporu se zákonem.

10. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, že se obecné soudy nezabývaly správností rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, v důsledku jehož vydání nebyla shledána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu (v souvislosti s certifikátem) a stěžovateli tvrzenou újmou.

12. Obecné soudy v napadených rozhodnutích ale dostatečně odůvodnily, proč stát i přes případný nesprávný úřední postup stavebního úřadu v souvislosti s certifikátem neodpovídá za tvrzenou újmu stěžovatelů v souvislosti s realizací stavby. Akcentovaly, že k té by došlo i bez takového postupu z důvodu, že stavba byla (dodatečně) povolena. Stavba tak byla realizována na základě zákonného (pravomocného nezrušeného) rozhodnutí, proti kterému stěžovatelé nebrojili opravnými prostředky. Byla-li by stavba realizována v rozporu s povolením, nešlo by o odpovědnost státu v souvislosti s výkonem veřejné moci.

13. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že tvrzení stěžovatelů o údajných nedostatcích, jimiž má dodatečné povolení stavby, resp. řízení mu předcházející, trpět, je v posuzované věci nepodstatné, a rozhodné je v posuzované věci to, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nabylo právní moci a nebylo zrušeno a není tak odpovědnostním titulem.

14. Otázkou splnění předpokladů pro dodatečné povolení stavby, a tak věcnou správností tohoto rozhodnutí se v posuzovaném civilním řízení soudy ani nemohly zabývat, neměly k takovému přezkumu pravomoc.

15. Napadené usnesení Nejvyššího soudu obsahuje přesvědčivé a srozumitelně vysvětlené důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí městského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Vypořádal se přitom řádně se všemi stěžovateli uplatněnými dovolacími námitkami (otázkami).

16. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. července 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu